Sociologie sportu

sociologie sportu – s-gická disciplína zabývající se z různých hledisek vztahem mezi sportem a společností. Často je pojímána jako souhrnná disciplína, zaměřující se na problematiku sociologie tělesné kultury a sociologie tělesné výchovy. Existují dva zákl. přístupy: 1. zabývající se sportem jako institucí, spol. subsystémem či kult. vzorem, usilující o to, aby prostřednictvím výpovědí o sportu byla lépe pochopena společnost, a charakterizovaný v anglosaské literatuře jako „sociology of sport“; 2. označovaný jako „sociology in sport“, který je v zásadě aplikovanou s-gií a využívá obecné i spec. s-gické poznatky k řešení problémů v tréninku, v marketingu, v projektování sportovních institucí, organizací a soutěží, v boji proti deviantním jevům ve sportu, při rozpracovávání sportovních pravidel, norem a direktiv či v alokaci sportovních talentů, funkcionářů, trenérů apod. Značná pozornost je věnována v s.s. otázkám mládeže a její výchovy prostřednictvím sportu, divákům, sportu jako podívané a složce masové kultury, životnímu způsobu sportovců, působení sportu v přeměnách lokálních společností, akulturaci prostřednictvím sportu a problematice jeho soc. funkcí. S.s. se rozvíjí jednak jako empir. a teor. věda, jednak jako soc. žurnalistika, komentující ze s-gických pozic každodennost sportu.

První dílo věnované s.s. vzniklo sice až ve 20. l. 20. st. (práce H. Riesseho Soziologie des Sports z r. 1921), avšak s-gické koncepce sportu vznikaly již podstatně dříve. Do svých analýz jej zahrnovali význ. sociologové, jako G. Simmel, M. Weber, L. von Wiese, H. Spencer, L. Mumford, F. W. Znaniecki, T. B. Veblen, J. Ortéga y Gasset, J. Huizinga či F. J. J. Buytendijk. Sport byl pojímán jako produkt městské, prům. civilizace, často jako reakce na přetvoření člověka v stroj (H. Riesse), nebo naopak jako produkt či konstitutivní součást staré, aristokratické kultury (J. Ortega y Gasset), přežívající v životním slohu zahálčivých tříd (T. B. Veblen). V článku G. E. Howarda Social Psychology of the Spectators z r. 1925 byly již uvedeny všechny podstatné důvody proti sportu realizovanému pro diváky, za peníze a nikoli z vnitřní potřeby. Steinitzerova studie Sport und Kultur (1911) kritizovala sport jako produkt masové kultury. I práce J. Huizingy (viz homo ludens) přistupovaly ke sportu spíše jako k mrtvě narozenému dítěti než jako k fenoménu obrozujícímu lidskou osobnost. Na straně druhé existovaly přístupy přeceňující sport, zdůrazňující jednostranně jeho reformní úlohu a možnosti (viz olympismus), popř. jeho ryze mravní aspekty. Poválečný vývoj s.s. byl ve znamení funkcionalistických a strukturálně funkcionalistických koncepcí (E. K. Scheuch, G. R. F. Lüschen, E. A. Ellard, J. Stone), přičemž ideálem se stalo pojetí s.s. jako přísně empir. disciplíny, orientované na budování teorií středního dosahu. Zvýšilo se množství empirických kvantitativně orientovaných výzkumů, zájem o hist. a fenomenologicky založené studie však nikterak nepoklesl. S.s. se v poválečném období stávala často polem nové syntézy a demonstrace nových, zvl. etnologicky orientovaných přístupů a postupů.

