Petrusek Miloslav

Petrusek Miloslav

15. října 1936 ve Zlíně
19. srpna 2012 v Praze

Vystudoval filosofii a historii na filosofické fakultě (dnešní Masarykovy univerzity v Brně) (absolv. 1959). Po základní vojenské službě nastoupil v roce 1961 jako odborný asistent na Pedagogický institut v Gottwaldově (dnes Zlín), v letech 1964–67 byl zaměstnán v Ústavu marxismu-leninismu pro vysoké školy UK v týmu Pavla Machonina. Titul kandidáta věd (CSc.) získal roku 1966 za práci Teoretické a metodologické předpoklady sociologické analýzy sociometrických dat (knižně jako Sociometrie, 1969). V letech 1967–80 působil jako odborný asistent katedry sociologie (později marxisticko-leninské sociologie) filosofické fakulty UK v Praze. Po nuceném odchodu z katedry pracoval v letech 1980–87 v knihovním středisku filosofické fakulty UK, v letech 1988–90 byl vědeckým pracovníkem Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV. Od roku 1990 vyučuje na fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze. Habilitoval se v roce 1990 na filosofické fakultě UK, profesorem byl jmenován roku 1992. V letech 1991–96 byl děkanem fakulty sociálních věd a 1997–2000 prorektorem Univerzity Karlovy. V letech 1987–89 vydával s Josefem Alanem samizdatový časopis Sociologický obzor, který v letech 1992–95 pokračoval oficiálně jako S-Obzor. Členem redakční rady Sociologického časopisu (viz Sociologický časopis / Czech Sociological Review) byl v letech 1966–69 a znovu po roce 1990. V období 1990–94 a 2001 byl rovněž předsedou Masarykovy československé (české) sociologické společnosti (viz Česká sociologická společnost). Roku 1997 byl vyznamenán zlatou medailí UK, 1998 jubilejní medailí UK, 1998 a 2007 cenou rektora UK, roku 2003 byl jmenován rytířem Řádu akademických palem (Francie).

Petrusek zahájil své působení v sociologii jako jeden z mladých spolupracovníků Pavla Machonina v týmu pro výzkum sociální struktury československé společnosti. Věnoval se původně sociologii malých skupin (Sociometrie, 1969), ale brzy již spolupracoval i na teoretickém projektu výzkumu a publikoval metodologické a obecně teoretické úvahy. V rámci Machoninova ústavu pomáhal připravit několik sborníků překladů. Jako editor a autor řady hesel se spolu se Zdeňkem Strmiskou a J. L. Fischerem podílel na vydání Malého sociologického slovníku (1970). V roce 1967 Petrusek přešel na filosofickou fakultu v Praze, kde se po řadu let věnoval výuce metodologie a obecné sociologie. Jeho působení po roce 1970 bylo poznamenáno skutečností, že byl pokládán za politicky málo spolehlivého (v roce 1970 byl vyškrtnut z KSČ, členem strany přitom byl od roku 1954) a byl proto jen trpěným zaměstnancem. Kromě skript (Úvod do studia sociologie, 1978; Metody a techniky sociologického výzkumu I., 1982) prakticky nemohl v této době publikovat a nakonec byl nucen z katedry odejít.

V následujících letech byl Petrusek prakticky vytlačen mimo oficiální sociologii. S disciplínou však neztratil kontakt a naopak pracoval na tom, jak oficiální sociologii překonat a nahradit. Vystupoval s metodologicky a teoreticky zaměřenými příspěvky na seminářích určených úzce specializovanému publiku (organizovaných např. ČSVTS a Sportpropagem), publikoval v nízkonákladových sbornících a skriptech. S Josefem Alanem vydával na sklonku komunistické vlády samizdatový časopis Sociologický obzor (oba autoři publikovali pod různými pseudonymy) a podílel se i na některých dalších samizdatových aktivitách. V době nesmělé československé přestavby se Petrusek mohl vrátit do oficiální sociologie, jmenovitě do Ústavu pro sociologii a filosofii ČSAV, aniž by to ovšem změnilo jeho postoj k ní.

