Difuzionismus

difuzionismus – (z lat. diffusis = prolínání) – směr v soc. a kult. antropologii, etnografii, etnologii a archeologii, který na přelomu 19. a 20. st. vystřídal evolucionismus a v prvních desetiletích 20. st. výrazně ovlivnil vědy o člověku a kultuře. Při studiu kultury se začal zdůrazňovat prostor proti času, konkrétnost vývoje proti abstraktně stanoveným stadiím, migrace etnik a difúze kult. prvků proti univerzální evoluci celého lidstva. V této souvislosti vystoupila do popředí zejm. problematika akulturace a ústředními pojmy se staly kategorie difúze a migrace. Zatímco pojem migrace vyjadřuje pohyb obyv. z jedné oblasti do druhé, difúze byla chápána jako proces předávání nejrůznějších produktů lidské činnosti mezi různými kulturami, jako šíření kult. prvků z jedné společnosti do druhé. Za zakladatele teorie migrace a difúze v antropologii a etnografii bývají považováni něm. antropogeograf F. Ratzel a jeho žák, tvůrce moderní něm. afrikanistiky, L. Frobenius (viz též antropogeografie). Jako jedni z prvních upozornili, že při výzkumu kultury je nezbytné věnovat pozornost takovým faktorům, jakými jsou kult. kontakty národů v minulosti, přesídlení, hustota obyv. apod., neboť to vše může vést k objasnění mechanismu kult. vývoje. V době největšího rozkvětu d. se zformovaly tři zákl. difuzionistické školy.

1. Am. variantu d. reprezentovala v prvních dvou desetiletích 20. st. škola historismu F. Boase, k níž patřili C. Wissler, R. H. Lowie, A. L. Kroeber aj. Boas ostře vystupoval proti pokusům koncipovat teorii kultury jako fil. nebo logický systém založený na spekulaci. Při studiu kultury rozpracoval přísné empir. metody, které jediné mohou podle jeho názoru sloužit jako základ konzistentní a věd. teorie. Boas a jeho žáci kladli důraz na induktivní výzkum proměn jedinečných a specif. kulturních prvků v čase a prostoru a na zaznamenání jejich časové a prostorové posloupnosti. Každý sociokult. jev byl chápán jako výsledek hist. událostí, ve kterých hrají rozhodující roli procesy difúze a modifikace kult. prvků. Jednotlivé kultury byly považovány za komplexy geogr. determinovaných a mechanicky spjatých kult. prvků. V koncepci kulturní oblasti (cultural area) zavedl d. klasifikační princip, podle něhož byly tříděny kult. prvky ve vztahu k určitému geogr. území. Podle Wisslerova schématu je každá kult. oblast tvořena kult. centrem s největší hustotou typických kult. prvků a kult. okrajem, kde se tyto prvky ztrácejí a prolínají se sousedními kult. oblastmi (tedy centrem a periferií). Koncepci kult. oblasti Wissler dále rozvinul hypotézou časové perspektivy (age area), podle které existuje přímý vztah mezi vzdáleností, rozšířením a stářím kult. prvků. Tato teorie vychází z předpokladu, že kult. prvky inklinují k tomu, aby se rozšiřovaly ze svého zdroje stejně všemi směry. Z těchto důvodů je častější výskyt kult. prvků starších než mladších, které neměly čas se rozšířit. Za centrum kult. oblasti a současně její nejstarší bod je přitom pokládáno největší seskupení kult. prvků. Přestože byl am. d. na sklonku 20. l. kritizován pro svoji jednostrannost a plochý empirismus, byl silným stimulem pro vznik řady nových směrů v kult. antropologii. Nejvýrazněji se jeho vliv odrazil v konfiguracionismu, který vznikl ve 30. l. rozvinutím Boasových metodol. východisek v dílech jeho žáků.