Na přelomu 60. a 70. l. se začala pod tlakem nové levice a frankfurtské školy atmosféra v s.s. výrazně měnit. Převládající přístup ke sportu a k tělovýchově jako výrazu společnosti volného času byl problematizován odkazem na to, že volný čas, a tudíž i sport, není ničím jiným než „zdvojením“ světa práce (J. Habermas), v němž platí obdobné zákonitosti a pravidla hry. Odcizené a dehumanizované práci odpovídá i odlidštěný a odcizený volný čas, který do sebe pojímá prvky komercionalizace, účelovosti a represe. Ani sport není podle sociologů soc. kritické orientace (B. Rigauer, U. Prokopová, H. Plessner) alternativou práce, ale v nejlepším případě její kompenzací. Je nástrojem adaptace na daný spol. systém, má převážně pacifikační a konformizující úlohu. Sportovní výkon je zbožím, které je produkováno sportovními institucemi a konzumováno soc. konformními diváky. Radikální kritika sportu vyvolala řadu souhlasných, ale i nesouhlasných postojů. Ačkoliv mnoho sociologů zdůrazňovalo, že sportovci nejsou tak odcizení, jak teoretici nové levice tvrdí, kritičtější postoje zůstaly trvalou součástí dnešní s.s. Stoupl zájem o témata dříve spíše přehlížená: o soc. bariéry bránící vstupu do elitních sportovních klubů, rozpory mezi postavením mládeže ve sportu a jejím zastoupením ve sportovní diplomacii, vedení klubů apod., o ženský sport a jeho proměny, amatérismus a profesionalismus, vliv sportu na rasové a národnostní minority i jeho úlohu v artikulaci jejich požadavků. Stoupl počet studií věnovaných dopingu a zdraví vrcholových sportovců i problémům spjatým s vlnou vandalismu a terorismu na sportovištích, zvl. pak na fotbalových stadiónech. Vzrostl zájem o nesoutěžní, rekreační, relaxační a rehabilitačně orientovaný sport. Stále více se upevňuje tradice spec. s-gických analýz typických sportů a s nimi spjatých subkultur. Vzorem je zde dnes již klasická stať S. K. Weinberga a H. Aronda The Occupational Culture of Boxer z r. 1952.

Soudobá s.s. není teor. a ideol. homogenní. Promítají se do ní vlivy pozitivismu, strukturalismu, filozofie života, psychoanalýzy, humanistické filozofie F. W. Znanieckého i starších s-gických směrů, zvl. pak sociálního darwinismu. Stálé podněty přináší dílo G. Simmela i novější interpretativní sociologie, fenomenologická sociologie a dramaturgická sociologie. Marx. s.s. dlouho existovala téměř jen v podobě kritiky burž. sportu a nemarx. s.s. (syntetičtější práce vznikly v rámci sociologie tělesné kultury a psychologie sportu v polovině 20. l.). Za první větší studii s.s. v bývalých social. zemích je pokládána práce A. Wohla Spoleczno historyczne podloze sportu z r. 1961. K význ. autorům patří Z. Krawczyk, A. Tyszka, G. Młodzikowski, N. I. Ponomarjov, V. I. Stoljarov, O. A. Milstejn. Velkou pozornost této s.s. na sebe soustřeďovaly olympijské hry a komparace výkonnosti sportovců ze social. a kap. zemí, výstavba sportovních organizací, problém městského a venkovského sportu apod. Počátky čsl. s.s. je nutné hledat v polit. a sportovní publicistice, sokolské, soc.demokr. i kom., spjaté zejm. s čsl. olypijským hnutím (M. Tyrš, J. Guth-Jarkovský, J. F. Chaloupecký). V meziválečném období se okrajově zabývali s.s. I. A. Bláha a E. Chalupný, první zejm. s ohledem na význam mravních norem v regulaci spol. jednání (fair play), druhý v rámci pokusů o systemizaci s-gie jako takové a s-gie sokolství a skautingu. Systematičtěji se s.s. rozvíjela až po 2. svět. válce, nejprve v rámci teorie tělesné výchovy a později samostatně. Jako první se o systemizaci disciplíny pokusil B. Petrák v r. 1963 (Sociologie a tělesná kultura). Větší monografické práce sepsali M. Choutka, V. Čechák a J. Linhart.

sociology of sport sociologie du sport Soziologie des Sportes sociologia dello sport

Literatura: Čechák, V. – Linhart, J.: Sociologie sportu. Praha 1986; Edwards, H.: Sociology of Sport. Homewood, Ill. 1973; Krockow, Ch. von: Sport. Eine Soziologie und Philosophie des Leistungsprinzips. Hamburg 1974; Krotee, M. L. ed.: The Dimensions of Sport Sociology. West Point, N.Y. 1979; Loy, J. W. – Kenyon, G. S. eds.: Sport, Culture and Society. London, New York 1969; Lüschen, G. R. F. – Wiess, K. eds.: Die Soziologie des Sports. Darmstadt 1976; McPherson, B. D. – Curtis, J. E. – Loy, J. W.: The Social Significance of Sport. Champaign, Ill. 1989; viz též sport.

Časopisy: International Rewiew of Sport Sociology.

Jiří Linhart
Vladimír Čechák