Škálování

škálování – (z lat. scalae = schody, také žebříček, stupnice) – obecně jde o formování měřicích stupnic neboli škál, specif. pak o soubor spec. technik měření jevů, zachycovaných obvykle sadou nominálních znaků (položek, stimulů), které tvoří určité kontinuum. Stupnice umožňuje jejich seřazení, kvantitativní uspořádání od jednoho k druhému pólu. Podle odpovědí na jednotlivé položky se stanoví souhrnná hodnota (odvozený znak, index) pro každou zkoumanou osobu a ta se umisťuje na kontinuu. Š. se rozumí specif. postupy transformace kvalitativních údajů na souhrnné, obvykle kardinální znaky. Škálovací techniky se poprvé objevily ve 20. l. 20. st. v souvislosti s výzkumem postojů (L. L. Thurstone). V první fázi šlo o techniky, které vycházely z posouzení stimulů skupinou posuzovatelů (soudců) ještě předtím, než bylo provedeno vlastní měření na sledovaných skupinách (párové srovnání, technika zdánlivě stejných intervalů). Nevýhodou těchto škál byla značná pracnost, zvl. délka přípravné fáze, výhodou byla včasná eliminace problematických položek a relativní univerzálnost použití již vytvořené škály. Ve 30. l. se objevily operativnější aposteriorní techniky s tvorbou škály na již sebraném materiálu (např. bodovací, sumační škála R. Likerta). Výběr nejvhodnějších položek do výsledné, více či méně dobře rozlišující škály byl vztažen jenom ke zkoumané skupině respondentů. Úsilí o prohloubení diferenciační schopnosti škály a o nalezení jednorozměrného hierarchického kontinua charakterizuje Guttmanův skalogram.

Od počátku 50. l. stoupá zájem o vícerozměrné přístupy, objevuje se např. sémantický diferenciál (polaritní profil) Ch. E. Osgooda a také analýza latentních struktur P. F. Lazarsfelda, faktorová analýza či novější multidimenzionální škálování, které slouží k identifikaci latentních kontinuí v daném znakovém prostoru. V současné době tedy š. zahrnuje rozsáhlý komplex postupů od různých ad hoc škál (např. zjišťování preferovaných zpěváků pop-music) až po propracované modely (např. Coombsova teorie dat). Jednotlivé techniky je možné úspěšně kombinovat (tzv. kombinovaná diskriminační škála). V současné době nejde již tolik o robustní kvantifikaci původně kvalitativních jevů často subjektivní povahy (postojů, preferencí, hodnot), ale o vystižení skrytých významů a jejich strukturaci. Navíc přetrvává význam š. jako přípravy dat na náročnější matem. – statist. operace. Často požadované kardinální proměnné lze při analýze zastoupit např. získanými faktorovými skóry nebo alespoň jednoduchými sumačními indexy. Technika sumační (bodovací) patří k nejrozšířenějším, ať v podobě kumulovaných indexů (např. index vybavenosti domácnosti jako počet sledovaných předmětů), anebo bodových skórů (např. u nejrůznějších psychol. testů). Vychází z přidělení bodových hodnot k odpovědím na jednotlivé otázky (může jít o položky dichotomické i o běžné polytomické ordinální stupnice souhlasu – nesouhlasu), které může mít povahu arbitrárního rozhodnutí nebo transformace určitého typu (viz standardizace). Do jisté míry lze i vážit jednotlivé položky, v každém případě by však mělo jít o relativně homogenní kontinuum. Na základě celkového skóru respondenta se obvykle provádí zpětné zhodnocení diskriminační síly jednotlivých položek (stimulů), a to buď z hlediska rozlišení krajních kvartilů zkoumané populace, anebo pomocí korelační analýzy. Položky, které diferencují málo, jsou potom ze škály vypuštěny. Technika zdánlivě stejných intervalů může pomoci zejm. při výběru kvalitních položek do škály. Navržené stimuly jsou skupinou soudců (laiků, nikoli odborníků) tříděny do skupin podle jejich pozice na vymezeném kontinuu. Obvyklé je dělení do 7 nebo 9 kategorií s instrukcí, že vzdálenosti mezi skupinami mají být subjektivně stejné. To umožňuje vypočítat škálovou hodnotu (váhu) každého stimulu jako medián nebo aritmetický průměr a případně vyřadit ty položky, které vykazují příliš velký rozptyl v jejich hodnocení soudci. Sporný předpoklad stejné vzdálenosti intervalů řeší později vyvinutá technika následných intervalů, která od soudců nepožaduje dodržení stejné vzdálenosti mezi kategoriemi a délku intervalů stanovuje až na základě analýzy rozložení posudků. I zde se potom vybírají nejvhodnější stimuly do škály tak, aby bylo pokryto rovnoměrně celé kontinuum jednoznačnými a dobře diferencujícími položkami. Následuje sběr dat v terénu a měření celkového postoje jednotlivých respondentů (většinou na základě průměrování hodnot přijatých položek, tedy např. postojových výroků či tvrzení). Obě apriorně připravené škály mohou sloužit jako dobrý základ pro bodování i pro případnou skalogramovou analýzu.

scaling échelles Skalierung scaling

Literatura: Břicháček, V.: Úvod do psychologického škálování. Psychologické a diagnostické testy. Bratislava 1978; Pergler, P. a kol.: Vybrané techniky sociologického výzkumu. Praha 1969; Torgerson, W. S.: Theory and Methods of Scaling. New York 1958; Buriánek, J.: Sémantický diferenciál jako technika sociologického výzkumu. Sociologický časopis, 1988, č. 6.

Jiří Buriánek