Sociologie podniku

sociologie podniku – dílčí s-gická disciplína zkoumající podnik jako instituci a organizaci s vnitřním soc. systémem a řadou vazeb s vnějším soc. prostředím. S.p. se částečně prolíná se sociologií práce, sociologií průmyslu a sociologií organizace nebo je do nich přímo vřazena (není vždy pojímána jako samostatný obor). Kromě obdobného objektu zkoumání spojují tyto disciplíny často empir. výzkumy a formulace konkrétních sociotech. doporučení. Ústředním pojmem a předmětem výzkumů s.p. je podnik. Koncentruje v sobě soc. problémy pracovního procesu v jeho institucionalizované podobě a tvoří přechod mezi spol. makrostrukturou a mikrostrukturou se vztahy na obě strany. Některými sociology je chápán dokonce jako bytostný znak industriální společnosti (R. Aron) a zrcadlo, ve kterém se odráží celá společnost (P. F. Drucker). Věcně bývá podnik vymezován jako komplex teritoriálně rozptýlených hosp. jednotek, řízených z centra, na rozdíl od „závodu“, což je na jednom místě lokalizovaná hosp. organizace. V souvislosti s procesy industrializace a jejich spol. důsledky byl intenzívně zkoumán původně průmyslový podnik. Postupně, jak i další hosp. instituce (v zemědělství, dopravě, obchodu) nabývaly systémové rysy průmyslového podniku , začalo převažovat pojetí podniku jako relativně autonomní a otevřené organizace, vybavené materiálními prostředky (budovami, výrobními i nevýrobními zařízeními), které jsou technol. a tech. základnou k realizaci funkce, pro kterou byl podnik vytvořen: zajišťovat výrobu nebo poskytovat služby. Zároveň v s-gickém přístupu začalo dominovat pojetí podniku jako spol. instituce s vnitřní i vnější soc. funkcí. Tech., ekon. a soc. systémy podniku mají pouze relativní autonomii, reálně jsou propojeny, vzájemně se determinují.

Soc. systém podniku se skládá ze 3 hlavních struktur: 1. demografické (věkové, podle pohlaví a rodinného stavu, národnosti a délky stáže); 2. institucionální (formální, oficiální); 3. pospolitostní (neformální, neoficiální). Demogr. struktura je populační bází ostatních dvou, ve kterých je integrována. Institucionální struktura je tvořena oficiálně stanovenými a legislativně vymezenými pozicemi a vztahy mezi pracovníky a je zaměřena na plnění vnější funkce (na výrobu, služby); žádoucího chování může být dosaženo i prostřednictvím určených sankcí. Pospolitostní struktura vzniká spontánně ze vztahů mezi jednotlivci a skupinami, jako důsledek jejich vzájemných sympatií či antipatií, společných potřeb, zájmů a aspirací, podílí se na socializaci jednotlivců a tvorbě soc. klimatu. Rozdělení soc. systému podniku do struktur je ovšem modelové, v org. substrukturách se prolínají prvky všech, i když je možné vymezit substruktury s převažujícími oficiálními vztahy (kompetenční, kooperační, profesionální, odměňování), s převažujícími pospolitostními vztahy (přátelská, známostní, referenční, kult.- hodnotová, prestižní) a s vyrovnaným podílem obou (komunikační, participační a mocenská). V jednotlivých substrukturách i mezi nimi se na základě činností a kooperativních vazeb vytvářejí soc. skupiny a pozice.

S-gie se zabývá podnikem ve dvou rovinách: jako součástí společnosti determinovanou soc. vztahy makrostruktury a jako relativně uzavřeným celkem. Zaměření přímo na podnik je výrazné zejm. ve 20. st. a objevuje se ve dvou zákl. směrech: s důrazem na jeho institucionální charakter (É. Durkheim, W. Sombart, G. Schmoller, M. Weber) nebo na efektivitu a řízení (F. W. Taylor, H. Fayol, F. B. Gilberth). Dominance soc. dimenze podniku se v s-gii zřetelně ukazala od 30. l. v kombinované podobě rozvoje teorie a praktické aplikace jejích poznatků zejm. v USA (E. Mayo, W. J. Dickson, F. J. Roethlisberger) a v Německu (L. H. A. Geck, W. Jost), kde vznikl Institut pro sociologii podniku. Po r. 1945 tato orientace pokračovala hlavně v am. pracích (D. C. Miller, W. H. Form, T. N. Whitehead, P. F. Drucker) a fr. studiích (G. P. Friedmann, P. Naville, A. Touraine). Marx. orientovaní sociologové vycházejí z Marxova pojetí podniku jako místa, ve kterém probíhá práce definovaná jako spol. činnost mezi člověkem a přírodou a realizují se zákl. spol. vztahy, včetně konfliktu vykořisťovaných (prodávajících pracovní sílu) a vykořisťovatelů (vlastníků výrobních prostředků). Od 60. l. je tento přístup, charakteristický pro bývalé social. země, ovlivňován ostatními směry. Úlohu zprostředkovatele hrála zejm. pol. s-gie (A. Matejko, A. Sarapata, K. Doktór), v čes. zemích např. J. Kolář. Šlo hlavně o sbližování s teoriemi organizace. O rehabilitaci s.p. jako samostatné disciplíny se v současné době snaží skupina fr. sociologů (R. Sainsaulieu, E. Enriquez, T. Lowit), podle kterých se s-gie v poválečné době zajímala spíše o velké industriální společnosti v souvislosti s tématy odcizení a dělby práce, stávek, konfliktních faktorů v životě podniků, což zdaleka nezahrnovalo všechny její možnosti. Změnu pohledu si vynutil již vývoj po r. 1968, a hlavně současné mezinár. tendence, včetně návratu ekon., polit. a technol. konkurence v tzv. východních zemích.

