Nauka církve sociální
nauka církve sociální – označení souboru zákl. věroučných principů a pouček církve vztahujících se k spol. existenci člověka a lidskému chování, zejm. k tzv. sociálním problémům. Jádrem katol. n.c.s. je soc. doktrína vyjádřená v oficiálních dokumentech římskokatolické církve, což jsou koncilní usnesení, výroky učitelského úřadu, výnosy papežů a obzvláště papežské encykliky. Součástí n.c.s. jsou též vnitrocírkevní interpretace této doktríny, k nimž patří jak ortodoxní, tak i různé nonkonformní výklady. N.c.s. disponuje teologickou, fil., s-gickou a etickou kategoriální výbavou a opírá se o věroučnou argumentaci zakotvenou v dogmatu. Podle oficiálních náhledů je toto učení tak staré jako samotné křesťanství. Do referenčního rámce n.c.s. spadají otázky týkající se spol. role jedince (osoby), rodiny, soc. skupin, národů apod. Velkou pozornost věnuje n.c.s. problematice vlastnictví, výroby a rozdělování, polit.-mocenským záležitostem a otázkám mezinár. vztahů. Stále více se zabývá tzv. globálními problémy současnosti (Pavel VI.: Populorum progressio 1967; Jan Pavel II.: Solicitudo rei socialis, 1988). Jako „svorník“ katol. soc. nauky a zároveň klíč k celé otázce sociální je chápána lidská práce (Jan Pavel II.: Laborem exercens). Zrod novodobé n.c.s., jímž končí „předdoktrinální“ období, je nerozlučně spjat s encyklikou papeže Lva XIII., Rerum novarum (1891). Soc. otázka byla v tomto okružním poselství pojata a prezentována v podstatě jako otázka dělnická. V rozvoji n.c.s. lze metodicky vydělit zhruba 3 zákl. fáze: první je spjata s pontifikátem Lva XIII. a doznívá za Pia XII., druhá zahrnuje období vlády Jana XXIII. a Pavla VI. a třetí fáze je profilována osobností Jana Pavla II. Proces neustálého přizpůsobování n.c.s. neruší základy tradičního katol. učení o společnosti, ale je pro něj příznačný přechod od původní identifikace s podstatou kapitalismu, doplněné kritikou některých negativních stránek jeho soc. politiky s uplatněním křesťanské etiky a reformních opatření (papežové Lev XIII. až Pius XII.), k pozici tzv. třetí síly a morálního arbitra, zejm. ve věci extrémů kap. liberalismu a marx. kolektivismu (pastýřská konstituce Gaudium et spes schválená II. vatikánským sněmem v r. 1965).
N.c.s. je pro příslušníky církevní komunity závazně platným orientačním vodítkem ve spletitosti spol. života a zároveň prostředkem usměrňování jejich chování v duchu křesťanských mravních zásad, k nimž patří idea nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a jeho soc. poslání, solidarismus a milosrdenství, paternalismus a subsidiarita, prvenství osoby před věcmi, práce před kapitálem apod. V papežských encyklikách se soc. tematikou jsou rozlišovány dvě hermeneutické vrstvy: konstantní, zakotvená ve „zjevení“, a proměnlivá, poplatná „znamením doby“. K důležitým ideovým zdrojům církevní doktríny patří středověká myšlenková tradice spjatá se jménem Tomáše Akvinského. Byla modifikována hlavně na základě práce jezuity A. Taparelliho, biskupa W. E. von Kettelera, koncepce tzv. Freiburské unie, úvah kardinála D. J. Merciera, koncepce personalismu J. Maritaina a E. Mouniera, teologie „pozemských skutečností“, s-gických pojednání dominikána M. D. Chenuho o problému lidské práce, prof. L. J. Lebreta o problému rozvoje a pokroku apod. V současné době se v n.c.s. střetávají zájmy tzv. lidové církve a oficiální církve, což někdy přerůstá v konfliktní situace. Soc. doktrína církve je východiskem programů konfesních stran, některých mládežnických, ženských a jiných sdružení, odborů. Je propagována i v masově sdělovacích prostředcích, v rámci kněžské a laické pastorace a v rozvětveném systému církevního školství. K jejímu šíření jsou též organizovány tzv. sociální týdny (ve Francii, Itálii, Belgii aj.). N.c.s. byla ideovou oporou různých opozičních či „alternativních“ skupin a organizací v zemích bývalého social. bloku.
social doctrine of the church doctrine sociale de l'Église catholique kirchliche Soziallehre dottrina sociale della chiesa
Literatura: Baum, W. W. – Martins, J. S.: Nauka społeczna Koscióła naglącym wezwaniem chwili. Kongregacja Wychowania Katolickiego. Slowo Powszechne, 1989, č. 234, 239; Bystrický, F.: Základy katolíckej sociálnej nauky. Řím 1970. Karola, J.: Katolicismus a současný svět. Praha 1982; Kerber, W. - Ertl, H. - Hainz, M.: Přehled katolické sociální nauky. Praha 1996; Klose, A. – Mantl, W. – Zsifkovits, V.: Katholisches Soziallexikon. Innsbruck, Wien, München 1980; Myslek, W.: Społeczno-polityczna doktryna kościoła papieży Jana XXIII i Pawla VI. Warszawa 1981; Ockenfels, W.: Katolická sociální nauka. Praha 1994; Sociální encykliky (1891–1991). Praha 1996; Spieker, M.: Katolická sociální nauka a sociální tržní hospodářství. Praha 1996.