Cyklus životní

cyklus životní – rozmezí jednoho lidského života, resp. sled veškerých podstatných životních změn a událostí, které jej charakterizují. C.ž. zahrnuje všechny klíčové body socializačního procesu jednotlivce, postupné přebírání nových rolí i opouštění rolí starých. Některé nové role člověk už před tím, než je převezme, pozoruje, učí se je znát a chápat a prožívá je na příkladu osob ve svém bezprostředním okolí, zpravidla nejprve v rodině, později v dalších spol. skupinách a institucích, v nichž působí. Jsou to role rodinné, ale zčásti i pracovní aj. C.ž. je fázován právě okamžiky životních rolí, resp. životní situace. V těchto bodech se střetává obecná zkušenost se zcela ojedinělými prožitky, individ. dispozice k orientaci na určité hodnoty formující cíle života s vlivem vzdělání, talent a schopnosti ztěžující nebo usnadňující dosažení životních cílů se spol. okolnostmi a podmínkami, které jsou jednotlivci dány stejně jako plynutí jeho biol. životního času. Na rozdíl od rodinného cyklu, vztahujícího se k událostem rodiny, c.ž. se váže na jedince a jeho biol. a spol. předpoklady k životu, k dosažení a prožití jeho možností. Je zjevné, že c.ž. je podmíněn a fixován zejm. biol. věkem – v obecné rovině nadějí dožití, která se mění v čase i kult. prostoru. Tím lze vysvětlit nejen podobnosti v c.ž. lidí, ale i rozdílnosti osudů jednotlivců v různých typech společností. Hromadné změny chování jednotlivců a c.ž. způsobují novodobé války, během nichž se individ. životní dráhy (jako jednotlivé linie c.ž.) v mnohém připodobňují. Objevuje se např. nutnost hromadného odkladu narození dětí, změny profesí, vynucená mobilita aj. Bývá narušena a znejistěna očekávaná kontinuita životního chodu ve všech uvažovaných liniích (zejm. profesionální a rodinné). Zpochybnění životních perspektiv, nenaplnění očekávaných životních možností se ovšem stalo běžným jevem moderního způsobu života a není vyloučeno, že už hraje v jeho průběhu primární úlohu, stále více se vyznačující derytmizací a disharmonií. To vede k úvahám, zda jednotná, obecná koncepce fází c.ž. není už jen klasickou pojmovou s-gickou abstrakcí, příliš zjednodušujícím schématem, které už nebude vyhovovat potřebám budoucí společnosti. Členěním c.ž. se zabývá ovšem i psychologie, která vychází z ontogeneze a jednotlivé životní fáze váže na psych. i fyziologická vývojová stadia (viz osm věků člověka). S-gie většinou uvažuje o širších etapách, které se překrývají s dočasnou stabilizací určitých soc. statusů a rolí.

Nejběžnější je členění c.ž. na dětství, dospívání, dospělost a stáří. Tyto fáze jsou odlišně chápány tzv. tradičními společnostmi a společnostmi moderními, na což poukázal např. fr. historik Philippe Ariès. Typickým příkladem je fáze dětství. Zatímco v dřívějších dobách bylo na dítě pohlíženo jako na malého dospělého člověka, který se od dospělých neměl odlišovat ani oděvem a měl potlačovat spontánní, nedospělé projevy, moderní společnosti přiznaly dětství nejrůznější specifika. Dítě také přestalo být závislé jen na své rodině a na jeho výchově se začala význ. podílet škola i další spol. instituce. Změnily se výrazně i citové vazby mezi rodiči a dětmi a zejm. vzrostly nároky na čas, ve kterém získává dítě potřebné formální vzdělání. Fázi dospívání uvažuje pouze moderní společnost. Je neurčitá a problematická, protože fyzické dospívání postupuje rychleji než zrání sociální.

I období dospělosti má v moderní společnosti své vážné problémy. Větší svoboda v individ. rozhodnutích a zároveň větší individ. zodpovědnost vyvolává napětí a obtíže. Tzv. krize středního věku je stále častější a vede právě k destandardizaci c.ž. Období stáří (tzv. třetí věk) není rovněž prožíváno tradičním způsobem. Přibývá lidí dosahujících vyššího věku i lidí osamělých, což je důsledek demografické revoluce (viz též stárnutí demografické) i závažných změn v rodině a v požadavcích na profesionální život. Třetí věk, jak se období stáří nazývá, je dnes spojen i se zcela novými postoji k prožívání. Může být novou fází ve vzdělání jednotlivců, přinést nové aktivity provozované nezávisle na nutnosti obstarávat obživu pro sebe nebo pro rodinu.

Prodlužování průměrné délky života v mnoha zemích a zlepšující se možnosti vykonávat aktivity, které byly dříve spojovány výhradně s mládím, vůbec zpochybňují tradiční fázování c.ž. Lidé již zdaleka nedodržují pravidla a normy chování vhodné jen pro určitý věk. Stále častěji a bez ohledu na věk zakládají nové rodiny, jsou sexuálně aktivní, sportují do vysokého věku a nové pokusy o dosažení kariéry realizují ve věku, kdy se dříve už přemýšlelo jen o příchodu smrti. Stále častěji také vykonávají zaměstnání nad stanovenou věkovou hranici, i když z různých důvodů. To ovšem velmi komplikuje standardní vymezení jednotlivých životních fází i samo použití pojmu c.ž. v s-gii. Přispívá k tomu i jiná vazba c.ž. na rodinný cyklus. Jednomu c.ž. už často neodpovídají dvě zákl. rodiny (ta, do které se člověk narodí, a ta, kterou sám založí), což patřilo k ideálům starších rurálních a snad i počátečních industriálních společností. Celkově se zdá, že lidé, vědomi si všech možných nečekaných přír. i spol. změn (katastrof, příznivých náhod), které narušují kontinuitu a perspektivu lidského života, stále více naplňují své představy o životě v každodenních aktivitách než v cíleném a rytmizovaném c.ž., i když potřeba časového i prostorového přesahu individ. c.ž. nemizí. První je obsažena v přetrvávajících náb. vizích posmrtného života, druhá v nadějích vkládaných do potomků.

life course, life cycle cycle de vie Lebenszyklus ciclo di vita

Literatura: Lowenthal, M. F. – Thurnher, M. – Chiriboga, D.: Four Stages of Life. San Francisco, Washington, London 1976; viz též osm věků člověka, rodina.

Vlasta Fišerová

---

Viz též heslo skupiny sociální věkové v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)