Sociologie masové kultury

sociologie masové kultury – subdisiciplína, která je dnes již standardní součástí sociologie kultury a zabývá se masovou kulturou jako fenoménem moderní společnosti, jejím vznikem, vývojem, soc. funkcemi, souvislostmi s volným časem, vzděláním, věkovou strukturou, ekonomikou, náboženstvím a jinými soc. jevy a procesy. Je obvyklé tvrdit, že kritika masové kultury, která tvořila donedávna podstatnou část s.m.k., má svůj počátek ve fr. konzervatismu 18. st. (Joseph de Maistre) a že ji lze najít u E. A. Poea, Alexise Tocquevilla, Charlese Baudelaira, později u Jacoba Burckhardta aj. Ve skutečnosti zde šlo spíše o aristokratickou, elitistitckou, především estetickou kritiku „pokleslé“, „lidové“ kultury, která byla z řady důvodů pokládána za neplnohodnotnou kulturu. Kritika masové kultury v užším slova smyslu, a tím spíše s.m.k., však vzniká teprve tehdy, když se a) sám fenomén masové kultury rozšířil, tj. když se kult. produkty staly v souvislosti s rozvojem reprodukčních technik (idea W. Benjamina) relativně běžně dostupným zbožím hromadné spotřeby a b) staly se předmětem systematického teor. a empir. (výzk.) zájmu s-gie samotné. V tomto smyslu se kromě studií Ortegy y Gasseta La deshumanización del Arte (1926, slov. překlad v čas. Filozofia 1992) a La rebelión de las masas (1930, čes. 1993) za první práce z této sféry pokládají díla autorů frankfurtské školy, zejm. stať T. W. Adorna Über den fetischcharakter in der Musik und die Regression des Hörens z r. 1938 (na ni navázal v rozsáhlejší studii Filozofie nové hudby z r. 1949). V ní se Adorno pokusil ukázat nové funkce umění a zejm. hudby v důsledku jejich začlenění do zkomercionalizované masové produkce. Podstatné kritice je masová kultura podrobena ve společném díle Adorna a M. Horkheimera Dialektika osvícenství (1947), kde se mj. dokazuje, že masová kultura není lidovým produktem, že v ní klient není ani pánem, ani spolutvůrcem kultury, ale pouze objektem manipulace. Masová kultura ruší tradiční rozlišení vyšší a nižší kultury a podřizuje se potřebám a zájmům kult. průmyslu (Kulturindustrie). Zábava se v masové kultuře stává sama sobě cílem a postupně se tak utváří obecná ideologie hedonismu (v kontextu analýzy postindustriální společnosti a analýzy kult. rozporů kapitalismu rozvine tuto ideu Daniel Bell). Ke kritice masové kultury se připojili T. S. Eliot, A. Malraux, G. Orwell, K. Mannheim, E. Lederer, G. P. Friedman aj. V diskusích o masové kultuře se zdůrazňuje její vazba na existenci masové společnosti a na roli masových médií v ní. Friedman definuje masovou kulturu přímo jako sumu spotřebitelských hodnot prezentovaných širokému publiku (masové společnosti) prostřednictvím masových médií. Dokonce reprezentant humanistické psychologie Carl Rogers vstoupil do diskuse poukazem na vztah zábavy a manipulace v masové kultuře: člověk se baví a neví a nechce vědět, že je manipulován.

