Sociologie francouzská

sociologie francouzská – spojuje svůj vznik s dílem A. Comta, z myslitelů 19. st. ji však svým kritickým stylem předznamenal spíše A. de Tocqueville a svým smyslem pro empir. srovnávací výzkum F. Le Play. V díle É. Durkheima nalezneme již všechny charakteristické rysy současné s.f.. Je to s-gie, která nemá pochopení pro odtažité spekulace, daná soc. fakta však dokáže interpretovat způsobem, který není jen pouhou registrací empir. banalit. Je naprosto otevřena všem příbuzným disciplínám. Dalším durkheimovským motivem je zvýšený zájem o analýzu projevů spol. anomie. Tento zájem spojuje studie o zániku rolnictva, o důsledcích demokratizace školství, o nerovné reprodukci kult. kapitálu, o situaci marginálních skupin, o zablokované komunikaci i o nových protestních hnutích. Žáci Durkheimovy školy, soustředění kolem L'Année sociologique založené r. 1898, určovali ráz s.f. během 20. i 30. l. M. Halbwachs zůstává nejblíže oboru, zkoumá životní úroveň děl. domácností, náb. formy kolekt. vědomí a soc. psychologii různých tříd. F. Simiand se věnuje ekonomii a rozpracovává metodologii pozitivismu. L. Lévy-Bruhl analyzuje prelogické myšlení tzv. primitivních národů a vztahy mezi afektivitou a logikou v myšlení člověka. M. Mauss vynikl esejemi o daru nikoli jako o ekon. jevu, nýbrž o soc. integrujícím symbolickém fenoménu. C. Bouglé zkoumá systém indických kast, aby dokumentoval význam náb. představ pro soc. integraci. V době skončení 2. svět. války je s.f. institucionalizována velmi slabě, v zemi existují pouze 3 katedry s-gie.

Od konce 40. l. a v 50. l. dostává rozvoj s.f. nové impulsy. Vrcholí činnost G. Gurvitche, který se stává r. 1948 profesorem na Sorbonně, zakládá Centre d' études sociologiques a vydává časopis Cahiers internationaux de sociologie. Formují se jednotlivé odvětvové disciplíny: G. Le Bras rozvíjí s-gii náboženství v hist. a typologickém smyslu, v empir. podobě ji pěstuje F. Isambert. M. Duverger zakládá s-gii voleb a polit. stran, G. Friedmann s-gii práce. G. Bouthoul přispívá výrazně k rozvoji s-gie války. Nově se formuje demografie v pracích L. Chevaliera, A. Sauvyho a A. Girarda. J. Stoetzel, zakladatel první katedry soc. psychologie ve Francii, se stává zároveň průkopníkem zjišťování veřejného mínění. Další oblasti bádání se otevírají výrazněji koncem 50. l. a v 60. l.: J. Fourastié a J. Dumazedier se věnují s-gii volného času, J. Cazeneuve zkoumá masovou komunikaci, R. Ledrut zakládá s-gii nezaměstnanosti a pěstuje s-gii města, J. D. Reynaud analyzuje odbory a rozvíjí s-gii práce a průmyslu, J. Duvignaud se věnuje s-gii divadla. S.f. 50. a 60. l. je otevřena vlivům z Východu, Západu i z Jihu.

