Sociologie literatury
sociologie literatury – spec. s-gická disciplína, která se zabývá: 1. vztahem literatury a společnosti, a to jak vztahem společnost – literatura (determinace liter. díla soc. skutečnostmi), tak vztahem literatura – společnost (soc. působení liter. díla) 2. soc. obsahy liter. děl (co liter. dílo vypovídá o společnosti) 3. literaturou jako institucí (za jakých soc. podmínek liter. dílo vzniká, rozšiřuje se a je přijímáno). S.l. je subdisciplínou obecnější sociologie umění a sama má poměrně rozvinutou subdisciplínu sociologii románu, úzce souvisí se s-gií masové komunikace. První práce z oboru vznikla vlastně mimo něj a před ním: již v r. 1800 vydala totiž Germaine de Staël práci O literatuře a jejích vztazích ke společenským institucím, v níž se pokusila vysledovat vliv náboženství, mravů a zákonů na literaturu a naopak. Druhou otázkou G. de Staël bylo, zda a jak literatura utváří lidské city, tedy jaký je její normotvorný a mravní vliv. Tímto pojetím vztahu společnosti a literatury na dlouhou dobu předznamenala jeden směr zkoumání v s.l., jedno z jejích zákl. paradigmat, paradigma tzv. sociognozeologické. Jeho podstatou je předpoklad, že liter. dílo je odrazem společnosti, který může být složitě institucionálně a formově zprostředkován, ale vždycky existuje. Význ. představiteli tohoto paradigmatu byli především marxisté: studium liter. děl patřilo k marx. tradici a téměř všichni význ. marxisté se zabývali v větší či menší míře literaturou (K. Marx, podstatně méně F. Engels, dále G. V. Plechanov, G. S. von Lukács, neomarxisté a příslušníci frankfurtské školy T. W. Adorno, W. Benjamin, L. Löwenthal, dále pak J. P. Sartre, L. Goldmann aj.). Souvisí to pravděpodobně s jejich konstruktivistickým viděním světa, v němž a při jehož přetváření měla literatura sehrát význ. roli (dokládají to úvahy Leninovy, A. V. Lunačarského a Trockého). Mezi průkopnická díla této orientace patří také úvahy Th. Carlylovy o básníku jako hrdinovi, Ch. A. Saint-Beuvovy pokusy vyvodit autora z jeho díla a zvl. slavná tzv. trojčlenka H. Taina, který se pokusil vyvodit liter. dílo z mravního stavu společnosti, jenž je sám ovlivněn podmínkami rasovými (rasa je pojata široce, nikoliv úzce antropol.), dějinnou chvílí (konkrétním časem vzniku) a prostředím. Sociognoseologické paradigma zdůrazňuje informační funkci literatury a její další soc. funkce. Druhým paradigmatem je paradigma institucionální, které tvrdí, že literatura není vůči společnosti vnější, ale je její přímou součástí, je sama společností, je soc. institucí mezi jinými soc. institucemi a je tedy podřízena stejným s-gickým zákonitostem jako všechny ostatní normativně určené a kontrolované sféry spol. života. Pro tuto orientaci není podstatné liter. dílo a už vůbec ne jeho obsah či abstraktně pojaté soc. funkce, ale celek soc. interakcí, které se na ně váží. Tímto celkem je instituce literatury. Podle jednoho ze zakladatelů této orientace Roberta Escarpita vzniká s.l. až tehdy, když jsou na literaturu, přesněji na liter. produkci, aplikovány moderní výzk. postupy, všechno ostatní je jenom prehistorie. Předmětem s.l. podle H. Duncana, I. P. Watta, H. T. Levina, N. N. Fungena aj. není literární dílo samo, ale setkávání dvou svobodných aktů, aktu spotřeby a aktu produkce se