Hannah Arendtová znovu akcentovala vazbu masové kultury a trhu. Podle ní existují dva druhy předmětů, předměty s užitnou hodnotou a předměty umělecké a masová kultura právě uměl. předmětům přisoudila užitnou hodnotu (dominantně zábavnou funkci), učinila je zbožím a zbavila je jejich autotelické hodnoty. Téma uměl. předmětu jako zboží a uměl. tvorby jako produkce se tak stane permanentní součástí diskuse o masové kultuře a kultuře v moderní a postmoderní společnosti vůbec. Do diskuse zasáhl v r. 1962 D. Macdonald, který kromě rozlišení kultury vysoké („high“) a kultury masové zavedl ještě osobitý termín „midkult“: maskult je špatný a nemůže být lepší, midkult je však vynuceným kompromisem mezi vysokým uměním a maskultem, je zdáním umění a sebeklamem recipienta. Macdonald k midkultu řadí nejen Hemingwaye, ale i s-gické bestsellery (např. Vance O. Packarda The Status Seekers a The Hidden Persuaders), které také předstírají to, čím nejsou (nejsou vědou, ač se tak tváří, stejně jako Hemingway není uměním). Proti kritikům masové kultury vystoupil nejostřeji a nejzásadněji Edward A. Shils, který tuto kritiku prohlásil za noční můru a strašidlo, které obchází s-gií. Zdůraznil především, že zatímco první kritiky masové kultury byly aristokratické, jsou soudobé (50. a 60. l.) kritiky výhradně marx. a levicové (všichni kritici buď jsou, nebo byli marxisté či levičáci, včetně Orwella a Macdonalda, Shils zmiňuje také Czeslawa Milosze jako bývalého partajního aparátníka zběhlého na západ). Kritika masové kultury je založena jednak na romantické iluzi o preindustriální společnosti jako idyle, jednak na zhroucené iluzi proletáře, který se vzdělává a intelektuálně a kult. vede společnost. Kritika masové kultury je výsledkem korupce intelektuálů a nevyplývá z povahy objektu samotného. Nebezpečnější než masová kultura je podle Shilse krajní profesní specializace. Shils položil základy koncepci, která masovou kulturu interpretuje jako demokratizační fenomén s význ. pozitivními funkcemi. Již Max Lerner poukázal na to, že masová kultura vytváří nový jazyk a nové mýty, není tedy nápodobou, je něčím novým a specif. (místo řec. tragédie zaujal holywoodský film, místo řec. olympiád baseball). Tato novost je inspirující a nezakládá důvod k vážnému znepokojení. Do diskuse o masové kultuře vstoupili umírněně také Lewis A. Coser a Hans J. Gans (koncepce vztahu masové kultury a vkusu ústící v tezi „dávejme každému, co si žádá“). H. M. Enzensberger rozpracoval koncepci Bewusstsein-Industrie, Ch. Rojek uvedl masovou kulturu ve vztah k volnému času (leisure foir leisure). Ve Francii se masovou kulturou zabýval mj. Edgar Morin (v r. 1956 vydal závažnou studii o filmu Le cinéma ou l'homme imaginaire), který v souvislosti s analýzou masové kultury používá pojmy neoanarchismus, neonaturismus, erotizace světa, dokonce uvolnění morálky, dekompozice sakrálního, nová mytologie atd. Celý vývojový pohyb masové kultury metaforicky označuje jako cestu od neurózy k nekróze. Morin také poukázal na agresivní tlak juvenilní subkultury adolescentů, která podstatně proměňuje scénu masové kultury. Některé zcela nové momenty do sporu o masovou kulturu vnesli postmodernisté uvolněním konceptu vysokého umění, zálibou v eklekticismu, montáži a pastiši, akcentem na enormní roli simulace a znakovosti v moderním světě, ale také jistým, někdy dokonce programovým hedonismem atd. Postmodernismus je ovšem vnitřně heterogenní koncepce, která částečně navazuje na levicovou kritiku masové kultury jako produktu pozdního kapitalismu, částečnš naopak podporuje liberální a liberalistické (až libertinské) tendence. Postmoderní svět je ovšem neoddiskutovatelně světem masové kultury. U nás se fenoménem masové kultury systematicky a s teor. nadhledem ze s-gického hlediska zabývalo jen několik autorů spíše okrajově (např. I. Gabal), protože v době reálného socialismu se diskuse o masové kultuře připouštěla pouze jako kritika buržoazní společnosti.

sociology of mass culture sociologie de la culture de masse Massenkultursoziologie sociologia della cultura di massa

Literatura: Arendt, H.: Between Past and Future. Cleveland, New York 1961; Lederer, E.: The State of Masses. The Threat of the Classless Society. New York 1940; Lerner, M.: America as Civilization, vol.I.,II. New York 1967; Leszczyński, W.: Katolicyzm i kultura masowa. Warszawa 1973; Macdonald, D.: Against American Grain. New York 1962; Shils, E. A.: Selected Papers, vol. I.: Intellectuals and Power. Chicago 1975.

Miloslav Petrusek

---

Viz též heslo společnost dětinská v Petruskových Společnostech (2006)