Kibuc
kibuc – (hebr. pospolitost) – sídelní útvar a zároveň spec. podoba družstva a venkovského společenství, experimentální komuny, vyskytující se na území státu Izrael. O zakládání k. se hovoří jako o kibuckém hnutí. Datuje se počátkem 20. st. Původním úmyslem bylo připravit židovskou mládež na kolekt. práci a život v zemědělských družstvech. První osada tohoto druhu se nazývala Daganija (r. 1910) a neměla více než 40 členů. Další byly zakládány po 1. svět. válce, většinou v nezalidněné části Palestiny s neúrodnou půdou (z prostředků Židovského národního fondu). Prvním skutečným k. z této doby byl Ejn Charod (nedaleko jezera Genezaret). Nejvíce k. vznikalo před 2. svět. válkou a po ní. Do r. 1988 bylo vybudováno 270 k. (se 106 tis. obyvatel, což je 3,5 % obyv. Izraele) jako soběstačných celků vybavených zákl. službami, s produktivními farmami a výrobou i nezemědělské produkce (viz Terner, 1991). Pro k. je charakteristický kolekt. způsob práce i života, původně spojený s prostým životním stylem bez soc. polarizace, s koncentrací na zemědělství jako na zdravý základ života i nár. ekonomiky, se spoléháním na sebe sama. Zároveň byly k. útočištěm Židů prchajících před antisemitismem a holocaustem, posilou při formování státu Izrael v nejtěžších fázích, jeho vojenskými opěrnými body. K. jsou známy také svou podporou děl. a odborového hnutí. Vrchol jejich vývoje byl v l. 1949 a 1950. Byly hnutím s vlastní ideologií, spojenou s mýtem o návratu do zaslíbené země.
V 50. l. intenzita zakládání k. klesá, ale zároveň se zlepšují výsledky jejich hospodaření a životní úroveň jejich členů. Za nepřekonané se považuje soc. zajištění obyvatel k., pro něž neexistuje materiální riziko, kteří mají bez ohledu na stupeň vzdělání, profesi a výkon zajištěnu slušnou životní úroveň a využívají kolekt. péči o děti a staré lidi. Ale aplikace principu sociální rovnosti v k. a celý jejich „mikrokosmos“ začaly být v 80. l. konfrontovány s běžným kap. systémem soc. hierarchizované společnosti, který do Izraele přicházel zvenčí, také ovšem s dominancí průmyslového sektoru a s orientací na tržní směnu. Členové k. začali porovnávat svoji životní úroveň s úrovní obyv. izraelských i jiných měst. Uvedené původní motivace zakládání k. pominuly. Kibucká mládež se od „socialistického sionismu“ přesunula k postoji „sociálně-liberálnímu“, zaměřuje se spíše na otázky praktické a na své osobní zájmy. V 80. l. zhruba 50 % mladých lidí opouští k. (odcházejí do měst, ale i do rozvojových zemí, kde pracují jako zemědělští odborníci). Ti, co zůstávají, se více orientují na konzum, směřují k individualizaci a privatizaci. Posiluje se orientace na rodinu, vztah k širší kolektivitě slábne. K. hledají svoji novou identitu. Anita Shapira (1986) říká, že ubylo snahy napravit svět, být avantgardou v „jiné společnosti“ a místo toho se vyvinul jistý druh snobismu, zakládající si na tom „být lepší než druzí“. Dnešní k. je mnohem více propojen s celou společností než ten původní: vyrábí pro trh a je ovlivňován jeho zákonitostmi, je nucen zaměstnávat námezdní dělníky v profesích, které v k. chybějí, musí čelit atraktivitě velkoměst, kde žijí příbuzní a známí členů k. Sociologové dnes studují k. zejm. z hlediska možnosti jeho zachování jako humánního společenství s alternativním životním způsobem, který by nebyl formován bezohlednou soutěží. S-gický výzkum k. prováděli např. K. Bartölke, T. Bergmann a L. Liegle v r. 1980, problematika k. však přitahuje mnoho sociologů, zejm. těch, kteří se zabývají s-gií venkova a zemědělství.
kibbutz kibboutz Kibbuz kibbutz
Literatura: Bartölke, K. – Bergmann, T. – Liegle, L.: Integrated Cooperatives in the Industrial Society. The Example of the Kibbutz. Assen 1980; Ben-Rafael, E. – Konopicki, M. – Rambaud, P.: Le Kibboutz. Paris 1983; Terner, E.: Dějiny státu Izrael. Praha 1991; Tolmen, Y.: Family and Community in the Kibbutz. Cambridge, Mass. 1972.