Neoevolucionismus
neoevolucionismus – (z řec. neos = nový; lat. evolvere = rozvinout) – směr zkoumající kult. evoluci jako rozhodující proces přeměn společnosti a kultury. N. se rozvinul v 60. l. 20. st. Byl do značné míry reakcí na jednostrannost difuzionistického, funkcionalistického a etnopsychol. výkladu sociokult. vývoje. Význ. impulsem, který přispěl k rozvoji n., byl rozpad koloniální soustavy po 2. svět. válce, který podnítil zájem antropologů o hlubší analýzu mechanismů vývojových proměn a empir. výzkum směru, rychlosti a akcelerace kult. pokroku v rozvojových zemích. N. odmítá apriorní přístup ke studiu vývojových zákonitostí, ale opírá se o empir. data z terénních výzkumů. Představitelé n. využívají historické metody a srovnávací metody ke studiu činitelů, které rozhodujícím způsobem determinují kult. vývoj, aby pak rekonstruovali směry, etapy a změny, jimiž prochází celé lidstvo i jednotlivé kultury. Usilují o jednotu genetické, strukturální a funkcionální explanace za pomoci poznatků evoluční biologie, kybernetiky a ekologie. Charakteristickým rysem koncepcí n. je studium kult. systémů z hlediska jejich interakce s vnějším prostředím, pohled na člověka jako na součást ekosystému. Snaha o překonání jednofaktorového výkladu kult. evoluce vyústila v systémovou interpretaci kultury založenou na analýze prostředků, jimiž se člověk adaptuje na přír. a kult. prostředí.
Pro ranou fázi n. je charakteristické rozdělení na stoupence univerzální evoluce pohlížející na vývoj lidstva jako na celek, který se podle obecně platných pravidel progresivně vyvíjí jedním směrem, a na stoupence multilineární evoluce, kteří studují dějiny kultury jako řadu kult. systémů paralelně se vyvíjejících v několika směrech. Základy teorie univerzální evoluce rozpracovali L. A. White a G. V. Childe. White považuje za zákl. determinantu kult. evoluce technologii, chápanou jako sumu vědomostí, znalostí a prostředků, umožňující lidstvu přetvářet přírodu. Podle něho technologie rozhodujícím způsobem ovlivňuje všechny ostatní oblasti kultury především díky roli, jakou hraje v procesu transformace energie a jejího využívání člověkem. V opozici k této koncepci vystoupil v polovině 50. l. J. H. Steward se svou teorií multilineární evoluce. Podle něho není univerzální evoluce schopná vysvětlit kult. divergenci a lokální adaptaci, proto navrhuje rozpracování systému metod spíše empir. než deduktivního charakteru, který by umožnil provést hist. výzkum podobností a specif. rysů paralelně se vyvíjejících kultur. O překonání rozporů mezi zastánci univerzální a multilineární evoluce se v 60. l. pokusili představitelé nové nastupující generace n. M. D. Sahling, E. R. Service, T. D. Harding, D. Kaplan. Jejich snahy vyústily ve zformulování teorie specif. a obecné evoluce jako dvou vzájemně komplementárních hledisek. Předmětem zájmu obecné evoluční klasifikace je strukturální konvergence, zatímco specif. evoluční hledisko se soustřeďuje na studium lineárních divergencí. Tato diferenciace přístupů umožnila realizovat na základě teor. východisek konkrétní evoluce exaktnější výzkumy mikroevolučních procesů využívajících kult.-ekologickou interpretaci. Souběžně s mikroevolucionistickými výzkumy se rozvíjela makroevolucionistická orientace n., jejímž typickým reprezentantem je kulturní materialismus M. Harrise.
neo-evolutionism néo-évolutionnisme Neoevolutionismus neoevoluzionismo
Literatura: Harris, M.: The Rise of Anthropological Theory. A History of Theories of Culture. New York 1968; Sahling, M. D.: Evolution and Culture. Ann Arbor 1960; Service, E. R.: Cultural Evolutionism: Theory in Practise. New York 1971; Steward, J. H.: Theory of Culture Change: The Metodology of Multilinear Evolution. Urbana 1955; White, L. A.: The Evolution of Culture: The Development of Civilization to the Fall of Rome. New York 1959.