Ráj a peklo

ráj a peklo – (slovo ráj je odvozeno zřejmě z iránského slova znamenajícího štěstí, bohatství; peklo je praslovanský výraz pro smůlu či dehet) – zhmotnění dichotomie dobra a zla, představa říše štěstí v protikladu k říši utrpení. R.a p. se situují většinou mimo pozemský svět, jsou absolutizací překračující lidské možnosti. Podle náb. představ jde většinou o místa, kam se dostávají duše zemřelých a která jsou ovládána dobrými a zlými mocnostmi. Peklo je místo trestajícím, ráj, resp. nebe, je odměnou za život podle náb. norem či (ve vyspělejším pojetí) naplněnou vizí společenství lidí s Bohem, v němž se zhodnocuje vše, co bylo v pozemském životě dobré. Existence r.a p. je spojena s přesvědčením o nesmrtelnosti lidské duše. Konkrétní představy r.a p. se v náb. mytologiích různí. Někdy jsou idealizovaným obrazem společnosti, která vyznává příslušné náboženství, což je zajímavý pramen poznávání kult. vzorů i životního stylu. Pomyšlení na říši zla a říši dobra, dvě varianty posmrtného života, vzrušovaly silně lidskou imaginaci, a proto se jejich obrazy hojně objevují ve výtvarném a liter. umění. V některých náboženstvích jsou propracovány spíše představy ráje (např. ve staroegyptském náboženství), v některých převládá představa pekla (ve starém Řecku např. pochmurné podsvětí boha Háda, kam s výjimkou několika vyvolených, kteří se stali bohy, se dostávali všichni), některé koncepce jsou velmi složité a představují vlastně spol. hierarchizaci podle lidských ctností a nectností (viz i Dantovo Peklo). Zajímavý z tohoto hlediska je gnosticismus, v němž se předpokládá spíše „vrozená“ dignita nebo suspektnost: kdo je „geneticky“ člověkem „duchovním“, nemůže se v podstatě natolik poskvrnit, aby byl zatracen, kdo se ale narodí „tělesný“, k spásnému poznání se nezdokonalí. Do islámského nebe se např. nemohou dostat ženy, protože údajně nemají duši. Funkci žen tam zastávají „hurisky“ podobné „smyslným andělům“, oblažující statné válečníky. V judaismu a křesťanství existuje přesvědčení o prvotnosti dobra před zlem, navazující na mýtickou představu o vzniku ďábla jako padlého anděla (odštěpení zla od původní jednoty) a o ztrátě ráje jako životního prostoru první dvojice lidí v důsledku jejich příklonu ke zlu. Tento čin byl nazván dědičným hříchem a od něj se de facto odvíjí předurčenost lidí peklu. Podle křesťanské doktríny Ježíš Kristus zbavil lidstvo této předurčenosti a zpřístupnil mu nebe jako místo posmrtné blaženosti (nikoliv už tedy pozemský ráj). Moderní křesťanství už nepracuje s fyzickými představami nebe a pekla, ale prezentuje je jako pocity posmrtného duševního štěstí či utrpení. Vstup do křesťanského pekla je podmíněn neodpuštěnými těžkými hříchy a nazývá se věčným zatracením (ani katol. církev ale netvrdí, že existuje někdo, kdo byl skutečně zatracen). Přijetí do nebe je podmíněno životem v souladu s morálními normami, které neodporují dekalogu, životu podle svědomí, případně lítostí nad spáchanými hříchy a následným pokáním. Nezbytná je však boží milost. V katol. náboženství existuje ještě instance očistce jako jakéhosi dočasného méně krutého pekla. Očistec v podstatě vyrovnává rozdíly mezi více a méně zachovalými dušemi lidí směřujícími do nebe. Důležitou vlastností nebe a pekla je definitivnost údělu. Na celou konstrukci r. a p. lze pohlížet jako na důmyslné vyústění normativního systému, resp. jeho důsledné propracování v oblasti pozitivních a negativních sankcí. Lidská fantasie se ale ráda obírala i představami návratu pozemského ráje, což se odráží v utopiích, kde bývá nazýván Edenem, a představami pekla na zemi, např. v podobě apokalypsy.

heaven and hell paradis et enfer Paradies und Hölle paradiso e inferno

-- Alena Vodáková
-- Olga Vodáková