Petruskovy názory této doby shrnuje kniha Alternativní sociologie (1992, poprvé 1986 v samizdatu). Petrusek zde popsal stav tuzemské sociologie pomocí dvou typů: „O-sociologie“ a „S-sociologie“. O-sociologie, tedy oficiální sociologie především slouží posilování režimu a podle toho selektivně vyzdvihuje nebo naopak tabuizuje témata jak věcná, tak teoretická. S-sociologie, statistická a matematická sociologie se od teoretických otázek drží dále a uzavírá se do úzce metodologických problémů a analýzy dat. Oba tyto typy spojuje odcizenost od každodenní zkušenosti – v případě O-sociologie daná tím, že používá ideologický žargon a chce se jeho prostřednictvím podílet na politickém ovládání, v případě S-sociologie daná zčásti vynucenou loajalitou k O-sociologii a zčásti extrémně scientistními metodologickými axiomy. Důsledky této situace zahrnují rezignaci na požadavky vědecké etiky a někdy zcela zjevnou, jindy bezprostředně hrozící ztrátu intelektuální hodnoty sociologie. Východisko Petrusek viděl kromě zrušení teoretického monopolu O-sociologie v posílení sebereflexe socioložek a sociologů, v novém akcentu na etický aspekt jejich práce, v redefinování vztahu mezi teorií a empirickým zkoumáním a v proměně vztahu sociologie k ostatním oblastem lidské zkušenosti, především ke každodennímu životu. Petruskovo řešení se neodvolávalo pouze na zkušenost komunistické diktatury, zároveň korespondovalo s některými dilematy soudobé západní sociologie, která ovšem nebyla v domácí sociologii vesměs reflektována. Petrusek zasadil svoje úvahy do kontextu mezinárodních diskusí o teoretickém pluralismu a multiparadigmatismu v moderní sociologii na jedné straně, a na druhé straně do kontextu kritiky kvantitativní sociologie, jak byla na Západě formulována z pozic kritické sociologie a sociologie kvalitativní. Tato okolnost měla dalekosáhlé důsledky v okamžiku pádu komunistického režimu.

Bezprostředně po listopadu 1989 měla česká sociologie k dispozici řadu badatelů a badatelek, kteří mohli pokračovat v části praxe 70. – 80. let považované za legitimní – v aplikovaném výzkumu, tematicky omezených přehledech teorie atd., měla také několik osobností, které se mohly vrátit k agendě 60. let, ale osobností s vlastní sociologickou vizí měla minimum. Petruskovo myšlení takovou vizi nabízelo i poté, co kritika adresovaná komunistické diktatuře ztratila na aktuálnosti. Petrusek se tedy pochopitelně stal jednou z ústředních postav v procesu rekonstrukce české sociologie a její adaptace na podmínky pozdního kapitalismu a liberální demokracie. Velká část Petruskovy práce v tomto období byla povahy encyklopedické a didaktické. Teorie a metoda v moderní sociologii (1993), postavená převážně na textech z druhé poloviny 80. let, podala rozsáhlý přehled literatury na téma paradigmatické struktury soudobé sociologie, použití interpretace a kvalitativních metod, role jazyka v sociologii a postmodernismu v sociologii. Sociologické směry, školy, paradigmata (1994), na jejichž koncipování se Petrusek rozhodující měrou podílel, nahrazovaly nedostatek použitelných příruček a učebnic sociologické teorie a dějin sociologie. Posledně jmenovaná kniha využívala hesla připravovaného Velkého sociologického slovníku (1996), jehož redakční radě Petrusek rovněž předsedal. Po celá 90. léta Petrusek inicioval a komentoval překlady sociologických klasiků 20. století (Simmel, Durkheim, Veblen, Mauss, Mannheim, Merton, Aron, Bell, Talmon, Bourdieu, Giddens). Byl zároveň prvořadým reprezentantem oboru a jednou z jeho veřejných tváří. Z řady veřejných vystoupení je třeba připomenout alespoň polemiku o oprávněnosti sociologie jako vědy, kterou vedl v roce 2000 s Václavem Klausem. V 21. století se Petrusek z této role stahuje do polohy více reflexivního učence a komentátora společenských trendů pozdně moderní či postmoderní společnosti (Společnosti pozdní doby, 2006; Společnost naší doby, 2011).