všemi důsledky z toho plynoucími. V s.l. pojaté institucionalisticky jde o zkoumání řetězce: umělec (jeho soc. původ, spol. prostředí, soc. postavení, prestiž, procedury vstupu a vylučování z liter. společenství, skupiny literátů) – dílo (dílo jako věc, tedy jako kniha a jako zboží, nakladatelství a vydavatelství jako činnosti, tvůrci vkusu, liter. kritika jako instituce, cenzura a cenzoři, tzv. gatekeepeři, vztah díla a státu, mecenáš jako soc. instituce) – čtenář (čtenářský vkus, soc. rozvrstvení čtenářů, očekávání a přijetí, knihovny, prodej knih a přístup k dílu). Ke všem těmto tématům se s.l. vyslovila a v poslední době se intenzívně věnuje zejm. vztahu literatury k masové kultuře. Obrat s-gie od metod kvant. ke kval. a k důrazu na interpretaci soc. skutečnosti může perspektivně ovlivnit i s.l., zatím je vliv interpretativního paradigmatu a kval. s-gie neočekaně malý. Naopak význ. impuls do rozvoje s.l. vnesl postmodernismus, který sociognoseologické paradigma zcela odmítá a zdůrazňuje znakovou povahu a podstatu reality, v níž literatura hraje osobitou roli (J. Derrida, J. Baudrillard, U. Eco aj.). V. Bělohradský říká, že dnes ztrácí s.l. smysl, smysl má pouze vztah s-gie a literatury, totiž to, jak je literatura prostoupena vědomou či nevědomou s-gií (Milan Kundera) a nakolik je s-gie sama liter. dílem, literaturou, a to vzhledem k roli, kterou v s-gii postmodernisté přisuzují rétorice: s-gie je tím účinnější, čím více je dobrým a vlivným liter. dílem. V minulosti to platilo o fil. produkci zcela nepochybně (F. Nietzsche, A. Schopenhauer, u nás L. Klíma), dnes to platí o produkci s-gické.
Vývoj s.l. lze charakterizovat těmito význ. myšlenkovými mezníky: protosociologická tradice (Staël, Taine, Saint-Beuve), marxismus (viz výše), angl. škola (Mathew Arnold, F. R. Leavis, R. H. Williams, J. Gross, M. Bradbury, R. Hoggart), strukturalismus (L. Althusser, R. Eagleton), hermeneutika, s-gické studium masové komunikace a populárního umění (Adorno, Leavis) a institucionální škola (Escarpit, Watt aj.). Tradici s.l. v čes. zemích začíná T. G. Masaryk, který byl de facto radikálním stoupencem sociognoseologického paradigmatu: jeho Rusko a Evropa, Moderní člověk a náboženství a Světová revoluce jsou toho učebnicovými příklady. S.l. význ. ovlivnili čeští marxisté (B. Václavek), zejm. však strukturalisté (J. Mukařovský). V posledních svých dílech se k s.l. vyjadřuje i Václav Černý. Empir. se recepci liter. díla věnuje Aleš Haman.
sociology of literature sociologie de la littérature Literatursoziologie sociologia della letteratura
Literatura: Albrecht, M. C. – Barnett, J. H. – Griff, M. eds.: The Sociology of Art and Literature. London 1970; Coser, L.: Sociology Through Literature. Englewood Ciffs 1963; Benjamin, W.: Dílo a jeho zdroj. Praha 1979; Escarpit, R.: La révolution du livre. Paris 1960; Hall, J.: The Sociology of Literature. London 1979; Haman, A.: Literatura z pohledu čtenářů. Praha 1991; Lesňák, R.: Literárne dielo a čitateľ. Bratislava 1982; Lukács, G. S. von: Umění jako sebepoznání lidstva. Praha 1976; Masaryk, T. G.: Můj vztah k literatuře. Tvar, 1993 (od č. 21); Petrusek, M.: Sociologie a literatura. Praha 1990; Průvodce po světové literární teorii. Praha 1988; W kręgu socjologii literatury, I. a II. Warszawa 1977.