Otázka jazyková

otázka jazyková – komplex. soc.polit. a kult. problémů spojených se soužitím dvou či více jazyků na jednom teritoriu a s formulací strategie rozvoje jazykové kultury toho kterého národa (národnosti, etnika). O.j. se objevovala ve vyostřené podobě v období formování novodobých národů, zejm. v oblastech spravovaných mnohonárodnostními absolutistickými státy praktikujícími vyhraněnou centralistickou politiku, jako bylo Rakousko-Uhersko a carské Rusko. Ve specif. podobách však existovala i ve Francii, Kanadě, USA a brit. impériu. Dnes je o.j. nastolována především v rozvojových zemích, v některých bývalých svazových republikách SSSR, ve Španělsku (problém katalánštiny a baskičtiny), Rumunsku (postavení němčiny a zvl. maďarštiny), Francii (vztah francouzštiny, akvitánštiny, bretonštiny a normanštiny), ve Velké Británii (problém skotštiny a welštiny), Beneluxu (otázka vlámštiny i luxemburské němčiny), Norsku (soužití dvou forem norštiny, norštiny a laponštiny) a koneckonců i v Čechách a na Slovensku (vztahy češtiny a slovenštiny, jazyků národnostních menšin k češtině a slovenštině). V řadě evrop. zemí je naléhavý i problém romského jazyka, který je součástí citlivé romské otázky, popř. problém jazykových aspektů židovské otázky. Jako soc. problém obvykle vystupuje o.j. ve dvou modifikacích: jako problém minoritního (neúředního) nerozvinutého jazyka usilujícího o svou spol. aprobaci a komplentárně jako problém soc. funkcí a soc. postavení jazyka oficiálního, majoritního, resp. vyspělejšího. Jádrem o.j. však nejsou problémy ryze lingvistické, ale soc. důsledky určitých opatření a jazykových procesů. Jazyk vystupuje v tomto komplexu jako klíč k řešení určitého soc. problému, nástroj skup. i individ. sociální mobility, problém utváření i zhodnocování určitého sociálního kapitálu i kulturního kapitálu.

Obvykle má o.j. podobu několika typických otázek, kolem kterých se utvářejí i soc. sociální konflikty: 1. Do jaké míry má smysl rozvíjet určitý minoritní, resp. málo rozvinutý jazyk, jakou mu vymezit úlohu v rovině vnitrostátní i mezinár. komunikace. 2. Jak řešit vztah mezi úředním a neúředním jazykem, soukromou a veř. jazykovou komunikací. 3. Jak tyto vazby promítat do školské politiky, věd. a liter. tvorby. 4. K čemu má směřovat výuka – k bilingvismu, k dokonalému zvládnutí jednoho z jazyků či k jiným řešením. V praxi je prezentována o.j. různorodou jazykovou politikou; pokud se otázka dostane z latentní do vyhrocené podoby, stává se často vážným polit. problémem. Její řešení může být i řešením otázky sociální diskriminace. Např. požadavek, aby státní zaměstnanci ovládali všechny hlavní zemské jazyky (kdysi v Čechách šlo o němčinu a češtinu), obvykle ze státních služeb vylučuje většinu příslušníků jedné (i preferované) národnosti, neboť její příslušníci většinou druhý (třeba minoritní, nepreferovaný) jazyk neovládají. Tlak na stanovení jednoho úředního zemského jazyka ovšem vede v mnohonárodnostním státě ke skryté či dokonce zjevné diskriminaci nár. menšin. Jednostranná podpora rozvoje nár. jazyka zase zvyšuje u malých národů nebezpečí sociokult. izolace, ztěžuje jejich uplatnění ve svět. vědě, obchodu apod. V obtížných situacích si dnes řada států (zejm. rozvojových) volí za úřední jazyk angličitinu nebo francouzštinu jako jazyky relativně neutrální, schopné zprostředkovat kontakt se svět. kulturou a na rozdíl od řady domorodých jazyků disponující ustálenou, všem známou spisovnou podobou. V čes. i slov. dějinách měla o.j. zvl. význ. postavení a byla jí také věnována přiměřená pozornost ze strany sociologů i dalších spol. věd.

question (problem) of language problème de la langue Sprachproblem problema della lingua

Literatura: Hroch, M.: Evropská národní hnutí v 19. st. Praha 1986; Urban, O.: Česká společnost 1848–1918. Praha 1982; viz též politika jazyková.

Jiří Linhart