Tematicky patří k ústředním bodům Petruskova zájmu otázka statusu sociologického poznání. Metodologicky dospívá k revizi scientistického modelu sociologie – zdůrazňuje roli kvalitativní metodologie či model sociologického výzkumu jako překladu mezi různými jazyky. Zajímá se o každodennost nejen jako předmět sociologického zkoumání, ale také jako jeho korektiv; opakovaně se vrací ke vztahu sociologie k literatuře a možnosti využití literatury jako pramene sociologického poznání a zdroje sociologické perspektivy (Sociologie a literatura, 1990; Sociologie, literatura a politika, 1996). Současně s tím zdůrazňuje pluralitu sociologického poznání. Zajímá se o druhy sociologických paradigmat, o jejich intelektuální a sociální organizaci a o důsledky, které bude mít pro práci socioložek a sociologů. Ve většině těchto otázek zaujímá Petrusek zprostředkující stanovisko: upozorňuje na nedostatky stávajících modelů vědy, navrhuje jejich doplnění, někdy velmi podstatné, ale nerezignuje na ambici adekvátně poznávat společnost.

Polemika s oficiální sociologií za komunistického režimu Petruska přivedla k relativně časné recepci postmoderních impulsů v sociologii. Na rozdíl od většiny západních teoretiček a teoretiků nevnímal postmodernismus jako hrozbu vědecké či politické racionalitě, ale jako příležitost překonat komunistické autoritářství a nedostatky monoparadigmatického modelu vědy, které byly v podmínkách komunismu zvlášť dobře patrné. V tom se, jistě i vlivem zčásti podobné biografické zkušenosti, přiblížil stanovisku Zygmunta Baumana, jehož dílo hojně cituje. V pozdějších pracích se Petrusek k postmodernitě (pro niž používá i řadu jiných označení) vrací nejen jako k myšlenkovému proudu, ale také jako ke stavu západní společnosti. Zde jsou jeho komentáře zdrženlivější, často pochybující či kritické. Postmodernitu nevnímal jako zcela novou situaci, nýbrž většinou jako pokračování nebo rozvinutí trendů a paradoxů, které byly přítomny již ve společnostech moderních: proto se také vracel pro poučení ke spisům klasické sociologie a sociologie 20. století.

Petruskovo dílo vychází z velmi dobré znalosti klasických sociologických spisů a sociologie druhé poloviny 20. století – prim hraje sociologie anglosaská, zčásti francouzská; německá a další západní sociologie jsou přítomny spíše prostřednictvím překladů a přehledů. Pracuje rovněž s filosofií společenských věd. Mimořádná je u Petruska pozice polské a ruské literatury, kterou zná neobvykle podrobně a k níž se obrací nejen pro informace o jinak nedostupných spisech, ale pro podstatné úvahy a argumenty. Prakticky celé Petruskovo dílo prostupuje živý dialog se dvěma ideovými liniemi: na jedné straně s klasickým marxismem, zejména Marxovým a Engelsovým, a na druhé straně od 80. let s myšlením T. G. Masaryka. K těmto autoritám se nepřestává obracet o inspiraci, komentovat a případně kritizovat jejich názory, a to bez ohledu na proměny vnějších okolností a svých vlastních stanovisek. Svébytnost Petruskova sociologického díla je dána i způsobem, kterým píše. Na jednu stranu věnuje-li se metodologickým otázkám, je jeho styl systematický, až didaktický. Tam, kde píše o teoretických otázkách, velmi často tenduje k budování kánonu: sestavuje seznamy podstatných děl a jejich autorek či autorů, komentuje hlavní myšlenky, řadí je do narativu o vývoji disciplíny, hledá spojitosti se současnými intelektuálními problémy. Takto se staví nejenom k sociologii světové, ale jako jeden z mála i k sociologii domácí, jejíž příběh zatím představil řadou drobných studií, medailonů, recenzí atp. Konečně Petrusek hojně používá glosu, a to jak ve veřejných vystoupeních, tak v dílech vědecké povahy. Bylo snad by možné říci, že Petrusek svou perspektivu nevyjadřuje vlastním sociologickým systémem v úzkém smyslu slova, ale právě konzistentním užíváním a kombinací těchto stylů.

Petrusek byl jednou z nejvýznamnějších postav české poválečné sociologie. Nezastupitelným způsobem se podílel především na rekonstrukci sociologického kánonu po roce 1989. Jako interpret či editor do českého prostředí uvedl širokou škálu západních, polských a ruských sociologických teorií a mnoho témat soudobé sociologie. Zároveň ale byl asi nejvýraznější postavou, která dbala o kontinuitu domácího sociologického myšlení. Ve svých pracích zhodnotil zkušenost nejen s krátkým rozkvětem sociologie v 60. letech, ale především s frustrujícím obdobím tzv. normalizace, na které jako jeden z mála reagoval svébytným sociologickým názorem. Pravidelně se vracel k historii českého sociologického myšlení, kterou nejen glosoval, ale zároveň v ní hledal možné odpovědi na současné otázky. Petrusek se uplatnil rovněž jako organizátor vědeckého života, mimořádně oblíbený a aktivní učitel a reprezentant sociologie v širším veřejném diskursu.

