Katolicismus sociální

katolicismus sociální – souhrnné označení katol. náboženského hnutí, které vzniklo v 1. polovině 19. st. a reagovalo na vyhrocené soc. protiklady v záp. Evropě té doby. V rovině ideol. a soc. postojů představuje k.s. pestrou množinu směrů, škol a skupin. V jejich čele stáli vesměs představitelé nižšího duchovenstva, v některých případech též laičtí příslušníci církve. K.s. se jako součást tzv. sociálního křesťanství formuloval zejm. ve Francii, Itálii, Německu, Rakousku, Belgii a Švýcarsku. Jeho představitelé vystoupili s kritikou nedocenění či dokonce ignorace závažnosti sociální otázky v kruzích tehdejší církvení hierarchie. Na rozdíl od oficiální katol. morální teologie, která vesměs hlásala nedotknutelnost soukromého vlastnictví, požadoval k.s. kritičtější postoj církve k soc. skutečnosti a aktivní podíl náboženství na řešení soc. problémů. Některé školy k.s. kritizovaly negativní stránky kapitalismu z pozic tzv. feudálního socialismu či křesťanského socialismu, jiné zaměřovaly ostří své kritiky jak proti kapitalismu, tak proti socialismu. V k.s. lze vydělit tři zákl. proudy: křesťansko-socialistický, liberálně-demokratický a ortodoxně-konzervativní. Ve Francii reprezentovali výchozí etapu k.s. F. Lammenais a P. J. Bouches, usilující o syntézu některých idejí utop. socialismu a soc. učení bible. V čele antidemokr. seskupení stál F. Le Play, hlasatel geografického determinismu a náb.-morálního meliorismu. V royalistickém duchu rozvíjel svoji činnost spolek Oeuvre des Cercles catholiques ouvriers, založený r. 1871 A. de Munem. V Německu byl k.s. spjat se jménem biskupa W. E. von Kettelera, „katolického lassalovce“, průkopníka církevního socialismu a křesťanské demokracie, (Die Arbeiterfrage und das Christentum, 1864), který hlásal zmírnění negativních jevů kap. společnosti, poukazoval na nezbytnost solidarity ve „výrobních asociacích“. V Kettlerových intencích působil zakladatel katol. odborových svazů A. Kolping. Dominující a velmi vlivný směr k.s. v Itálii reprezentoval A. Taparelli z okruhu jezuitského časopisu La Civilta cattolica (založeném r. 1849), průkopník orientace církve na liberální kapitalismus. Na jeho dílo navazuje křesťanskosoc. apologetika profesora pisánské univerzity A. Toniola.

Mezi průkopníky křesťanského socialismu v Rakousku se řadí B. Bolzano (O nejlepším státě, 1846) a M. Procházka (Otázka dělnická, 1872). K nejznámějším činitelům k.s. v rak. monarchii náležel K. F. von Vogelsang, jehož „dělnický osvobozovací program“ zahrnoval svržení kap. řádu a přeměnu dělníků ve spolupracovníky a spoluvlastníky „produktivního kapitálu“. I když se tento v zásadě reformní projekt odvolával na soc.-etické principy evangelia, nenašel podporu v církevních kruzích. Vogelsang se stal zakladatelem časopisu Monatschrift für christliche Sozialreform (1879). Prvý manifest Vogelsangovy školy byl vydán pod patronací knížete K. Löwensteina v Čechách (Haider Thesen über die Arbeiterfrage, 1883). K.s. působil i ve své rozporuplnosti jako význ. katalyzátor v procesu utváření a systematického vyjádření sociální nauky církve. V 80. l. 19. st. se začaly projevovat snahy o sjednocení roztříštěných směrů k.s. a tím i o znásobení jeho akceschopnosti. R. 1882 založil papež Lev XIII. v Římě komisi pro záležitosti týkající se dělnictva. V evrop. podmínkách byl k tomuto účelu založen mezinár. časopis Correspondance de Geneve. K prohloubení kontaktů v rámci k.s. a k vyjádření katol. soc. doktríny byla ve Švýcarsku vytvořena tzv. Freiburská unie (Union catholique d'études sociales et économiques. Union de Fribourg), v jejímž čele stál od r. 1885 biskup G. Mermillod. Soc. nauka církve byla v ucelené a autoritativně závazné podobě poprvé prezentována v okružním poselství papeže Lva XIII. Rerum novarum (O dělnické otázce) z r. 1891. K některým aspektům k.s. vyjadřujícím soc. zkušenost lidové církve se hlásí demokr. a levicově orientované a angažované proudy soudobého katolicismu. Křesťanská (katol.) forma soc. protestu zůstává v hranicích evangelijního učení o nezbytnosti souladu a součinnosti „majetných a nemajetných stavů“.

social catholicism catholicisme social sozialer Katholizismus cattolicesimo sociale

Literatura: Aubert, R.: The Church in a Secularized Society. London 1978; Duroselle, J. B.: Les débuts du catholicisme social en France (1822–1870). Paris 1951; Fiala, P.: Katolicismus a politika: O politické dimenzi katolicismu v postmoderní době. Brno 1995; Knoll, A. M.: Katholische Kirche und scholastisches Naturrecht. Wien-Frankfurt a.M., Zürich 1962; Moody, J. M.: Church and Society. Catholic Social and Political Thought and Movements (1789–1950). New York 1953.

-- Josef Karola