Práce

práce – bývá definována jako účelná produkce předmětů a služeb, které mají hodnotu pro ostatní členy společnosti, jako pravidelné zajišťování statků a situací (Brugger, 1976), jako činnost sloužící uspokojování potřeb a obživě (F. Dorsch, 1987) a jako činnost, která je jedincem jako p. pojímána (R. E. Hall, 1986). Psychologie zdůrazňuje zejm. plánovitost p. založenou na specif. lidské schopnosti oddálit uspokojení vlastních potřeb. I jako provádění pokynů či plnění úkolů je p. cílově zaměřenou činností. S-gie zdůrazňuje primárně spol. povahu p., vykonávané s jinými a pro jiné (R. König, 1967), na základě ekvivalence činností (M. Gregor, 1988). P. je vždy kult. podmíněna, tech., ekon. i soc. organizována a osobně prožívána (L. von Rosenstiel, 1987). Spol. dělba p. určuje míru záslužnosti a kolekt. ocenění různých druhů pracovní činnosti a soc. postavení jejich vykonavatelů. S-gické definice p. jsou nejtěsněji spjaty s definicemi pracovního výkonu, profese a zaměstnání. Trvale je p. chápána dvojznačně jako nutná námaha a jako uspokojivý výkon či dobrovolná tvorba. Tento protiklad je paralelně vyjádřen v mnoha jazycích: laborare – fabricare, facere; labour – work; travail – oeuvre; arbeiten – werken, schaffen; trud – rabota. Ve francouzštině je první význam odvozen od jha tažných zvířat, v němčině od nevolníka. Běžně je rozlišována práce fyzická a duševní, což zčásti odrážejí fyzikální definice p. jako překonávání odporu, fyziologické definice p. jako vypětí, ekon. definice p. jako spol. nezbytného vynaložení produktivních sil člověka i právní definice p. jako činnosti závislé, podřízené nebo samostatné.

Soc. dějiny p. počínají ustavováním specializovaných socioprofesních skupin (úřednictvo) a rituálních zákazů výkonu některých činností pro určité spol. vrstvy (kasty). Mytologičtí vládcové se zabývali manuální p. (oráč regentem). V antickém Řecku zaručuje majetek nabytý p. polit. práva vznikajícímu střednímu stavu. Pod vlivem asijských despocií se však objevuje aristokratický odpor vzdělanců k p. vykonávané otroky, barbary a deklasovanými živly. Jsou rozlišovány služebné, instrumentální činnosti a činnosti svobodně vykonávané pro ně samé. Věda, umění i občanská účast na řízení obce přestávají být slučitelné s nedůstojnou nezbytností obživy (Platón). P. vylučuje ctnost (Aristoteles). Občané antického Říma opovrhují možností získávat s potem to, co mohou krví vybojovat (Tacitus). Dílna vylučuje vznešenost (M. Tullius Cicero). Ve starozákonní tradici je p. trestem za prvotní hřích a zároveň prostředkem jeho nápravy, z níž vznikne p. zbavené království boží na zemi. Rané křesťanství nahrazuje dichotomii svobodné a nesvobodné p. rozlišením kontemplativní zbožnosti a světské činnosti. Odcizení světu vezdejšímu zpochybňuje význam p. (zbožná Marie, pracovitá Marta). Evangelizační činnost ani chiliastické očekávání konce světa však nevylučují plnění pracovních povinností. Apoštolové jsou drobní živnostníci. „Dělník na vinici Páně je hoden mzdy své“. Feudalismus zvyšuje osobní vázanost k určitému druhu p., ale též spol. uznání zemědělské a řemeslné p.. Středověký křesťan se plně začleňuje do soc. světa p. (Augustinus).Jeho údělem je podrobit si zemi k dokončení díla božího. P. je prostředkem askeze chránící před hříchem (Benedikt). Misijní činnost mnišských řádů, v jejichž klášterech se meditace prolíná s p. (ora et labora), přináší též ekon. racionalizaci p. Rytířství je nahrazováno nobilitou vyplývající z p. a majetku. Středověká města představují, na rozdíl od městských „vojenských cechů“ antiky (M. Weber) pracovní pospolitost svobodných, cechovně organizovaných a na polit. samosprávu aspirujících měšťanů, směřujících k revol. zkřesťanštění kultury (E. Troetsch) prostřednictvím nově uznávaného významu p. V renesanční ideologii individ. úspěchu připodobňuje pracovní inciativa, opravující přírodu a osud, člověka k Bohu (M. Ficinus). V utopickém státě je p. všeobecnou povinností (T. Campanella), a proto zde není soc. tříd (T. More). Věd. p. skýtá svými výsledky lidstvu světlou budoucnost (F. Bacon).