2. V Evropě rozvíjeli koncepci d. především představitelé něm.-rak. školy kulturních okruhů F. R. Graebner, B. Ankermann, W. Schmidt, W. Koppers, kteří bezprostředně navázali na dílo F. Ratzela a L. Frobenia. Škola kult. okruhů vytýčila jako zákl. úkol etnologie rekonstrukci hist. kontaktů lidí a studium rozšíření kult. prvků z jedné kultury do druhé. Zakladatel této školy Graebner vypracoval polycentrickou koncepci dějin kultury. Podle jeho názoru žili lidé na počátku dějin v malých skupinách, pravděpodobně někde v Asii. Tyto původní pospolitosti, izolované a zbavené možnosti vzájemného kontaktu, vytvořily řadu specif. kult. okruhů (Kulturkreise). Teprve se vznikem a možností rozvoje kult. kontaktů v průběhu století došlo k dalšímu kult. vývoji, ne však tvořivým rozvíjením jednotlivých kult. elementů, ale především prostřednictvím jejich difúze a migrace obyv. V období stěhování národů se kult. prvky a jejich komplexy rozšířily po celém světě, kde navršeny na sobě daly vzniknout kult. vrstvám. Výzkumy kultury proto musí směřovat k rekonstrukci původních kult. vrstev a zachytit stupně jejich rozvoje a chronologickou posloupnost v dějinách. Metodol. se představitelé školy kult. okruhů opírali o tzv. „kritérium formy“, vztahující se k podobnosti mezi zkoumanými kult. objekty, a „kritérium množství“, které postihuje počet těchto podobností. Využití těchto klasifikačních principů jako nástroje věd. analýzy podle Graebnera umožňuje identifikovat ohniska invence, dráhy migrace a difúze, a tak provést poměrně přesnou rekonstrukci dějin kultury. Vliv školy kult. okruhů se neomezoval jen na střední Evropu; něm. d. pronikl do Belgie (G. van Bulck), Francie (P. de la Boullaye), Švýcarska (G. Montandon) a Argentiny (J. Imbelloni).

Poněkud jinou variantu d. vypracovali představitelé angl. heliolitické školy (W. H. R. Rivers, G. Elliot Smith, W. J. Perry), kteří předložili monocentrickou koncepci dějin kultury. Výchozím bodem heliolitické teorie kultury je předpoklad, že ne-li všechny, určitě většina složek starých civilizací má svůj původ ve starověkém Egyptě. Díky obchodu se zlatem, perlami a jinými cennými věcmi údajně Egypťané prozkoumali Asii a přes ostrovy v Pacifiku pronikl jejich vliv až do Střední Ameriky. Proto nalezneme na celém světě takové kult. prvky, jako jsou megalitické stavby, mumifikace, královská důstojnost apod. Angličané na rozdíl od něm. a am. difuzionistů nerozpracovali přísná metodol. kritéria, na jejichž základě by bylo možné určit skutečný původ a časoprostorové vztahy mezi podobnými kult. prvky. G. E. Smith a jeho kolegové hledali důkazy pro své hypotézy ve všech oblastech lidské kultury u nejrůznějších národů světa. Příliš široké měřítko předpokládaných kult. kontaktů se tak stalo jednou z nejslabších stránek angl. d. Zavedení nových exaktních metod a technik výzkumu vedlo k revizi tradičních difuzionistických koncepcí. Současně se ukazuje, že teorie migrace a difúze, pokud nejsou užívány jednostranně k vysvětlení všech kult. změn, ale pouze některých jevů a procesů, mohou být účinným nástrojem studia kultury.

diffusionism diffusionnisme Diffusionismus diffusionismo

Literatura: Graebner, F. R.: Methode der Ethnologie. Heidelberg 1911; Harris, M.: The Rise of Anthropological Theory. A History of Theories of Culture. New York 1968; Schmidt, W.: The Culture Historical Method of Ethnology. New York 1939; Smith, G. E.: Dějiny člověka. Praha 1938; Waligórski, A.: Antropologiczna koncepcja człowieka. Warszawa 1973; Wissler, C.: Man and Culture. New York 1923.

Václav Soukup