Třídy střední (MSgS)

třídy střední (MSgS) je pojem používaný v politickém a sociálním myšlení od 18. století; jeho obsah i rozsah se s vývojem společnosti měnil a není ani v soudobé sociologii jednotně chápán.

Historicky vzato, sloužil tento termín k označení tří různých společenských kategorií. V období přechodu od feudalismu ke kapitalismu označoval mladou revoluční buržoazii a skupiny s ní spjaté; tedy ty příslušníky společnosti, kteří nepatřili ani k aristokracii, ani k nejhůře postaveným vrstvám. V Anglii byla tato třída nazývána middle class, ve Francii la classe moeynne a v Německu der Mittelstand.

Po definitivním ekonomickém i politickém vítězství buržoazie v hlavních evropských zemích se obsah pojmu střední třídy změnil. Podle Marxe a Engelse zahrnoval v této době drobné vlastníky a výrobce (zejména řemeslníky, drobné a střední rolníky, malé obchodníky apod.) na venkově i ve městech (tzv. maloburžoazii), jejichž ekonomické postavení je rozporné, neboť v sobě spojuje jak jisté rysy „buržoazní“, tak „proletářské“. Na jedné straně vlastní v omezeném rozsahu výrobní prostředky, na druhé straně s těmito výrobními prostředky sami pracují. „V zemích, v nichž se vyvinula moderní civilizace, se vytvořila — a jako doplňující část buržoazní společnosti se stále znovu tvoří — nová maloburžoazie, jež kolísá mezi proletariátem a buržoazií“ (Marx, Engels). Nejtypičtějším vývojovým rysem maloburžoazie v tomto období je neustálý přechod určité části jejích příslušníků do řad proletariátu (tzv. proletarizace), jenž je způsoben mechanismem ekonomické konkurence, ve které městští ani venkovští malovýrobci nemohou, zejména v krizových obdobích, obstát v hospodářské soutěži s velkými kapitalistickými podniky. „Dosavadní nižší vrstvy středních stavů — drobní průmyslníci, malí obchodníci a rentiéři, řemeslníci a rolníci — všechny tyto třídy klesají do řad proletariátu, zčásti proto, že jejich malý kapitál nestačí k provozu velkých průmyslových podniků a podléhá v konkurenci s většími kapitalisty, zčásti proto, že jejich odborná zručnost je znehodnocována novými způsoby výroby“ (Marx, Engels). Na druhé straně se relativně velmi nepatrné části malovýrobců podaří proniknout do řad buržoazie.

V dnešních vyspělých kapitalistických zemích s převládající velkoprůmyslovou strukturou slouží konečně tento termín k označení zejména námezdních duševních pracovníků, jako jsou úředníci, učitelé, lékaři a zdravotnický personál, inženýři a technici, zaměstnanci služeb, dopravy apod. Pro odlišení od středních tříd v původním významu bývají tyto kategorie označovány jako „nové střední třídy“.

Na existenci „nových středních tříd“ upozornil v Evropě poprvé E. Lederer (Die Privatengestellten in der modernen Wirtschaftsentwicklung, Tübingen, 1912), později tentýž autor znovu spolu s J. Marschakem (Der neue Mittelstand, v díle Grundriss der Sozialökonomik, sv. IX, Tübingen, 1929), ve Spojených státech amerických L. Corey (The Crisis of the Middle Class, New York, 1935, The Middle Class, The Antioch Review, Spring, 1945). Všestrannou analýzu rozdílů mezi „starými“ a „novými“ středními třídami provedl C. W. Mills (White Collar, The American Middle Classes, New York, 1951).

Je nespornou skutečností, dokazovanou celou řadou statistických údajů, že „nové střední třídy“ ve vyspělých kapitalistických zemích rychle rostou, a to jak relativně, tak absolutně, a postupně se stávají velmi významnou složkou sociální struktury. Vyplývá to zejména z těchto příčin:

Rozvoj výrobních sil, zejména postupující automatizace způsobuje, že počet odvětví, kde se může uplatnit nekvalifikovaná i kvalifikovaná fyzická práce, se neustále zmenšuje. Zároveň však vzrůstá potřeba pracovníků v těch oblastech, kde se významné změny ve výrobních silách připravují, tj. v laboratořích, prototypových dílnách, v projekci, ve školách a v těch institucích, které se zabývají vědeckým řízením a organizací výrobní práce.
Vzhledem k pokračující dělbě práce, koncentraci a centralizaci výroby v kapitalistické společnosti, rostou nároky na řízení výroby a distribuci. Řídící aparát se neustále zmnožuje, stále větší počet lidí se musí věnovat koordinaci, regulaci a dozoru. Nutnost rychlého oběhu zboží, bez kterého je současný mechanismus kapitalistického hospodářství nepředstavitelný, vede také k tomu, že stále více lidí se zabývá průzkumem trhu, reklamou apod.
Tyto skutečnosti zvyšují roli státního aparátu, který stále intenzivněji zasahuje i do ekonomických otázek. Význam státních orgánů roste i v důsledku jistých příčin mezinárodních, a to proto, že se na jedné straně neustále prohlubuje hospodářská, politická, kulturní i vojenská spolupráce jednotlivých zemí, na druhé straně pak proto, že v souvislosti s existujícím napětím ve světě se zvyšuje význam těch státních složek, které řídí záležitosti spjaté s obranou země. Proto tedy počet zaměstnanců také v tomto odvětví neustále stoupá.
Zvyšující se životní úroveň obyvatelstva a růst volného času kladou stále větší požadavky na celou oblast služeb, a to jak těch, které uspokojují potřeby materiální, tak těch, které mají lidem vyplnit volný čas. Zábavní, rekreační, osvětové, vzdělávací apod. instituce jsou další velkou oblastí, kde počet zaměstnanců rychle vzrůstá.