Knihy: Sociometrie: Teorie, metoda, techniky (Svoboda, Praha 1969; maďarsky 1972); Úvod do studia sociologie I. (SPN, Praha 1978); Metody a techniky sociologického výzkumu I. (SPN, Praha 1982; spoluautor J. Buriánek, autorská účast M. Petruska nemohla být uvedena); Sociologie malých skupin I.-II. (TES, Praha 1985–86); Úvod do obecné sociologie I-II. (VŽKG, Ostrava 1986); Sociologie a literatura (Československý spisovatel, Praha 1990); Alternativní sociologie: Úvahy o smyslu sociologie v nealternativní společnosti (Klub osvobozeného samizdatu, Praha 1992; poprvé v samizdatu jako Alternativa, 1986); Teorie a metoda v moderní sociologii (Karolinum, Praha 1993); Sociologie, literatura a politika (Karolinum, Praha 1996; spoluautor J. Alan); Společnosti pozdní doby (Sociologické nakladatelství, Praha 2006); …ať je stůl k pohoštění prostřený: Úvahy a eseje k 660. výročí založení Univerzity Karlovy v Praze (Karolinum, Praha 2008); Společnost naší doby: Populární sociologie (ne)populárních problémů (Academia, Praha 2011; spoluautor J. Balon)

Studie: K problematice sociální interakce, preference a distance ve výzkumu vertikální sociální diferenciace a mobility (Sociologický časopis 1967); Sociologicko-statistické šetření vertikální sociální diferenciace a mobility obyvatelstva ČSSR, (Sociologický časopis 1967; spoluautoři P. Machonin, B. Jungmann a Z. Šafář); Sociální stratifikace československé společnosti (Sociologický časopis 1969); Odpovědnost sociologů (Sociologický časopis 1970; spoluautoři J. Kapr a Z. Šafář); Jazyk v západních sociologických teoriích (Sociologický časopis 1987); Na závěr diskuse: Ještě jednou ke koncepcím vývoje sociální struktury v Československu (Sociologický časopis 1991; spoluautor P. Machonin); Dvojí renesance československé sociologie (S-OBZOR 1992); Výuka sociologie v čase tání a v časech normalizace (1964–1989): Kapitola o vztahu vědění a moci, vědy a politiky, reality a mýtotvorby (Sociologický časopis / Czech Sociological Review 2004); Deziluze z pokroku jako „stav ducha“: Historickosociologický náčrt problematiky (Teorie vědy 2005); Sociologie vědy a sociologická metateorie, Předpoklady sociologické metateorie a sociologie vědy (Teorie vědy 2007); Ohlédnutí za vývojem sociologické teorie v posledním čtvrtstoletí (Sociologický časopis / Czech Sociological Review 2008; spoluautor J. Balon); Společnost jako sociální konstrukce a text (Teorie vědy 2008); Návrat (sociologické) teorie do Čech? Východiska, stav, perspektivy (Sociologický časopis / Czech Sociological Review 2011).

