Člověk
člověk – počínaje antikou byl chápán jako přirozená bytost vybavená rozumem či duchem a současně jako článek zákonitě a rozumově určeného kosmu. Přestože tato první racionální, světská představa o podstatě č. byla na dlouhou dobu vystřídána křesťanskou koncepcí č. jako mravní bytosti odpovědné Bohu, zachovala si svou kontinuitu a v renesanci a novověku dochází k jejímu znovuobjevení. K třetímu nejvýzn. pojetí č., které se stalo jádrem humanistické filozofie osvícenství, patří především Kantova klíčová teze, že č. je účelem o sobě a nikdy ho nemůže nikdo, ani Bůh, užít pouze jako prostředku, a toto lidství je subjektem mravního zákona v nás. Podobnou ideu zformuloval v jiné souvislosti R. Descartes a B. Spinoza. Podle nich je č. svobodným sebevědomým subjektem, což zakládá moderní antropol. pojetí č. jako svobodné lidské volby, svobodného rozvoje lidských sil. Zkoumání č. začalo ovšem mnohem dříve, než se v novověké filozofii uskutečnil tzv. antropologický obrat. Za charakteristické rysy, které v tělesném ohledu odlišují č. od zvířete, byla vždy považována vzpřímená chůze a osvobozená ruka (i moderní antropol. výzkum to považuje za biol. předpoklady antropogeneze). Č. je sice přír. bytostí, ale není jen přír. bytostí. Podle Aristotela se č. od zvířete liší svou poznávací schopností, duchem, rozumem – tedy vlastnostmi, kterými se zároveň podílí na „božském“. Je sice „animal“, ale „animal rationale“. Zvlášť vlivné pojetí rozdílu č. a zvířete rozvinul J. J. Rousseau ideou lidské zdokonalitelnosti: člověku je vlastní schopnost zdokonalovat se, zatímco zvíře je po několika měsících již tím, čím bude po celý život, a jeho druh bude po tisíci letech tím, čím byl v posledním z těchto tisíciletí.
Č. už tedy není tím, čím je od přírody, nýbrž tím, co ze sebe udělal v dějinách, takže lidská příroda a lidská podstata se rozestupují. Už antika si povšimla, že pro č. je specif. „neadaptovanost“ na vnější životní podmínky (Platón). K zajišťování své potravy nemá žádné specializované orgány, nemá žádnou přirozenou ochranu před nepohodou či přirozené zbraně proti svým nepřátelům, nemá svou zvl. „životní kuklu“ či „ekologickou niku“. Č. se nepřizpůsobuje svému prostředí, nýbrž pracovní činností přizpůsobuje prostředí sobě. Od počátku novověku je stále patrnější plastičnost a otevřenost č. v jeho vztahu k přírodě. Č. není trvalá existence, která není ničím dána a ničím garantována. Č. musí v každé době sám usilovat o to, aby se udržel a zachoval jako č. Jedním z klíčových pojmů novověku se stal právě pojem sebezáchovy, a také pojem sebeporozumění (sebereflexe), které doplnily osvícenskou představu o pokroku a sebezdokonalování č. Základem novověkých teorií o č. je Kantovo pojetí č. jako „občana dvou světů“, jako přír. bytosti, žijící ve „smyslovém světě“, podrobené jeho determinismu, a zároveň jako duchovní bytosti patřící do „inteligibilního světa“, která je svobodná. I. Kant vyzvedá především ty znaky, které jsou pro č. specif. a odlišují ho od jiných živočichů. Tyto rysy formuluje novým způsobem a připravuje tím pojetí, které později rozvíjí J. G. Herder a filozofická antropologie 20. st. (M. Scheler, H. Plessner, A. Gehlen). Na základě omezeného přír. vybavení nelze č. pochopit z jeho přír., zvl. biol. substrátů, nýbrž pouze z toho, že z této omezenosti jsou č. vnucovány schopnosti k sebezdokonalování. Nejdále se v pojetí specifičnosti či podstaty č. dostal Plessner, který dospěl až k paradoxnímu závěru, že přírodou č. je jeho kultura a jeho původním určením je, že určuje sám sebe.
Zásluhou rychlého rozvoje poznatků etologie, antropologie, ekonomie aj. se dnes dají shrnout hlavní předpoklady kult. aktivity č. zhruba do těchto zákl. rysů: 1. vystupňovaná proměnlivost a modifikabilita chování č. na základě učení, zejm. prostřednictvím sociálního učení, vedoucí k vytváření kulturních vzorů chování a počátků kult. tradice; 2. stoupající mnohostranná a zvl. způsobem stále jemnější a rafinovanější pracovní aplikace spojená se systematickým umělým zhotovováním „nástrojů“; 3. enormní stupňování kognitivně intelektuálních schopností, které vedou od kontroly na úrovni rodiny a malých skupin ke stále více vědomé a sebevědomé kontrole vlastního chování; reflexivita přitom úzce souvisí s motivací, s podstatou, významem, smyslem nebo účelem a krátkodobé i dlouhodobé cíle plánovitého jednání přecházejí na kontrolu a ovládání mimosoc. a mimolidské skutečnosti, především přírody (vnější i vnitřní) na základě techniky; 4. č. vyvíjí „symbolické jazyky“ jako mimořádně informačně intenzívní zakódované formy komunikace a tím přechází k výstavbě světa symbolických reprezentací; 5. na základě stupňovaného soc. učení, vytváření protokult. tradice a symbolické reprezentace dochází k výstavbě nového „sekundárního“ systému uchovávání a přenášení informace, který vytváří základy lidské tradice a „historického vědomí“ či dějinnosti, a to jak na úrovni individ. chování, tak na úrovni soc. jednání. Personalizace a socializace se během lidské fylogeneze intenzívně vzájemně ovlivňují a v lidské ontogenezi znovu rekapitulují. Individ. tvořivost a silná soc. závislost tvoří v tomto dvojitém aspektu jeden ze zákl. předpokladů budoucího rozvoje lidské schopnosti kult. chování i rozvoje subjektivity a jedinečnosti č.
man, person, human being homme Mensch uomo
Literatura: viz antropologie filozofická.