Společnost industriální (MSgS)

společnost industriální (MSgS) (též průmyslová společnost) bývá četnými buržoazními sociology zpravidla definována jako nositelka společenského systému, který vystřídal společnost agrární a jehož hlavní znaky lze charakterizovat jako důsledky průmyslové revoluce, případně jako mnohotvárné přeměny v životě člověka a společnosti, způsobené industrializací. V tomto smyslu hovoří např. R. Aron o industriální společnosti jako o společnosti, kde převládá průmyslová velkovýroba a jejímž bytostným znakem je moderní průmyslový velkopodnik. P. F. Drucker označuje velkopodnik za zrcadlo, v němž se obráží celá industriální společnost. Řešení jeho problémů je prý reprezentativní a směrodatné pro celou společnost a její řád. H. Schelsky považuje za typické problémy života v industriální společnosti problémy průmyslové práce, velkoměstského života, konzum, výchovu a zvyšování kvalifikace, problémy masových sdělovacích prostředků apod. G. Friedmann zdůrazňuje v obsahu pojmu industriální společnost spíše znaky společné pro technickou civilizaci vůbec a tedy především tu skutečnost, že člověk se v práci i ve volném čase setkává převážně se svými produkty, tj. s umělým, technickým prostředím. Odtud také pocházejí hlavní podněty pro myšlení, cítění a jednání člověka v industriální společnosti. Sám pojem industriální společnost obsahuje zárodek nevědeckého pojetí dějin přeceňujícího ekonomicko-technické faktory a implikuje falešné členění dějin na společnost praeindustriální, industriální a postindustriální. Tato periodizace dějin se opírá o některé demografické a stratifikační znaky, spojené s převahou primárního, sekundárního či terciárního sektoru v hospodářském životě určitého stadia společenského vývoje (Colin Clark). V tomto směru převažuje ve společnosti praeindustriální primární sektor (zemědělství, lov apod.) a s tím také specifická váha obyvatelstva, zaměstnaného v rámci činností spjatých s tímto převážně předindustriálním způsobem hospodaření. Industriální společnost je pak charakterizována převahou sekundárního sektoru, rozmachem průmyslové výroby a narůstajícím počtem pracovníků v této oblasti, tj. především průmyslového proletariátu. Rozvoj industriální společnosti vede postupně k dalším stratifikačním přesunům, k počtu růstu zaměstnanců, a to zejména v terciárním sektoru (služby, doprava, věda, školství, obchod atd.). V této souvislosti bývá tento proces označován za zrod společnosti postindustriální. V hodnocení tohoto vývoje společnosti, podtrhujícího jednostranně bezprostřední vliv stupně industrializace na společenskou strukturu, se setkáváme v buržoazní sociologii s nejrůznějšími stanovisky od krajního pesimismu v poměru k důsledkům vědeckotechnického pokroku až po bezvýhradnou víru ve spásné poslání vědy a techniky. V tomto optimistickém duchu bývá industriální společnost a zejména pak její bezprostřední vyústění charakterizováno jako „společnost blahobytu“ (affluent society, Wohlstandsgesellschaft), harmonická „společnost středního stavu“, „společnost volného času“ apod. Tyto sociologické koncepce čerpají namnoze své argumenty z některých buržoazních ekonomických teorií (Galbraith, Berle, Means), případně se opírají o teorii růstu (Rostow), spoléhajíce přitom zejména na oprávněnost extrapolací přímočarého vzestupu výroby a na možnost stále racionálnějšího využívání vědy v rámci kapitalistického společenského zřízení. S tím souvisí víra v možnost překlenutí třídních rozporů kapitalismu cestou vědeckotechnického pokroku a experimentu, plánování výroby a vědeckého předvídání. Tento evoluční proces — a nikoli socialistické revoluční přeměny — prý mají přivodit nejen hmotný růst životní úrovně, ale postupně také všestranný rozvoj lidské osobnosti v masovém měřítku (Fourastié). Opačné tendence představují sociologický pendant literárních kontrautopií typu mračných vidin Huxleyova, Koestlerova či Orwellova světa budoucnosti. Podle některých těchto negativních znaků charakterizuje současnou industriální společnost např. D. Bell takto: 1. nadvláda nediferencované kvantity a přeměna společnosti v nestrukturované publikum; 2. nivelizace, v níž rozhodují nekompetentní a také méně schopní, zatímco kompetentní jsou zatlačováni do pozadí; 3. nelidská mechanizace, v jejímž rámci technika jako odlidštěný produkt lidského ducha určuje charakter doby a přeměňuje člověka v pouhé kolečko systému; 4. neosobní přeorganizovanost a přeměna člověka v zmanipulovaný článek mohutných byrokratických útvarů; 5. vzestup davu, nadvláda masy přístupné iracionálním hnutím.

