Metoda srovnávací
metoda srovnávací – též metoda komparativní či metoda komparační – pojem používaný pro výzk. přístup, systém, proces i dílčí postup postavený na principu komparace. V těchto významech se m.s. vyskytuje v s-gii, historiografii, kult. a soc. antropologii, demografii a jazykovědě. V souvislosti s použitím m.s. jako hlavní, zákl. metody s-gického empir. výzkumu se někdy hovoří o komparativní proceduře, komparativním výzkumu, resp. komparativní sociologii. Jako výzk. postup m.s. obecně zahrnuje: a) specifikaci předmětu srovnávání, b) vymezení srovnávaných vlastností (znaků a kontextuálních proměnných), c) posouzení komparability, d) určení konkrétních technik srovnávání, e) způsob zhodnocení získaných informací a systematiku výstupů. M.s. může být použita buď k deskripci zkoumaných jevů, nebo ke generalizaci, klasifikaci, typologii, k hledání kauzálních a funkčních souvislostí a následností, popř. k predikci a prognóze. Je chápána též jako forma testování hypotéz. M.s. používá běžné logické operace a statist. postupy, z nichž některé byly přednostně vyvinuty pro behaviorální vědy. Pro práci se statist. komparativními postupy bývá používán pojem komparativní analýza, pro označení druhu výstupu komparativní studie.
V historii s-gie se vyskytuje několik typických problémů, k jejichž řešení bývá m.s. zacílena. 1. Jedním z hlavních je ověřování tzv. unárních hypotéz, které ústí v otázku po kult. či jiných univerzáliích, invariantách apod. Pomocí m.s. byla např. ověřovány hypotézy, že ve všech známých společnostech, resp. kulturách existují instituce typu rodiny, vzdělávání apod. Forma i výsledky m.s. v tomto případě zvl. silně závisí na teor. formulování problému (je např. zjevné, že jakýsi typ rodiny skutečně existuje ve všech známých společnostech, nemusí však již jít o rodinu párovou a již vůbec ne o rodinu monogamní, dále vznikají složité vazby k pojmům rod a kmen apod.). Tato výzk. úloha prakticky vždy vyžaduje řešení obtížných otázek operacionalizace. 2. M.s. může směřovat ke stanovení diferencujících znaků mezi různými soc. jevy, např. mezi Čechy a Slováky, dělníky a zemědělci apod. Jde o nejběžnější typ s-gické komparace využívající dnes již velmi propracovaný soubor statist. metod. Tento problém může být též převeden na testování souboru unárních hypotéz, i když zatím dosahované výsledky na tomto poli jsou spíše skrovné a mívají charakter banálních zjištění. Postup může registrovat statist. podchytitelné rozdíly, může však též vycházet z odlišnosti významu funkcí soc. jevů apod. 3. Náplní m.s. může být testování shod a rozdílností, resp. fázových posunů v časovém průběhu určitého soc. či kult. jevu (viz též metoda genetická). Na zjišťování tohoto typu pravidelností je založena i většina komparativních analýz v historiografii (v Čechách viz např. studie M. Hrocha) a také ve vývojové psychologii. V s-gii se v těchto souvislostech dnes hovoří o „komparativní historické analýze“. Stanovení časové posloupnosti a určení odchylek od převládajícího typu (etalonu) nejsou jednoduchou záležitostí a vedly k vyvinutí spec. metodik (viz např. stratigrafie, techniky měření zpoždění či zrychlení soc.-ekon. vývoje či technologické zaostalosti). 4. M.s. může být pojata jako kontextuální analýza, tj. může se orientovat na zjišťování rozdílů mezi jevy přibližně stejného charakteru a vývojového stupně, avšak nalézajících se v systémových kontextech různé úrovně (např. v různých spol. systémech, kult. okruzích apod.). Předmětem zájmu komparativisty zde nemusí být jen kvant. rozdíly, ale např. i funkce jevu, stupeň institucionalizace, charakter soc. zázemí apod. Tento přístup, běžně rozšířený v kult. a soc. antropologii, může být ovšem modifikován i tak, že za kontextuální proměnnou jsou považovány typy vývojové dynamiky (např. M. Hroch zvažoval důsledky předstihu či zaostávání ekon. i polit. rozvoje pro průběh nár. obrození v různých evrop. zemích). 5. Často m.s. směřuje buď ke klasifikaci, nebo k typologizaci ve smyslu hledání ideálních typů. Komparací zjištěné rozdíly mezi určitými soc. objekty jsou v tomto případě přednostně použity pro sestavení typologií objektů různého řádu. V komparativní sociologii jde většinou o typologii zemí, společností, kultur, soc. charakterů či osobností, málokdy o typologii jedinců. 6. M.s. bývá chápána také prostě jako porovnání s etalonem, standardem, tedy jako součást měření. Postup však může mít i samostatný meritorní význam, pokud jsme schopni na základě teor. analýzy definovat standard, který je progresivním, tedy směr do budoucna určujícím vzorem soc. organizace či jednání (viz např. pilot nation. Aplikace m.s. ve všech uvedených, příp. dalších směrech vyžaduje dobrou teor. i metodol. přípravu.
comparative method méthode comparative, comparée vergleichende Methode metodo del confronto
Literatura: Armer, M. – Grimshaw, A. eds: Comaparative Social Research. Methodological Problems and Strategies. New York 1973; Ragin, Ch. C.: Between Complexity and Generality: The Logic of Qualitative Comparison. Berkeley, Cal. 1988; Smelser, N.: Comparative Methods in the Social Sciences. Englewood Cliffs 1976; Vallier, I. ed.: Comparative Methods in Sociology. Berkeley, Cal. 1971; ; viz též sociologie komparativní, výzkum komparativní.