Filozofie praxe
filozofie praxe – v nejobecnějším významu část filozofie, která se zabývá otázkami lidské přetvářecí aktivity ve vztahu k přírodě a tvoří celek s filozofií ducha a filozofií života. Někdy se název f.p. používá pro nestrukturalistické a nescientistické interpretace klasického marxismu. Původně ovšem šlo o „krycí označení“, jež používal A. Gramsci pro marx. výklad světa, zejm. společnosti a dějin ve svých úvahách, které psal ve vězení (kam byl uvržen režimem Mussoliniho v r. 1926). Pojem f.p. zavedl, jak uvádí znalec a překladatel Gramsciho díla L. Sochor, do it. filozofie na konci 19. st. A. Labriola, který jej převzal z Marxových Tezí o Feuerbachovi. Od Labrioly pojem přejali také novohegelovci B. Croce a G. Gentile, s nimiž Gramsci často polemizoval, mj. právě pro ideal. interpretaci f.p., jíž se chtěla stát vlastně celá it. filozofie od konce 19. st. Podle Gramsciho však jedinou autentickou f.p. je marxismus, v užším smyslu historický materialismus. V polemice s knihou N. I. Bucharina Teorie historického materialismu: Populární příručka marxistické sociologie z r. 1921 odmítá Gramsci ztotožnění marxismu se sociologií, kterou interpretuje jako pozitivistickou vědu, jež je filozofií nefilozofů a snaží se popsat a schematicky klasifikovat hist. a polit. fakta podle modelu přír. věd. Takto pojatá s-gie si klade nesplnitelný úkol experimentálně postihnout zákony soc. vývoje a předvídat budoucnost se stejnou exaktností, jako to mohou alespoň v některých oblastech činit přír. vědy. F.p. je podle Gramsciho pojetí daleko širší než takto chápaná s-gie, je konkrétním studiem minulosti a aktuálním tvořením dějin, je jednotou teorie dějin a politiky, opřenou o teor. zobecnění, které umožňuje pouze dial. pohled na minulost a současnost.Gramsci soustředil svůj zájem do těchto oblastí: teorie a filozofie dějin, vývoj it. kultury, hist. vývoj intelektuálních skupin, hist., současná a budoucí úloha intelektuálů ve společnosti, lidová kultura, problém hegemonie děl. třídy v moderní společnosti, problém revol. strany jako kolekt. intelektuála a moderního vladaře. Kromě toho se Gramsci osobitě vyjádřil k řadě dílčích problémů, jež spadají do s-gie jazyka, literatury, vědění, vědy a ekon. života, např. k otázkám taylorismu, byrokracie, vztahu mezi ideologií a vědou, vědou a morálkou, literaturou a soc. strukturou, k úloze lidového čtení, k církevní politice, ke katolické soc. filozofii atd. Kriticky reagoval na práce R. Michelse, ale také A. M. Děborina, M. Webera a dokonce i E. Beneše. Gramsciho koncepce f.p. vyvolala živé diskuse zejm. v 60. l., kdy byla na jedné straně až nekriticky integrována do filozofie a s-gie Nové levice, na druhé straně však kritizována pro implicitní revizionismus, zvl. v pojetí hegemonie (stavěnému proti tradičnímu pojetí diktatury proletariátu) a role tzv. organických intelektuálů v moderní společnosti. Proti těmto kritikám vystoupil v několika článcích P. Togliatti, který se pokusil najít souvislosti mezi Gramsciho f.p. a leninismem. Pravicová kritika, reprezentovaná např. R. V. Scrutonem, shledává v Gramsciho koncepci ideologii, která poskytuje ospravedlnění levicovému intelektuálovi v jeho dychtění po moci a která se de facto zříká nejen klasického pojetí diktatury proletariátu, ale dokonce znamená popření ekon. definice třídy vypracované Marxem. V 80. l. byly více než filozofický a s-gický odkaz Gramsciho předmětem diskuse jeho čistě polit. koncepce a souvislost jeho díla s aktuální politikou it. levice.
philosophy of praxis philosophie de la pratique Philosophie der Praxis filosofia della prassi
Literatura: Golemba, A. B.: Antonio Gramši. Moskva 1968; Gramsci, A.: (1948) Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho. Praha 1966; Gramsci, A.: (1949) Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu. Praha 1970; Gramsci, A.: Selections from the Prison Notebooks. Roma 1957; Gramsci, A.: Sešity z vězení. Praha 1959; Scruton, R.: Thinkers of the New Left. London 1985.