Duchovenstvo

duchovenstvo – hist. význ. spol. skupina vyskytující se prakticky ve všech společnostech, se specif. rysy odvozenými od typu náboženství, příp. církve. Ve středověké Evropě bylo d. jedním ze tří hlavních spol. stavů. Termín „duchovní“ je používán zejm. v křesťanství a zdůrazňuje, že jde o duchovní osobu, duchovního správce věřících, „duchovního pastýře“. V katolicismu je „duchovní“ synonymem kněze a d. synonymem kléru. Od ostatních spol. skupin se d. liší specif. posláním, s nímž souvisejí zvl. pravomoce a rituální činnosti, na které navazuje i poněkud odlišný způsob života. D. bývá skupinou pevně strukturovanou, s přesně rozdělenými rolemi, většinou s výraznou a poměrně složitou hierarchizací (viz hierarchie církevní). Platí to zejm. pro církev římskokatolickou, i když její uspořádání doznalo jistých hist. změn. Dřívější složité členění d. bylo po 2. vatikánském koncilu nahrazeno jednodušším. Existují 3 předstupně duchovní služby: 1. lektor neboli čtenář Božího slova při bohoslužbě; 2. akolyta, tj. přisluhující při bohoslužbě (např. podává věřícím sv. přijímání); 3. kandidát jáhenství a kněžství. Vlastní členové d. jsou tříděni rovněž do 3 stupňů: jáhen neboli diákon, který při bohoslužbě čte evagelium, podává svaté přijímání, může křtít, pohřbívat, vést bohoslužbu slova (nosí štólu přes rameno, zkříženou na boku); kněz, který uděluje všechny svátosti, výjimečně i svátost biřmování, ale nemůže posvětit platně dalšího kněze; biskup, který má plnost kněžské hodnosti, uděluje všechny svátosti, řídí život ve své diecézi, účastní se koncilů, světí kněze. Metropolita či arcibiskup je biskupům nadřízen v ohledu hierarchickém, nikoli však svátostném. Nejvyšším biskupem je papež, který jmenuje biskupy a z nich kardinály, kteří jsou obvykle v čele diecézí nebo pracují ve Vatikáně jako představení kongregací a jiných státních úřadů. Kardinálové, pokud nepřekročí věk 80 let, volí papeže. Katol. duchovní nežijí v manželství. Jejich celibát je odvozen z biblické evangelní rady o čistotě a začal existovat v hist. vývoji jako radikální prostředek proti nepotismu a dělení církevního majetku. Protestantismus po svém hist. vystoupení proti některým rysům katol. d. (viz též reformace) odstoupil ve svých církvích, resp. denominacích, od přísně hierarchizované struktury d., odmítl také bytostný rozdíl mezi knězem a laikem, což se částečně projevilo i zcivilněním životního stylu d., zjednodušením rituálních úkonů i odmítnutím celibátu. Ve vých. křesťanství včetně rus. pravoslaví bylo d. vždy více podřízeno státní moci, což se projevovalo tzv. césaropapismem. Hist. docházelo ale i k vystupňování spol. postavení a moci d. v tzv. teokracii. Snahy d. ovlivňovat polit. život se někdy označují jako klerikalismus. S-gie d. (resp. sociologie kněze) je důležitou součástí sociologie náboženství.

clergy clergé Klerus, Geistlichkeit clero

Literatura: viz sociologie náboženství.

Alois Kánský