Parlament
parlament v této encyklopedii je rovněž popsán časopis Parlament – (z fr. parlement = původně mluvení, rozprávka) – zákonodárné těleso, představitel zákonodárné složky státní moci; jinak též skupina osob zvolených nebo jinak připojených (jmenovaných), která má moc dělat nebo měnit zákony. Původně se p. rozumělo každé shromáždění rázu víceméně slavnostního, ve kterém se projednávala nějaká záležitost. Ale již ve středověku se pojem p. ustaluje ve dvou podobách – angl. a fr. V Anglii měl p. jako ve všech státech původ v královské radě. Postupně ale přestal být okruh účastníků závislý na králově libovůli. P. svolaný r. 1295 dostal jméno „vzorný parlament“ (the model parlament). Byly v něm zastoupeny tři stavy. Ve 14. st. dochází k rozdělení na dvě komory (sněmovny), horní (lordů) a dolní (obecných) na principu zastupitelském („dobrý parlament“). Současně vzrůstala moc p., jeho vliv na státní správu a kontrola výkonné moci, začal zasahovat do královy zákonodárné moci a postupně se ujímá i zákonodárné iniciativy. Postupně se prosazuje zásada, že královi ministři musí mít důvěru královské rady. Rýsují se zásady parlamentní vlády. Tento vývoj byl zastaven počátkem novověku, kdy klesá polit. váha p. a tvoří se základy současného postavení p.: král spolu s p. je svrchovaným pánem ve státě. Následuje spor p. s králem – p. se domáhá svobody slova, imunity proti zatčení, práva trestat pro urážku p., sněmovna obecných si osobuje povolování berní a rozhodování o platnosti voleb. Ze zápasu vychází vítězně p., ale král zůstává „králem v parlamentu“ i po Velké revoluci. I fr. p. byl původně hlavně shromážděním velmožů s posláním poradním ve věcech soudních, správních i polit. (curia regis), vedle velmožů zde ale byli i členové prostí, jejichž okruh kolísal. Od poloviny 14. st. zobecnělo pro tento sbor označení p. Jeho organizace byla stanovena královskými nařízeními, jeho hlavou byl král, ale postupem doby jen podle jména. Královým zástupcem a šéfem p. byl kancléř. Členové p. byli původně jmenováni králem, později nabyl p. jmenovacího práva. Úřad bylo možno i koupit, ale předpokladem byly intelektuální a mravní schopnosti. Původně byl p. v Paříži, později vznikl v dalších 13 místech. V podstatě zůstaly p. soudními dvory s právem protokolovat zákony, nařízení a podávat námitky. Tím se staly strážci zákl. zákonů. Časem zkoumaly i zákony obecní a mezinár. smlouvy, nakonec měly i právo vydávat obecná pravidla. Mnohdy se vyskytly ostré spory mezi p. a králem. P. se však nestaly sbory zastupitelskými. Angl. p. odpovídají ve Francii generální stavy, které zanikly r. 1914, stavy provinciální a shromáždění notáblů, které se udržely déle. I když v dobách absolutismu byly p. jediným korektivem, přesto je revoluce smetla.
Dnešní podoba p. se vyvinula z p. angl., který se stal předmětem všeob. pozornosti evrop. politiků. V moderním pojetí je p. sborem zastupitelským, reprezentací národa, tzn. že vykonává práva původně příslušející národu. P. se ustavuje volbou, jejíž způsob je upraven zákony dotyčného státu. Právní postavení p. i poslanců je upraveno ústavou. Poslanec je na voličích právně nezávislý, nebyla-li přijata zásada imperativního mandátu. Nezastupuje jen volební okres, ale i celý národ. V polit. ohledu je poslanec závislý na voličích i na politické straně, k níž přísluší. P. se může skládat ze 2 komor (sněmoven) nebo z komory jedné. První komora se nazývá také poslanecká sněmovna nebo dolní sněmovna, druhá senát nebo horní sněmovna. Usnesení p. ve dvoukomorovém p. platí, když se na něm shodnou obě komory. Ve většině států je dávána přednost právě soustavě dvoukomorové. Dolní sněmovna bývá volena, horní bývá zčásti volena a zčásti jmenována, nebo celá volena (pro volbu do senátu bývá omezen věk voličů i volených). Pro sněmovny bývá stanovana různá délka funkčního období, takže každá z nich zachycuje jinou náladu voličů. Působnost p. není ve všech státech stejná. Někde je p. nejvyšším činitelem ve státě (stát s parlamentní vládou), jinde je jeho význam mnohem menší a zejm. dolní sněmovna se stává institucí spíše trpěnou (USA). Vzájemný poměr oddělených mocí, zákonodárné, soudcovské a výkonné (podle Ch. L. Montesquieua), je obvykle dán ústavou. Ústavní prostředky ve prospěch moci zákonodárné a soudní jsou následující: 1. moc zákonodárná, správní a autonomní je v zásadě v rukou p., přičemž moci zákonodárné a soudní se přiznává co nejvíce kompetence normotvorné a v kompetenčních sporech mezi mocí výkonnou a ostatními dvěma vládne tendence rozhodovat v její neprospěch, moc zákonodárná má monopol obecné normotvorby, z něhož se část kompetencí přiděluje soudům; 2. v některých republikách volí p. hlavu státu; 3. p. má kontrolní pravomoc nad činností výkonné moci; 4. moc zákonodárná se účastní na tvorbě některých závažných aktů správních; 5. všechny soudy mají právo zkoumat zákonnost nařízení.
parliament parlement Parlament, Volksvertretung parlamento
Literatura: Carré de Malberg, R.: Contribution à la Théorie Général de l'État. Vol. 2. Paris 1962; Clarke, M. V.: Medieval Representation and Consent: A Study of Early Parliaments in England and Ireland with Special Reference to the Modus tenendi parliamentum. New York 1964; Duverger, M.: Esquisse d'une Théorie de la Représentation Politique. In: L'Évolution du Droit Public. Paris 1956; Leibholz, G.: Das Wesen der Repräsentation und der Gestaltswandel der Demokratie im 20. Jahrhundert. Berlin 1960; viz též demokracie parlamentní, parlamentarismus, volby.
-- Eva Broklová