Klasifikace

klasifikace – (z lat. classis = třída) – postup, který se zakládá na rozdělení, roztřídění množiny, resp. souboru prvků (jevů, objektů, případů apod.) do určitých podmnožin podle zvolených variant tzv. klasifikačního (třídícího) znaku. Rozlišuje se k. analytická (postup od zákl. množiny k třídám a prvkům) a syntetická (postup v opačném směru). Zákl. množina je zpravidla neuspořádaná, a proto k. znamená také její uspořádání přiřazením prvků do příslušných tříd. Zákl. množina může být určena buď enumerací, tj. vyjmenováním všech prvků, nebo definičně, tj. na základě znaku či soustavy znaků, které rozhodují o příslušnosti prvků do dané zákl. množiny (např. všichni ekon. aktivní obyvatelé ve věku nad 18 let s danou státní příslušností, kteří se v čase t0 nacházejí na území lokality A a mají v ní trvalý pobyt). Vstupním předpokladem k. je možnost jednoznačně rozhodnout o tom, zda daný prvek patří či nepatří do zákl. množiny. Jednotlivé podmnožiny odpovídají jednotlivým klasifikačním třídám nebo kategoriím. V s-gii a s-gickém výzkumu se kategorizace provádí v různých souvislostech: např. v rámci přímého pozorování, exploračních metod, při analýze dokumentů (zejm. při obsahové analýze). Je pojmovým ekvivalentem k. Při jednostupňové k., tj. v případě použití jen jednoho klasifikačního znaku, odpovídá každá třída jedné vyčleněné variantě klasifikačního znaku (např. pohlaví: muži – ženy). Vyčlenění variant klasifikačního znaku není ve většině situací triviální úlohou a výrazně závisí zejm. na výzk. záměru. Při vícestupňových, jemnějších k., kde se používají dva a více třídicích znaků, odpovídá každá třída jedinečné kombinaci variant všech třídicích znaků (např. rodina: jednogenerační úplná, jednogenerační neúplná, vícegenerační úplná, vícegenerační neúplná). Počet možných tříd závisí na počtu zvolených klasifikačních znaků a na počtu jejich vymezených variant. Při dvou dichotomických znacích je počet tříd roven 4, při třech 8, při třech znacích se třemi variantami 27 atd.

Korektnost k. závisí na respektování elementárních pravidel, která mají logický a heuristický charakter a vyjadřují určité podmínky: 1. podmínku funkčnosti, což znamená, že k. se odvozuje z konkrétního výzk. záměru, který determinuje výběr klasifikačních znaků i vymezení jejich variant (záměry mohou vyžadovat různé vymezení, resp. počet variant – tříd, i při jednoduchém znaku, jako je např. příjem, věk atd., ale o mnoho náročnější je k. např. postojů apod.); 2. podmínku jednodimenzionality, tzn. že klasifikační znak musí být přesně vymezený a kval. homogenní (z hlediska věcného i logického je rozdíl např. mezi tříděním příjmu a čistého příjmu na hlavu domácnosti), žádná z variant klasifikačního znaku se nesmí vztahovat k jinému kontinuu; 3. podmínku nezávislosti, tj. požadavek, aby se klasifikační třídy nepřekrývaly, neměly ani jeden společný prvek (z logického hlediska to znamená, že průnik libovolných tříd, které vznikly při k., musí být prázdný); 4. podmínku úplnosti, která znamená, že k. musí být vyčerpávající, každý prvek zákl. množiny musí být principiálně zařaditelný do jedné z vytvořených klasifikačních tříd (v logickém smyslu platí, že při správné k. je sjednocení všech tříd – podmnožin ekvivalentní zákl. množině); 5. podmínku indikace, která znamená, že o každém prvku zákl. množiny musí být možné jednoznačně rozhodnout, do které třídy patří. Z logického hlediska je k. korektní tehdy, když jsou splněny podmínky 2 až 5, tj. když je každý prvek zákl. množiny jednoznačně zařazen (zařaditelný) výlučně do jedné z možných tříd.

K. dominuje zejm. v počátečních stadiích rozvoje vědní disciplíny, resp. v jejím předteor. stadiu. Klasickým příkladem je biologie (botanika i zoologie), ale i chemie atd., v nichž sama k. znamenala buď důležitý poznatek, nebo stimulovala význ. objev či teor. pokrok. I v mnohých, zejm. starších s-gických teoriích byla k. zákl. prostředkem prezentace a systematizace poznatků. Všeobecně platí, že k. je spíše elementárním stadiem a nástrojem poznávání. Je především předpokladem a východiskem jakékoliv analýzy a předstupněm dalších, navazujících úloh, postupů a metod. Zvl. místo má v deskriptivním výzkumu, při aplikaci metod měření, statist. třídění, teorie a při tvorbě typologií. Jednostupňová k. je např. součástí měření v širokém smyslu (zařazení empir. případu do určité třídy a následné sčítání všech případů tohoto druhu) a východiskem nejen pro deskripci, ale i pro další analytické operace. Dvoj- a vícestupňová k. je nejběžnějším východiskem pro analýzu funkčních vztahů, přičemž zde není možné zaměňovat pořadí klasifikačních znaků, je třeba respektovat jejich hierarchický charakter nebo jejich diferencovanou váhu či význam pro daný problém. V tzv. klasické typologii jednotlivé teor. možné třídy, které vzniknou kombinací variant klasifikačních znaků, jsou zvýznamněny a interpretovány jako zvláštní typy.

classification classement, classification Klassifikation classificazione

Literatura: Bailey, K. D.: Monothetic and Polythetic Typologies and their Relation to Conceptualization, Measurement and Scaling. American Sociological Review 38, 1973, č. 1; Kerlinger, F.: Základy výzkumu chování. Praha 1972; Lazarsfeld, P. F.: Some Remarks on Typological Procedures in Social Research. New York 1972.

Juraj Schenk