Příspěvky ve sbornících: Formální organizace a neformální struktura průmyslového podniku, Společenské skupiny (Pavel Machonin, ed.: Sociální struktura socialistické společnosti. Svoboda, Praha 1966; ve druhé případě spoluautor Z. Strmiska); Sociální kontakty a socioprofesní orientace (Pavel Machonin, ed.: Československá společnost. Epocha: Bratislava 1969); O zdanlivom lesku a skutočnej biede každodennosti (M. Bútora et al.: Lesk a bieda každodennosti. Smena, Bratislava 1990); Il postcommunismo come concetto e problema sociopolitico (V. Bělohradský – P. Kende – J. Rupnik, eds.: Democrazie da inventare: culture politiche e stato in Ungheria e Cecoslovacchia. Fondazione Giovanni Angeli, Torino 1991); Masarykova sociologie z pohledu dneška (Masarykova praktická sociologie. Masarykova společnost, Praha 1993); Aktuálnost „banálního zla“ Hannah Arendtové (Fedor Gál, ed.: Násilí. Egem, Praha 1994); Dyskusja postmodernistyczna w Czechach lat dziewiędziesiątych (J. P. Hudzi – J. Mizińska, eds.: Pamięć – Miejsce – Obecność: Współczesne refleksje nad kulturą, i ich implikace pedagogiczne. Wydawnictwo UMCS, Lublin 1997); Sociologie na počátku a konci protektorátu: Poznámky a teze (Věda v českých zemích za druhé světové války. Archiv AV ČR, Praha 1998); Místo Emanuela Chalupného ve vývoji československé sociologie (J. Zumr, ed.: Emanuel Chalupný, česká kultura, česká sociologie a Tábor. Filosofia, Praha 1999); Reflexe globalizačních procesů v sociálních vědách (J. Dlouhá, ed.: Hledání odpovědí na výzvy současného světa (se zvláštním zřetelem na otázky životního prostředí). Centrum pro otázky životního prostředí UK, Praha); Co bylo, když sociologie nebyla: Osudy zakázané a zhanobené vědy 1948–1963 (Hana Barvíková, ed.: Věda v Československu v letech 1953–1963. Archiv AV ČR, Praha 2000); Od społeczeństwa demokratycznego i toleracyjnego do permissive society (A. L. Zachariasz - S. Symotiuk, eds.: Europejskie modele toleranci. Wydawnictwo Universytetu Rzeszowskiego, Rzeszów 2001); Nové čtení Masarykovy sociologie v čase dekonstrukce: Modernistický a postmoderní kontext Masarykovy analýzy doby – pokus o srovnání (T. G. Masaryk na přelomu tisíciletí. Masarykovo muzeum, Hodonín 2001); O teroristech všedního dne a „měkké deviaci“: Odpovědnost a důvěra jako sociologický problém pozdní modernity (J. Kabele – L. Mlčoch, eds.: Institucionalizace (ne)odpovědnosti I. Karolinum, Praha 2001); Pojetí sociologie (Cesta a odkaz T. G. Masaryka: Fakta, úvahy, souvislosti. NLN, Praha 2002); Sociologie na rozcestí? Soudobá sociologie v defenzivě i ofenzivě (K čemu dnes humanitní vědy? FF UK, Praha 2008).

Edice a překlady: Základní problémy obecné sociologické metodologie (Vědecké informace ústavu sociálně politických věd UK 4/68; spolueditor B. Jungmann); Talcott Parsons: Studie o sociální stratifikaci (Univerzita Karlova, Praha 1970; spolupřekladatelé E. Urbánek a K. Hyánková); Malý sociologický slovník (Svoboda, Praha 1970; spolueditoři J. L. Fischer a Z. Strmiska, nikdo z editorů neuveden); G. V. Osipov: Sociologie (Svoboda, Praha 1972); Sociologie (SPN, Praha 1991; 2. vyd. 1994); Sociologické školy, směry, paradigmata (Sociologické nakladatelství, Praha 1994; spolueditorky Alena Miltová a Alena Vodáková); Velký sociologický slovník (Karolinum, Praha 1996; předseda redakční rady); The View from Prague: Thoughts on Cooperation and Integration (Sociologické nakladatelství, Praha 1997; spolueditor J. Musil); Robert K. Merton: Studie ze sociologické teorie (Sociologické nakladatelství, Praha 2000); T. G. Masarik: Filosofija – sociologija – politika: Izbrannyje těksty (Izdatělstvo Rossijskogo universitěta Družby narodov, Moskva 2003; spolueditor N. P. Narbut); Dějiny sociologie (Grada, Praha 2011).

Literatura: Miloslav Petrusek septuagenarius (Sociologický časopis 42, 2006, 5: 1037–1062); Jan Balon – Milan Tuček (eds.): Chaos a řád ve společnosti a v sociologii: Sborník textů k životnímu jubileu prof. Miloslava Petruska (Fakulta sociálních věd UK, Praha 2006); Ivo Možný: Milan Petrusek pětasedmdesátiletý (Sociologický časopis 47, 2011, 5: 1035–1040); Miloslav Petrusek: Sociologie a společnost: totalitární nástrahy, současné výzvy (Sociologický časopis/Czech Sociological Review 42, 2006, 5: 1063–1075; rozhovor s Karlem Černým); Jiří Šubrt (ed.): Aktér, instituce, společnost: K 65. narozeninám Miloslava Petruska (Karolinum, Praha 2003); Zemřel Miloslav Petrusek (Sociologický časopis/Czech Sociological Review 48, 2012, 4: 608–611; nekrology M. Illner, J. Večerník a Z. R. Nešpor).

Michael Voříšek

---

Miloslav Petrusek se podílel na některých heslech této encyklopedie.