Z USA přicházejí především sofistikované techniky empir. výzkumů, ale též inspirace v podobě nových institucí a vzorců jednání, které Evropu teprve čekají. Začíná být proto považováno za nezbytné, aby renomovaný sociolog strávil určitý čas v am. prostředí. Pro sociology zabývající se urbanismem, formálními organizacemi, trhem či řízením je to přímo povinností. Jsou navázány úzké kontakty s P. F. Lazarsfeldem a dalšími předními am. sociology. Z Východu přichází výzva v podobě marxismu učiněného oficiální státní ideologií. To inspiruje četné fr. sociology k pokusům vyrovnat se s marxismem neortodoxně. H. Lefèbvre používá kategorie odcizení ke kritické analýze každodennosti, L. Althusser čte v polovině 60. l. Marxe s-gicky a L. Goldmann píše s-gii románu pod silným vlivem G. S. Lukácse. Méně známý je kontakt s idejemi marxismu u P. Navilla, který se zabývá především problematikou profesí a profesní přípravy. Odmítnutí marx. „opia intelektuálů“ v jakkoli reformované podobě je charakteristické pro práce R. Arona, jenž ještě před J. Freundem zprostředkoval s.f. znalost díla M. Webera. Vlivy přicházející z Jihu mají souvislost s rozpadem fr. koloniálního panství, který však neznamenal přetržení kontaktů v rámci frankofonního světa. S.f. je v tomto směru obohacena o zkušenosti se soc. poměry v zemích, které se vlastními silami nedopracovaly k instituci moderního státu. To neobyčejně rozšiřuje její záběr a nedovoluje jí propadnout evropocentrismu. G. Balandier, sociolog černé Afriky a především Konga, se v těchto intencích snaží definovat oblasti politiky vně vztažného rámce moderního státu. R. Bastide zkoumá proces akulturace na příkladu černošské populace žijící v Brazílii a v USA. S-gické analýze andských zemí, především Peru, se věnuje F. M. Bourricaud, který je ovšem také autorem teor. studií věnovaných problematice autority a překladatelem T. Parsonse. Značná pozornost je věnována s-gické analýze arabského světa.

Příznačným rysem s.f. je odpor ke strnulým schématům a snaha o volné překračování hranic různých disciplín. Institucionálně se to projevuje existencí netradičních transdisciplinárních pracovišť, individ. je to patrné na širokém záběru jednotlivých autorů. Z klasiků disciplíny nelze v tomto směru opomenout práce R. Cailloise věnované problematice mýtů, svátků, otázce vazeb mezi „přírodním“ a „sociálním“ i tématu her. Podobně širokým záběrem se vyznačuje P. H. Chombart de Lauwe, autor studií o vývoji potřeb a aspirací, sociolog města a urbanismu, ale také rodiny a kultury. Na druhé straně tento interdisciplinární charakter fr. vědy aktualizuje pro s-gii právě tak dílo filozofa M. P. Foucaulta s jeho analýzou soc. kontroly a soc. deviace, jako práce antropologa G. Duranda věnované symbolismu a představivosti, či uměl. studie P. Francastela s úvahami o malířském ztvárnění soc. prostoru, nemluvě již o antropologii C. Léviho-Strausse.

V 70. a 80. l. určuje profil s.f. generace narozená ve 20. a 30. l. Jejich díla patří mezi nejcitovanější a svým významem často překračují hranice Francie. A. Touraine, původně sociolog průmyslu, práce a odborů, stojí od počátku 70. l. v čele kolektivu, jenž v různých zemích (mj. v Chile a v Polsku) studoval nové formy sociálního hnutí. Jeho koncepce s-gie je kritikou tradičních teorií, které stále řeší problémy 19. st. Je autorem teorie akcionalismu, která klade v s-gickém vysvětlení důraz na interpretativní schopnosti soc. aktérů. Svá teor. východiska rozpracovává Touraine v četných pracích věnovaných problematice praktické politiky a otázkám školství, především však v rozborech hist. šancí nových soc. hnutí, která se odmítají organizovat pod hesly 19. st. (viz též sociologie sociálních hnutí). R. Boudon se věnuje sociologické metodologii, resp. metodologii spol. věd; jeho práce o metodách v s-gii byla přeložena do řady svět. jazyků včetně arabštiny a japonštiny. Spolu s F. Chazelem a P. Lazarsfeldem je autorem rozsáhlého sborníku o analýze soc. procesů. Pro jeho styl je příznačné úzké propojení empir. práce s teorií. Zasáhl do debaty o sporných důsledcích masové demokratizace školství. Oživil v s.f. problematiku zvrácených důsledků hromadného jednání, pomocí níž vysvětluje soc. změnu. Jeho pojetí je namířeno jak proti klasické teorii konfliktu, tak proti systémovým představám o uspořádané společnosti. M. Crozier aplikoval podobné myšlenky při konkrétních analýzách fungování formálních organizací v oblasti státní správy, pojišťovnictví apod. Polemizuje s Weberovým i Mertonovým pojetím byrokracie, jeho přístupy korespondují spíše s Tourainovým akcionalismem a s Boudonovou vizí neuspořádané společnosti. Jeho práce o odborech z 50. l., pozdější analýzy zablokované společnosti i nejnovější teor. a politologické studie jsou stále více orientovány kriticky vůči intervencionalistickým ambicím státní moci.