Zatímco v problematice příčin rychlého růstu „nových středních tříd“ v posledních desetiletích vývoje vyspělých kapitalistických zemí se většina sociologů shoduje, v otázce charakteristiky ekonomického, společenského a politického postavení a ideologického profilu těchto tříd se názory často velmi podstatně rozcházejí. Objevují se tu zhruba tři hlavní stanoviska.

„Nové střední třídy“ jsou v kapitalistických zemích novou vládnoucí elitou. S touto myšlenkou vystoupil poprvé J. Burnham, který tvrdil, že moc přebírají technokraté. Jinou modifikací tohoto tvrzení je názor vycházející ze skutečnosti, že v současné kapitalistické společnosti se oddělila funkce vlastnictví a funkce řízení a v souvislosti s tím pravomoc prakticky přešla do rukou ředitelů a technologů. (Takové stanovisko zastává např. ve své „delegační teorii“ Croner.) Tento názor nelze přijmout, neboť jednak bere v potaz pouze část „nových středních tříd“, a za druhé přehlíží základní věc: ve jménu koho je daný systém kontrolován a řízen.
„Nové střední třídy“ bývají některými autory plně ztotožňovány s proletariátem. Takový názor můžeme najít v citované práci E. Lederera, dále v díle S. Kracauera Die Angestellten aus dem neuersten Deutschland, 1930, a také u některých marxistických autorů. Zastánci tohoto stanoviska zpravidla chápou pojem „nové střední třídy“ příliš úzce a nevidí jeho bohatou vnitřní diferencovanost.
„Nové střední třídy“ nemají homogenní ráz, nejsou stejnorodé, tvoří je skupiny, které se v mnohém od sebe liší. Představiteli tohoto názoru jsou např. Mills, Corey, Dahrendorf, Neuendorfer a někteří autoři marxističtí.

Toto stanovisko se zdá nejlépe odpovídat skutečnosti. Přitom ovšem kritéria klasifikace se u jednotlivých jeho zastánců liší. Tak např. Dahrendorf rozeznává uvnitř nových středních tříd dvě základní kategorie: a) ty, které mají blíže k buržoazii; b) ty, které je možné ztotožnit s proletariátem. Kritérium této klasifikace spatřuje v rozdílu, který existuje mezi zaměstnáními, která patří do byrokratické hierarchie, a mezi zaměstnáními, jež jsou mimo tuto hierarchii. První jsou pak součástí buržoazie, druhá proletariátu.

Z marxistického hlediska, které činí východiskem svého přístupu ke zkoumání sociální struktury kapitalistické společnosti tzv. dvoutřídní polární model, tzn., že považuje za nejzákladnější rys této struktury existenci dvou hlavních protikladných tříd — proletariátu a buržoazie, nelze považovat „nové střední třídy“ za jednotnou kategorii. Ekonomicky, politicky i ideologicky jde o kategorii značně různorodou, horizontálně i vertikálně nesmírně diferencovanou. Její třídní diferenciace je nejpodstatněji ovlivněna základním sociálním protikladem kapitalistické společnosti. Z toho plyne, že uvnitř „nových středních tříd“ rozeznáváme jednak skupiny, které buď přímo srůstají s buržoazií, nebo jsou jí velmi blízké, za druhé skupiny, které se svým objektivním postavením neliší od proletariátu, a konečně skupiny, jejichž postavení je z tohoto hlediska rozporné.

Souhrnně vzato, jsou tedy „nové střední třídy“ rychle rostoucí kategorií soudobé vyspělé kapitalistické společnosti, vnitřně jsou však velmi diferencované a je otázka, zda používání jednoho termínu pro jejich označování je vůbec oprávněné.

Literatura: Arzumanjan a kol., Gorodskije srednije sloji sovremennogo kapitalističeskogo obščestva, Moskva, 1963; Corey L., The Crisis of the Middle Class, New York, 1935; Croner F., Die Angestellten in der modernen Gesellschaft, Frankfurt am Mein—Wien, 1954; Dahrendorf R., Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft, Stuttgart, 1957; Grant A., Socialism and the Middle Classes, London, 1958; K jakým změnám dochází ve složení dělnické třídy, Otázky míru a socialismu, č. 5, 9, 12, roč. 1960, č. 4, 5, 6, 9 roč. 1961; Marx K., Engels B., Manifest komunistické strany, Spisy, sv. 4, Praha, 1958; Mills C. W., White Collar, New York, 1951; Neuendörfer L., Die Angestellten, Stuttgart, 1961; Pavlis J., Mýtus nebo skutečnost? Praha, 1968; Wiederszpil S., Marksistowska teoria klas społecznych, Warszawa, 1962.

Jan Sedláček

Viz též heslo třída střední ve Velkém sociologickém slovníku (1996)