Fylogeneze
fylogeneze – (z řec. fyó = působím růst, plodím; genezis = vznik) – původně biol. pojem zahrnující vývoj druhů od nejjednodušších (jednobuněčných) organismů ke složitějším, narůstající komplexnost a funkční dokonalost. Fylogenetický „žebřík“ vývoje organismů je stupnice jejich vývoje, kterou je nutno odlišit od fylogenetického rozvětvení. Podle darwinovských zákonů vývoje druhů probíhá f. jako mutace adaptivních vlastností a struktur v závislosti na životním prostředí: stavba organismu a jeho chování jsou adaptivní jeho životním podmínkám. V biologii se f. studuje srovnáváním stavby a funkce orgánů různých druhů zvířat, v psychologii srovnáváním jejich chování. F. člověka vystupuje jako problém antropogeneze a jako vývoj specif. lidských (tzv. vyšších) psych. funkcí spojených s užíváním symbolů (pojmové myšlení, hodnocení, etické a estetické city a další), obecně pak jako vztah přírodního a společenského v životě člověka, resp. jako problém lidské přirozenosti (viz též individuum, osobnost), podstaty a strategie evoluce. V tzv. sociobiologii se s pomocí evoluční teorie zkoumají biol. základy spol. života a kultura je zde chápána jako produkt biol. adaptace (E. O. Wilson: Sociobiology: the new synthesis, 1975). Z hlediska biol., resp. genetického a psychologického je člověk pojat jako adaptující se bytost, je produkem své historie a ta zahrnuje jak osobní zkušenosti, tak i minulost evoluční (druhovou) a spol. (T. Dobzhansky, R. J. Dubos). Avšak chování člověka je podmiňováno nejen jeho minulostí, ale i budoucností, a čím více je člověk „hominizován“, tím více se v jeho reakcích uplatňuje zřetel k budoucnosti, což ho nejvíce odlišuje od zvířat. Od doby paleolitu (starší doby kamenné) se biol. vlastnosti člověka příliš nezměnily a jeho geny kontrolují nejen jeho vlastnosti fyziologicko-anatomické, ale i psych. Rozhodující pro genetické změny pak jsou změny v prostředí a choroby (J. B. S. Haldane, 1932), ale genetická výbava se může měnit v důsledku samotného chování a v důsledku spol.-ekon. podmínek života. Mongolové byli krutými a bezohlednými kočovníky, když dobývali Čínu, ale změnili se v pokojné obyv., když si přisvojili čínský způsob života – jejich chování se změnilo po skončení výbojů tak rychle, že nelze hovořit o změnách v genoplazmě (R. J. Dubos: Man adapting, 1965). Jiným příkladem je „kulturní přeformování sexuálních popudů“, které „jistě náleží k nejpůvodnějším kult. výkonům a existenčním požadavkům člověka“ (H. Schelsky).
Z kult. podmínek života se snaží vysvětlit specifičnost lidské psychiky psychologie kultury (W. H. Ittelson, H. M. Proshansky, L. G. Rivlin, G. H. Winkel: An introduction to environmental psychology, 1974). Kultura je chápána jako něco jiného než příroda a mezi přirozeným životním prostorem zvířete – biotopem a lidskou kulturou stojí „druhá příroda“, tj. člověkem upravené přír. prostředí (pole, sady atd.). Z toho plyne, že člověk není na životní prostředí reagující organismus, ale své životní prostředí si vytváří, a to v míře mnohem diferencovanější než zvířata (srovnej termitiště a město). Přirozeným biotopem člověka je kultura: pro člověka neexistuje příroda bez kultury, zrovna jako neexistuje kultura bez přírody. Podle sociobiologů je kultura extenzí přírody. Kulturu člověk vnímá podle strukturálních schémat jednání a myšlení, která nejsou již v přírodě dána; pociťuje se současně jako součást, ale i jako antagonista svého biotopu, který představuje systém symbolů a symbolických jednání. Platí to jak pro „primitivy“, tak pro obyv. velkoměst (příkladem je vztah k domovu, který je pln symboliky, psych. projekcí). Fetišistická závislost na věcech (viz fetišismus) potvrzuje, že vztahy člověka k prostředí nejsou jen věcně racionální (Boesch E. F: Kultur und Handlung: Einführung in die Kulturpsychologie, 1980). Podle T. Parsonse (1951) je situací část vnějšího světa, která něco znamená pro jednajícího a spočívá v objektech orientace. V motivační a instrumentální dimenzi je situace člověka již něco zcela zvláštního, a i když existuje nepochybně homologie (strukturální srovnatelnost) mezi jednáním člověka a chováním různých druhů zvířat, je člověk bytostí specif., zcela odlišnou od zvířete svou hist. se utvořivší a utvářející podstatou.
V. V. Leonovičová a V. J. A. Novák (1988) rozlišují 3 úrovně vývoje chování: 1. biol. úroveň, začíná jednobuněčnými organismy a končí u plazů; chování je řízeno chemicky prostřednictvím hormonů a feromonů, objevuje se již schopnost učení, nad chováním však převládá morfologicko-funkční adaptace; typickým chováním jsou tropismy; 2. psych. úroveň chování, která je spojena se vznikem nervové soustavy z koncentrace neuronů v předním mozku; uplatňuje se i stálá teplota krve, čímž se vytvářejí předpoklady pro zdokonalování činnosti analyzátorů, zpracování informací a učení; objevují se již emoce a elementární formy myšlení; adaptace je pružnější; 3. soc. úroveň adaptace či regulace chování, vznikající teprve se zrodem lidské společnosti, která je charakteristická pouze pro člověka (proces antroposociogeneze); základem této vývojově vyšší soc. regulace chování jsou stejné mechanismy, které zajišťovaly i biol. úroveň regulace; řeč pak umožňuje sociální dědičnost (N. P. Dubinin, 1976). Člověk, který dosáhl soc. úrovně ve vývoji chování, si uchovává jak biol., tak i psych. úroveň, ale obě mají podřízené postavení. Nevysvětluje se tu však, na jaké úrovni regulace chování fungují zvířecí společenství (např. soc. život primátů). Sociální život má jak kulturní, tak i biogenní základy. Podle Leonovičové a Nováka soc. orientovaná regulace je možná díky zapojení soustavy etických a estetických norem, hodnot a vědomostí do procesu utváření modelu světa. Ale u sociálně žijících zvířat se uplatňují i specif. instinkty. Pojmově logické myšlení a řeč zajišťují „signalizaci“ tohoto modelu světa. Díky tomu vzniká kval. nový jev – soustava spol. vědomí. Etické a estetické cítění má své biol. kořeny, ale není na ně redukovatelné. Rozhodujícím aspektem evoluce jsou biol. účelné reakce, které jsou přír. výběrem přizpůsobeny k přežití a prospěchu druhu.
phylogenesis phylogénèse, phylogénie Phylogenese filogenesi
Literatura: Drvota, S.: Od zvířete k člověku. Praha 1979; Leonovičová, V. V. – Novák, V. J. A.: Evoluce biologických základů lidského chování. Praha 1982; McFarland, D.: Animal Behaviour: Psychology, Ethology and Evolution. London 1985; Veselovský, Z.: Chováme se jako zvířata? Praha 1992; Wilson, E. O.: O lidské přirozenosti. Praha 1993.