Bilingvismus
bilingvismus – (z lat. bio = dvakrát; lingua = jazyk, řeč) – charakteristika jazykové výbavy jednotlivce daná dobrým zvládnutím dvou jazyků, obou zhruba na úrovni jazyk mateřský. Je to nejběžnější případ tzv. polylingvismu, tj. dobré jazykové průpravy u více než jednoho jazyka. Pro b. je typická znalost gramatiky, výstavby vět a rozsáhlá, sémanticky správně používaná slovní zásoba, znalost idiomatických vazeb, příp. slangových výrazů u obou jazyků. O b. nejde tam, kde jednotlivec jednomu z jazyků sice rozumí, ale nedokáže jím plynně hovořit, nebo jím mluví, ale s výraznými chybami, a jeho znalost slovní zásoby zahrnuje jen nejběžnější pojmy apod. B. lze vymezit jako: 1. konverzační, kdy jedinec je schopen v obou jazycích plynně a správně hovořit, není však schopen v obou, resp. ani v jednom, číst a psát (jde o nejběžnější případ b. u členů preliterárních společností, u osob s nižší úrovní vzdělání či v situacích, kdy znalost jednoho z jazyků je dána jen odposlechem); 2. aktivní, zahrnující četbu i písemný projev v obou jazycích; 3. intelektualizovaný, poznamenaný snahou v obou jazycích liter. či věd. tvořit. Přeneseně se hovoří o bilingvistních společnostech, což jsou skupiny, pro něž je charakteristické běžné používání dvou či více jazyků (např. čeští měšťané na konci 19. st. běžně používali češtinu i němčinu, věd. komunity běžně hovoří vlastním a svět. jazykem apod.), nebo takové skupiny, v nichž se dvojjazyčnost stává spol. normou a zvládnutí nemateřského jazyka je soc. nezbytností (např. obyv. Belgie, oblastí Těšínska, Hlučínska apod.).
B. vzniká obvykle jako důsledek: a) výchovy ve smíšených manželstvích, b) života v národnostně smíšených oblastech, c) vzdělání v cizím, obvykle úředním jazyce (tím byla dána např. masová znalost němčiny v čes. zemích, maďarštiny na Slovensku a ruštiny v nerus. oblastech bývalého SSSR), d) dlouholetého pobytu v jazykově cizím prostředí, e) profesionálního studia jiného než mateřského jazyka, f) časté profesionální či jiné účasti na jazykově smíšených akcích, popř. v kosmopolitních soc. strukturách. Avšak ani v těchto vyjmenovaných podmínkách není b. samozřejmostí, jazykové znalosti mohou ustrnout na nižším stadiu, nebo se nemusí rozvinout vůbec (např. u dětí ze smíšených manželství je běžné, že starší dítě si ještě osvojí jazyky obou rodičů, mladší však již jen jazyk jednoho rodiče totožný s jazykem prostředí, ve kterém žije). B. byl vždy předmětem polit. a ideol. sporů. Nacionalisté (v Čechách v 19. st. např. J. Grégr) obvykle spatřovali v b. nebezpečí pro vývoj nár. uvědomění, někteří politici jej naopak oceňovali jako příznak polit. působící asimilace a přizpůsobení požadavkům jednotného, centralizovaného nebo alespoň kult. integrovaného státu. S-gie zkoumá b. jako jeden z momentů akulturace a asimilace a mezi bilingvisty hledá a také nachází typy osob žijících na hranici dvou kultur (viz člověk marginální, kultura a osobnost aj.). V souvislosti s hledáním zdrojů kult. změny zdůrazňuje např. S. Moscovici úlohu národnostních menšin (a tím i b.) v rozvoji kult. potenciálu země, v bilingvistech pak vidí důležité prostředníky, mediátory kult. bohatství mezi zeměmi a jazykovými skupinami. Problém b. má značný význam i pro pedagogiku a jazykovou politiku či kulturní politiku, zejm. v těch státech, které se vyznačují pestrou národnostní strukturou (např. bývalé Československo, SSSR, USA apod.).
bilingualism bilinguisme Zweischprachigkeit bilinguismo
Literatura: viz politika jazyková.