Reformace překonává dichotomii činností pro tento a onen svět učením, že právě p. je jedinou cestou k Bohu. Jako výdělečná činnost a pravidelné zaměstnání se stává zároveň „povoláním“ (M. Luther). Učení o predestinaci směřuje k morální izolaci jedince, pro nějž povinnost uskutečňování božích předpisů proměňuje p. v neosobní účel o sobě. Úspěšnost je znakem vyvolení, požehnání či milosti. Zisk má sloužit nikoli požitku, ale obětavé spořivosti (J. Kalvin), tedy akumulaci kapitálu a intenzifikaci p. Nezávislost, výkonová orientace a podnikavost se projevují jako „duch kapitalismu“ zrozený z protestantské etiky (M. Weber). Etos p. zároveň odstraňuje morální nejistotu nesentimentálních podnikatelů. Puritanismus doplňuje píli a zracionalizovanou inciativu ideou neustálého zvyšování pracovního výkonu jako charakterové ctnosti. P. je demokratizována, ale stává se taká soc. normou („kdo nepracuje, ať nejí“) a dogmatem. Merkantilismus i jeho novodobé odrůdy, zdůvodňující absolustistickou či totalitní centralizaci správy i výroby, chápou p. jako zušlechťující povinnost. S rozvojem kapitalismu však p. přestává být předmětem obecných úvah o úkolech spol. skupin a jejich náb.-etického zakotvení. Proměňuje se v svébytný předmět světonázorové reflexe. Její rostoucí pozitivní ocenění v osvícenství a fyziokratismu odráží zkušenost vrstev spjatých s p. a zaznamenávajích soc., ekon. i polit. vzestup. P. začíná být chápána jako základ hosp. hodnot (J. Locke), vynalézavosti (D. Hume), civilizace (A. Ferguson), pokroku (Ch. L. Montesquieu). Ukazuje se její rozporný význam při vzniku soc. nerovnosti (J.-J. Rousseau) a nezbytnost reciprocity mezi různými soc. vrstvami (P. H. D. Holbach).

S nástupem liberalismu, propagujícího svobodnou, zásahů státu zbavenou konkurenci (laissez faire, laissez passer), se p. konečně stává předmětem věd. zkoumání, zjišťujícího její cenu, racionalitu její dělby apod. P. je jako obětování klidu, pohody a štěstí hlavním zdrojem a jediným měřítkem bohatství národů i základem kultury (A. Smith). Zabývá se jí národohosp. teorie (D. Ricardo, K. Marx) i fil. systémy, poukazující na její dějinotvornou úlohu (J. G. Herder), existenciální rozměr (J. G. Fichte), význam pro utváření individua i společnosti (G. W. F. Hegel) a lidské inteligence vůbec (F. Engels, H. Bergson). K hist. nejvlivnějším s-gickým teoriím p. patřily úvahy představitelů utop. socialismu, pro něž pracovní výkon byl (podobně jako u renesančních myslitelů) jediným kritériem rozdělení majetku a moci ve společnosti důsledně proorganizovené podle továrních vzorů a na základě nového „evangelia práce“ (C. H. Saint-Simon). P. sama se má proměnit v radostnou kooperaci vzájemně atraktivních jedinců (F. M. Ch. Fourier). Východiskem změn v povaze p. má být reforma či revoluce zdola (L. J. J. Blanc). Podle K. Marxe za socialismu má p. získat bezprostředně spol. a věd. charakter, který (podobně jako ve starozákonní tradici) umožní přechod z říše nutnosti do říše svobody. Srovnání těchto názorů s aktuální situací a s problémy v oblasti p. je stejně jako moderní teorie soc. aspektů p. předmětem sociologie práce.

work travail Arbeit lavoro

Literatura: Joyce, P. ed.: The Historical Meanings of Work. Cambridge 1989; Pahl, R. E. ed.: On Work. Historical, Comparative and Theoretical Approaches. Oxford 1988.

Jan Vláčil

---

Viz též heslo práce v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)