H. Marcuse spatřuje základní paradox této společnosti v tom, že stupňovaná snaha o uplatnění racionality vede ve svých důsledcích k vyhrocení iracionality a k tomu, že technologický pokrok upevňuje systém panství. Tento systém vnucuje člověku „jednorozměrné myšlení a jednání“ v takové míře, že prý kvalitativní přeměna a skutečné osvobození této společnosti z jejích vnitřních sil již není možné. Kritický postoj vůči kapitalistickým formám rozvíjení technického pokroku může v současné nemarxistické sociologii vést jak na samotný práh marxismu, tak k různým neokonzervativním či levým platformám. Progresivní úsilí některých sociologů o rozvinutí nonkonformní kritiky odlidštění člověka v soudobém kapitalismu je však často oslabováno jeho paušální generalizací, odhlížející od jakékoli specifiky různých sociálně ekonomických soustav a od svéráznosti socialistického východiska ve vývoji technicky vyspělých společností. Velmi často jde také o kritiku nedialektickou, převážně abstraktní a teoretickou, která není s to nalézt reálné východisko z rozporů technicky rozvinutého kapitalismu. Rozporuplným příkladem této kritiky je dílo C. W. Millse, které přes některé své slabiny obsahuje četné závažné postřehy postihující úlohu vojenských, politických a průmyslových kruhů, ovládajících mašinérii moci v USA. Velmi často se však u některých buržoazních sociologů setkáváme s vysloveně reakční kritikou industriální společnosti, a to zejména tam, kde je ztotožňována se „společností masovou“ a kde pojem „masy“ (viz masa) má převážně pejorativní, antidemokratický charakter. Tato koncepce souvisí s odporem vůči revolučním silám a revoluci vůbec, jakož i s aristokratickým odsuzováním úlohy „davu“ (viz dav) v dějinách (Ortega y Gasset).

Jak kritické, tak apologetické koncepce průmyslově vyspělých společností současné doby bývají pak často spojovány s hlásáním konvergence industriálních společností a s tezí o postupném sbližování či srůstání kapitalismu a socialismu. Pod tímto zorným úhlem jsou absolutizovány některé obecné a všudypřítomné průvodní zjevy a důsledky vědeckotechnického pokroku, zatímco některé odlišnosti sociálně ekonomických zřízení a rozdílných politických systémů jsou buď opomíjeny, nebo alespoň zatlačovány do pozadí. V tomto smyslu se různé varianty teorie industriální společnosti a koncept konvergence staly jedním z nástrojů antikomunismu.

Jedním z nejvýznamnějších představitelů teorie industriální společnosti je Raymond Aron, který, vycházeje z rozboru ekonomických, sociálních a politických faktorů různých typů současných průmyslově vyspělých společností, dospívá k tvrzení, že tu vesměs jde o různé modality jedné a téže podstaty. Odmítá pojem společnosti postindustriální a v souvislosti s jevy a procesy, které s touto kategorií někteří sociologové spojují, hovoří pouze o rozvinutém typu společnosti industriální. Aronovy publikace na toto téma vyvolaly z různých stran námitky označující jeho teorii za konfúzní hlásání teze o konvergenci socialismu a kapitalismu. Proti těmto výtkám Aron zdůrazňuje některé specifické rysy kapitalismu, k nimž počítá zejména soukromé vlastnictví výrobních prostředků, úlohu trhu, námezdní práci, honbu za ziskem, určitý způsob rozdělování národního důchodu, investic apod. Je to však koneckonců tato společnost, s niž se Aron cítí bytostně svázán a o níž tvrdí, že „nikdo, s výjimkou marxistů-leninistů, si nepředstavuje řád radikálně odlišný od dosavadního pořádku“. Na tomto řádu sice spatřuje různé nedostatky, ale svůj úkol chápe jako účast na jeho upevňování.

