Distribuce příjmová

distribuce příjmová – v zásadě je sledována ve dvou dimenzích, tzv. funkční a osobní. Funkční distribucí se rozumí rozdělení příjmů mezi hlavní výrobní faktory, které představují půda, práce a kapitál. Zájem o tzv. osobní distribuci vyplynul ze zjištěné inkonsistence mezi normálním rozdělením některých individ. charakteristik (výška, váha) a šikmým rozdělením příjmů. Podle předpokladu by měly být normálně rozloženy i schopnosti, které svým multiplikativním působením vedou k vychýlení d.p. (ability theory). Stochastické teorie uvažovaly navíc i vliv náhody a štěstí, které rovněž mohou po krátkém čase vést k vychýlení distribuce, i když počáteční podmínky jsou stejné. Podle teorie M. Friedmana vznikají rozdíly na základě individ. volby každého jedince, neboť při vstupu do zaměstnání se rozhoduje mezi rizikem spojeným s budoucím vyšším příjmem a jistotou spojenou s příjmem nižším, avšak okamžitým – většina lidí volí jistotu a tím i nižší příjmy. Teprve teorie lidského kapitálu poskytla „behaviorální“ základ pro explikaci d.p. a rychle nahradila předchozí, příliš jednoduché a mechanické přístupy. Alternativně k tomuto nejvíce rozšířenému přístupu, který je stejně jako předchozí výrazně „individualistický“ (opírá se pouze o charakteristiky jednotlivců, tj. sleduje pouze stranu nabídky), se objevily i přístupy „strukturalistické“ (berou v úvahu širší kontext zaměstnání či soc. situace, tj. uvažují hlavně hledisko poptávky). Podle teorie lidského kapitálu vychází produktivita práce z jednotlivého pracovníka, který ji může zvyšovat na základě svého vzdělání a kumulované pracovní zkušenosti. Protože investice do vzdělání jsou hlavní determinantou produktivity práce, vracejí se jedinci ve vyšším výdělku a společnosti ve vyšším produktu. Variabilita individ. příjmů je tak funkcí variability vzdělání, zkušenosti a míry jejich návratnosti (J. Mincer, B. R. Chiswick).

Protože předpoklad dokonalého fungování trhu práce, kterým by byli zaměstnavatelé informováni o kvalitě pracovních sil, je stěží udržitelný, a také protože přímá vazba mezi vzděláním a produktivitou práce je těžko prokazatelná, přecházejí někteří autoři k optice nabídky a předkládají jiná vysvětlení v teoriích filtru (K. J. Arrow) či signálů (A. M. Spence). Kritikové teorie lidského kapitálu tvrdí, že vzdělání neposkytuje odborné znalosti a dovednosti, nýbrž je pouze prostředkem socializace jedince. Vzdělání tak sice přímo nezajišťuje vyšší produktivitu práce, plní však závažné informační funkce (screening device) či poskytuje „credentials“ pro zaměstnavatele, kteří podle jeho úrovně usuzují na schopnosti, adaptabilitu a disciplinovanost potenciálních pracovníků. Tímto způsobem lze mnohem lépe vysvětlit např. neustálý pokles diferenčního příjmového přínosu vzdělání při zvyšování počtu absolventů. Individualisticky přistupuje k výkladu příjmových rozdílů i stratifikační směr (viz stratifikace sociální), kde je „nabídková“ strana charakteristik jedince obohacena o proměnné indikující jeho soc. původ a kde je také propracována kategorie „profesního statusu“, sledovaného jako kvant. hierarchické umístění na kval. homogenní vertikále. Na rozdíl od teorie lidského kapitálu se nepředpokládá jednoznačná vazba mezi vzděláním a výdělkem, naopak je zdůrazněn nevyčerpávající charakter modelů.

Rozšířený strukturalistický přístup představuje tzv. model konkurence pracovních míst (job competition model), podle kterého jsou výdělky spjaty mnohem více s pracovními pozicemi než s jedinci. Kvalifikaci pro tyto pozice je teprve třeba získat v práci (on-the-job training), zaměstnavatel však očekává od vzdělanějších osob lepší schopnost učit se, což zlepšuje jejich pozici ve „frontě zájemců“ o místo. Příjem jednotlivce je tak dán dvěma sadami faktorů, z nichž první určuje strukturu pracovních míst v ekonomice a druhá jeho relativní pozici ve frontě. Pracovníci konkurují nikoli o výši mzdy, nýbrž o náklady kvalifikační přípravy, přičemž úroveň vzdělání informuje zaměstnavatele o pravděpodobných rozdílech těchto nákladů (L. C. Thurow). Produktivita práce nevychází z pracovní síly, nýbrž z pracovních míst a především pak z intenzity investování do jejich tech. vybavení (O. E. Williamson). Je to tedy institucionální struktura trhu práce, která generuje výdělkové rozdíly, přičemž hierarchie pozic a d.p. jsou k sobě invariantní. Neomarx. variantu strukturalistického výkladu reprezentuje teorie E. O. Wrighta, který vysvětluje příjmové rozdíly především třídní příslušností. Různé teorie d.p. jsou testovány tzv. příjmovými funkcemi, což jsou zpravidla regresní modely o různém rozsahu závislých proměnných, pomocí kterých je izolován čistý efekt vybrané proměnné (např. vzdělání, pohlaví), je měřena míra návratnosti vzdělání (rate-of-return analysis), jsou sledovány různé interakce apod. Analýzy se realizují jednak na datech individ. (mzdy jedinců či příjmy domácností), jednak na datech za regiony, profese nebo i země.

income distribution disparités des revenus Einkommensverteilung distribuzione del reddito

Literatura: Chiswick, B. R.: Income Inequality. New York 1974; Mincer, J.: Schooling, Experience and Earnings. New York 1974; Thurow, L. C.: Generating Inequality. New York 1975; Williamson, O. E.: Markets and Hierarchies. New York 1975; Wright, E. O.: Class Structure and Income Determination. New York 1975.

Jiří Večerník