V současném pojetí podniku a ve výběru témat výzkumu s.p. se vyskytuje několik směrů, většinou spojujících rozvoj teorie a rozsáhlá empir. šetření: 1. směr tendující k s-gii organizace, inspirovaný M. Weberem a am. s-gií, kritizující racionalismus Taylorových a neotaylorovských modelů, podtrhující význam strategických zdrojů hry o moc a bránící princip autonomního systému, se snahou vysvětlit procesy fungování, rozhodování, změn a konfliktů v organizaci; 2. s-gie kolekt. identity, profesionální a organizační kultury, navazující na antropologii sledováním kult. rozměru pracovního života, vlivu nár. kultury a institucionální reality na modifikaci systémů řízení, se snahou porozumět logice jednání, kolekt. sociabilitě a soc. regulaci podniku; 3. orientace na výzkum a psychol.-s-gickou intervenci, studující pracovní skupiny a pracovní komunikaci v duchu human relations, s důrazem na komplexnost interpersonálních vztahů, rozvíjených na vazbách hierarchických (funkčních, profesionálních), hledající alternativní formy organizace s vyšší komunikativností a autonomní soc. strukturou; 4. směr vycházející zejm. z Marxe, preferující výzkum problému odcizení, podmínek fungování odborů, různých forem soc. konfliktů a soc. hnutí a důsledků nové techniky a technologií. Důraz je dnes kladen na všestrannost přístupu jako předpoklad řešení hlavních problémů podniku, jako je jeho sociální autonomie, partnerství vůči státu v zaměstnanosti, využití lidského potenciálu a jeho participace na řízení, formování podnikové kultury, která přispívá k novému druhu univerzálního konsensu v podniku. Hledá se nový typ ekon. instituce, východisko z dvoustranné krize, ve které se podle sociologů ocitl jak liberální podnik rozvinutých průmyslových zemí, tak selhavší systém centrálního plánování podniků.

V Čechách se s-gické aspekty problémů podniku objevily ve 30. l. v úvahách odborníků různého zaměření (viz např. V. Stočes: Sociologie moderní továrny, S. Špaček: Vývoj technického hospodářství, V. Verunáč: Encyklopedie výkonnosti), včetně prací ekon. praktiků (T. Baťa: Zámožnost všem aj.). Po r. 1945 se sociologové snažili o postižení specifiky nového fenoménu – zestátněného podniku, ve kterém viděli kvalitativně vyšší soc. prostředí, umožňující v novém uspořádání chápat člověka jako soc. objekt i subjekt (Z. Ullrich aj.) a rozvíjející vedle výrobních a ekon. také funkce mravní, výchovné a hygienické (B. Ullrich). V té době se s-gie uplatňovala přímo v podnicích (Škoda Plzeň, Generální ředitelství čs. hutí apod.), kde přežila pod různými názvy i období 50. l., kdy byla jinak s-gie zcela potlačena. V 60. l. se čes. s.p. (většinou v rámci s-gie práce a průmyslu) začala znovu zabývat obecnějšími tématy, založenými většinou na výsledcích empir. šetření, motivovaných aktuálními potřebami ekon. změn (na katedře ekon. s-gie VŠE J. Kohout, J. Kolář, na VŠST Plzeň V. Čech, B. Jukl, v SÚ ČSAV D. Slejška, R. Battěk). Období po r. 1969 přežívá s.p. především ve výzkumech resortních pracovišť a částečně už i na komerčních pracovištích, plnících objednávky podniků a resortů. Mezi zkoumaná témata tohoto období patřilo soc. klima podniku, soc. souvislosti tech. a technol. inovací, pracovní skupiny, řídící systémy, soužití pracovníků v závodech, vztah podniku a lokality aj. Současná s.p. pracuje především na konkrétních zakázkách v poradenských firmách různého typu nebo se uplatňuje jako součást rozsáhlejších projektů výzkumných ústavů.

sociology of entreprise sociologie d'entreprise Unternehmungssoziologie sociologia aziendale

Literatura: Dahrendorf, R.: Industrie und Betriebssoziologie. Berlin 1956; Doktór, K.: Predsiębiorstwo przemysłowe. Warszawa 1964; MacGregor, D.: The Human Side of Entreprise. Cambridge 1957; Kolář, J.: Sociologie podniku. Praha 1967; Sainsaulieu, R. a kol.: L'entreprise une affaire de société. Paris 1990.

Jitka Havlová

---

Viz též heslo podnik průmyslový v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)