Ústředním problémem většiny teorií industriální společnosti je otázka postavení člověka v moderním světě. V souvislosti s tímto problémem byla vytvořena pestrá škála „ideálních typů“ (M. Weber) člověka, které více nebo méně zkresleně podtrhují či zveličují určitou stránku ve vztahu člověka k technicky rozvinuté společnosti vůbec a ke společnosti monopolního kapitalismu zvláště. Společným jmenovatelem většiny těchto koncepcí je zjištění, že člověk moderní technické civilizace se stále výrazněji stává člověkem „zvenčí řízeným“ (D. Riesman), případně člověkem, jehož osobnost se úplně vytratila a uprázdnila místo pouhé funkci či společenské roli (viz funkcionalismus). R. Dahrendorf v tomto duchu hovoří o „člověku sociologickém“ (Homo sociologicus), kterého však chápe jako „vědeckou konstrukci“, aniž zodpovídá jednoznačně otázku, zda tato sociologická konstrukce vskutku obstojí před reálným člověkem každodenního života. A. Gehlen mluví o moderním člověku jako o „řádně fungujícím mechanismu“. H. Freyer konstatuje, že tlak sociálních aparatur tzv. sekundárního systému prý člověku vnutil chování, připomínající pohyb masového fyzikálního bodu v příslušném systému souřadnic. V jiných souvislostech se poukazuje na diktaturu konzumu (H. Schelsky), který zplodil člověka spotřebitele (Homo consumens), onoho „věčného kojence“, propadnuvšího fetišismu věcí (E. Fromm). Objektivně vzato, poukazují všechny tyto kategorie a „ideální typy“ k faktu odcizení (viz odcizení), které se ve společnosti technicky rozvinutého kapitalismu do krajnosti vyostřilo. V tomto smyslu se plně potvrzuje Marxova teorie s tím, že musí být soustavně rozvíjena v souvislosti se skutečnou a rozporuplnou podobou soudobého kapitalismu, jakož i s problematikou procesu postupného překonávání odcizení ve specifických podmínkách soudobého socialismu. Neoddělitelnou součástí tohoto úsilí je v oblasti sociologické teorie komplexní a historická kritika a analýza různých teorií industriální společnosti, která se nespokojuje s pouhou konfrontací idejí, ale vychází z reálné znalosti a vědeckého srovnání skutečného postavení a perspektiv člověka v různých sociálně ekonomických soustavách současné doby.

Pojem industriální společnost se v posledních letech stal nikoli náhodou jednou z ústředních kategorií buržoazní sociologie. Sama tato sociologie se někdy vydává za moderní „sociální antropologii“ (K. R. Popper) nebo za „ideologii industriální společnosti“, která by plnila dřívější funkci filosofie v nových podmínkách „zvědečtělého světa“ (R. Dahrendorf). Neexistuje ovšem žádná jednotná a ucelená teorie industriální společnosti, ale celá řada nejrůznějších koncepcí, které nelze mechanicky svést na jednoho společného jmenovatele. Svým původem pojem industriální společnost souvisí do jisté míry s pojetím tzv. „čisté“, „nehodnotící“ sociologie. Přes tento svůj vnější „anti- ideologický“ ráz však teorie s ním spjaté plní v podmínkách soudobé kapitalistické společnosti určitou ideologickou funkci. Z tohoto hlediska je příznačné, že např. i R. Dahrendorf označuje teorii industriální společnosti za výplod sociologické fantazie a za ideologii vládnoucích elit, která vystupuje pod jménem vědy a jejíž apologetický ráz nemá být pokud možno příliš zjevný.

Marxistická sociologie chápe ideologii industriální společnosti jako velmi mnohotvárnou spleť iluzorních hledisek, obsahující některé reálné dílčí postřehy, a tedy jako falešné vědomí o některých skutečných procesech v technicky rozvinutých společnostech současného světa. K jednotlivým koncepcím industriální společnosti přistupuje diferencovaně, a to jak podle jejich obsahu, tak podle jejich objektivní společenské funkce. Dialektickou kritiku teorií industriální společnosti spojuje s úsilím o vědecké řešení skutečných problémů soudobé společnosti, které jsou tu zamlženy a podány ve víceméně zkreslené podobě. Vyvrací také představu o možnosti „syntézy“ socialismu a kapitalismu, která se opírá o pojetí industriální společnosti, stojící jakoby mimo či nad protiklady sociálně ekonomických soustav. Zkoumá technicky rozvinuté společnosti současného světa z hlediska jejich kvalitativních odlišností, spočívajících zejména v charakteru vlastnictví, státu i v celkovém pojetí perspektiv člověka a lidstva. Současně s tím analyzuje některé analogické důsledky vědeckotechnické revoluce, projevující se v těchto odlišných společenských a třídních souvislostech. Hlubší pochopení těchto jevů předpokládá jejich principiální marxisticko-leninský rozbor, a to mimo jiné také z hlediska vědeckého srovnání překračujícího hranice věků, národních kultur a sociálně ekonomických soustav. Účinná kritika mýtů o industriální společnosti je takto pojata jako tvůrčí úsilí o teoretické a praktické řešení problémů plynoucích ze spojení vědeckotechnického pokroku se socialismem a komunismem jako jediným vskutku humanistickým vyústěním lidských dějin.

Jindřich Filipec

---

Viz též heslo společnost industriální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)