P. F. Bourdieu prošel složitým vývojem od etnologa kmene Kabylů až po jednoho z nejcitovanějších sociologů 80. l. Byl mezi prvními, kdo zasáhli do debat o problémech fr. školství, a vytěžil odtud mj. svůj koncept kulturního kapitálu a jeho nerovné reprodukce v podmínkách demokr. společnosti. Analyzuje ideol. funkci školy, která přeměňuje přirozenou nerovnost nadání v soc. zásluhu. Rozvíjí úvahy o inteligenci jako ovládané složce vládnoucí třídy a o symbolickém násilí, které tato vrstva svou činností produkuje. Jednotu jeho mnohotvárnému dílu propůjčuje koncepce habitu, která uvádí do vztahu individ. svět soc. aktéra se stavem spol. makrostruktur. Právě habitus, tedy dispozice člověka jednat určitým způsobem, a jeho vývoj v průběhu životní dráhy vysvětlují soc. jednání, které je zároveň podmíněné i nepředvídatelné. Svoji odpověď na dilema soc. konformity a lidské spontaneity Bourdieu postupně sociologizuje, např. když hovoří o formování vědomí třídní příslušnosti podle podmínek hospodaření domácnosti. P. Birnbaum se věnuje s-gii politiky, především hist. analýze státní moci. Polemizuje s funkcionálním pojetím státu a varuje před snahami naroubovat moderní polit. systémy na kmenové společnosti třetího světa. Kromě hist.-s-gických úvah se zabývá též empir. analýzami polit. systému Francie a USA. H. Mendras je znám sice především jako sociolog venkova a zemědělství, jeho záběr je však mnohem širší a koncentruje se kolem problematiky proměn fr. společnosti a sociální změny obecně. Je autorem jednoho z nejvydávanějších úvodů do s-gie, přeložil do francouzštiny Mertona. V 80. l. stál v čele dvou kolekt. prací analyzujících proměny Francie od změn v prostorové mobilitě přes změny v požadavcích na vzdělání, v zaměstnanosti žen, ve vzorcích rodinného chování i v kult. orientaci. S.f. má ostatně značně ulehčeno průběžné sledování proměn společnosti, neboť již od r. 1962 má vypracován tzv. kód socioprofesních kategorií, který obsahuje typologii všech profesí, a to nikoli pouze podle ekon. kritérií, nýbrž též podle podobností ve způsobu života. Právě o jednotlivých socioprofesních kategoriích vznikla řada pozoruhodných studií. Je v nich analyzována proměna celkového charakteru vrstvy inteligence, problematika horních řídících kádrů i drobných podnikatelů, svět zaměstnanců úřadů, změny ve složení polit. preferencí i životního způsobu dělníků. Na stejném základu jsou zpracovávány četné studie sociální mobility.

S-gická pracoviště jsou ve Francii rozmístěna značně nerovnoměrně. Z celkového počtu přibližně 250 univerzitních pracovišť, výzk. středisek CNRS a dalších ústavů, v nichž jsou činni sociologové, více než dvě třetiny je umístěno v Paříži. V Paříži sídlí École des hautes études en sciences sociales, Maison des sciences de l'homme, Centre d'étude des mouvements sociaux, Centre de sociologie de l'éducation et de la culture, Centre de sociologie des organisations, Institut d'études politiques a řada ústavů specializovaných na jednotlivé odvětvové s-gie, na metody a techniky, psychosociologii, hist. s-gii apod. Silně obsazeno je s-gické pracoviště pařížské univerzity v Nanterre. Další význ. s-gická pracoviště existují ve Štrasburku, Toulouse, Lille, Lyonu, Bordeaux, Grenoblu, ale také v Nice a v Caen. S-gie se pěstuje též v řadě mezioborových pracovišť zaměřených na spec. problematiku. Tak je tomu např. v Ústavu pro výzkum protestantismu ve Štrasburku, v Ústavu pro výzkum migrace v Aix-en-Provence, v Ústavu pro výzkum děl. třídy v Nantes, v evrop. ekologickém institutu v Metz, v Ústavu pro soc. antropologii a s-gii vědění v Tours či v Ústavu pro výzkum práce žen, rovněž v Tours.

French sociology sociologie française französische Soziologie sociologia francese

Jan Keller