Sociologie radikální
sociologie radikální – souhrnné označení pro řadu teor. i metodol. odlišných koncepcí a směrů, které od sklonku 50. l. po počátek 80. l. 20. st. spojoval kritický vztah k soudobé kap. civilizaci a její institucionalizované s-gii. Jádro s.r. tvořila tzv. new sociology, vycházející z díla Ch. W. Millse; jejími variantami jsou např. reflexivní sociologie A. W. Gouldnera a některé školy uvnitř soudobého neomarxismu. Ne zcela právem se k s.r. řadí také celá frankfurtská škola, která je ve skutečnosti spolu s klasickým neomarxismem (K. Korsch, G. S. von Lukács, E. Bloch), neopsychoanalýzou (W. Reich, K. Horneyová, E. Fromm) a existencialismem (J. P. Sartre, A. Camus, do jisté míry K. Jaspers) spíše jejím ideovým zdrojem. Kromě těchto orientací s.r. navazovala programově na chicagskou školu, zejm. na její studia soc.-patologických jevů (R. E. Park), a na soc. kriticismus tradiční am. s-gie (G. W. Sumner, F. W. Znaniecki, R. S. Lynd aj.). Z těchto zdrojů vyplynul také zájem o aplikaci metod zúčastněného pozorování jako prostředku identifikace aktuálních spol. problémů a koncepce angažované sociologie. První pokus institucionalizovat s.r. učinil A. McClung Lee na počátku 50. l., který se snažil konstituovat samostatný výzkum soc. problémů. K rozšíření s.r. však došlo až v 60. l. pod vlivem některých mezinár. i vnitropolit. událostí, zejm. zostření studené války, kubánské revoluce, vietnamské války, rasových nepokojů a radikalizace studentského hnutí.
S.r. vymezuje svůj vztah ke klasickému dědictví s-gie dosti jednoznačně negativně, v krajní formulaci tak, že čtení klasiků není k ničemu (R. Quinney). Pojmy komunity, autority, statusu, alienace nebo posvátného, které jako klíčové pojmy s-gické tradice uvádí např. R. A. Nisbet, jsou prý sice důležité, ale jejich věcná podstata se změnila do té míry, že jsou v tomto tradičním pojetí dnes prakticky nepoužitelné. Klasická s-gie ctila řád, s.r. jej kritizuje a popírá. Liší se proto od klasického dědictví: 1. obsahem, protože chce na rozdíl od něho osvobozovat, nikoliv utlačovat; 2. formou, protože nechce být akademickým systémem, ale kritickou výpovědí o aktuálních problémech; 3. výchozími zdroji, protože nechce navazovat na tradici a rozvíjet dílo etablovaných sociologů, ale učit se od kohokoliv, neboť reálnou s-gii trvale tvoří každý myslící aktér soc. života. V jedné vývojové fázi byla část stoupenců s.r. zaujata maoistickou interpretací marxismu, vůči němuž však s.r. současně zachovává kritický odstup, založený na tvrzení, že bez ohledu na subjektivní záměry Marxovy byly jeho ideje využity k podpoře autoritativních režimů v zemích tzv. reálního socialismu a že Marxova teorie je silně dobově podmíněna, takže je nutné vytvořit vlastní kritické vědomí dnešní doby, která je od Marxovy zásadně odlišná. Po určitou dobu měli na s.r. poměrně silný vliv ultralevicoví radikálové, např. F. Fanon svými antikolonialistickými pracemi a koncepcí revol. násilí (zejm. prací Les damnés de la terre z r. 1961, kterou doslovem opatřil J. P. Sartre) a R. Debray filozoficko-s-gickou interpretací nár. osvobozeneckého boje a partyzánské války (Revoluce v revoluci?, 1961, čes. 1970). Pokud jde o soudobou s-gii, rozlišují stoupenci s.r. tzv. mainliners, tj. představitele akademické sociologie, a nezávislé „marginals“ (I. L. Horowitz). Mainliners údajně pouze „dělají sociologii“, živí se jí, a proto také slouží establissementu, zatímco marginals „jsou sociology“, žijí problémy společnosti a svého oboru nezávisle na požadavcích moci a institucionálních struktur vědy.
S.r. rozvíjí poměrně intenzívně sociologii vědění a zejm. sociologii sociologie a klade si otázky typu: Je možná s-gie jako povolání? Je možná nerepresivní s-gie? Jaké jsou podmínky a předpoklady s-gie skutečně kritické a radikální? Tento důraz na vnitrovědní problematiku oboru vyplývá z teze, že s-gie se nemůže radikalizovat, jestliže přesně nezná své soc. funkce, své vztahy ke společnosti a důsledky svých kognitivních aktivit. Kritika kap. společnosti v rámci s.r. je vedena třemi směry: 1. jako kritika jejího ekon. systému, zejm. soc. nerovnosti a postavení privilegovaných a deprivilegovaných skupin; 2. jako analýza polit. systému, který je chápán výhradně jako prostředek přímé represe; 3. jako kritický rozbor ideologie a kultury, zejm. masové, jako nástroje nepřímé represe. Zákl. tématy s.r. jsou podle T. B. Bottomora: kritika soudobých apologetických teorií, výzkum soc. nerovností, výzkum elit, které omezují lidskou svobodu, a studium hnutí, která odporují danému statu quo. S.r. sdílí utop. ideál deideologizované postkap. společnosti, čímž se paradoxně objektivně sbližuje s konzervativní sociologií (D. Bell, T. Shils, S. M. Lipset, R. Aron), kterou jinak razantně odmítá. V oblasti konkrétní politiky se s.r. často spojuje zejm. s nezávislými ekologickými, protirasovými a feministickými hnutími, pro něž vypracovává expertízy, studie a publicistické materiály. V posledních letech se vliv s.r. projevuje hlavně v oblasti teorie a výzkumu deviantního chování; např. vznik tzv. etiketizační teorie je s působením s.r. zřetelně spojen (viz labelling). Podle s.r. je soc. deviace především výsledkem nerovné distribuce moci ve společnosti, z níž vyplývají konflikty mezi skupinami. Protože mocní definují právo, stanoví, co je trestný čin, a formulují pravidla aplikace jeho definice v životě a právní praxi, jsou vlastně především oni odpovědni za rozsah deviantního chování. Podstata koncepce deviantního chování, jak je chápe s.r., je vyjádřena úslovím, že kontrola zločinnosti je třídní kontrola (crime control is class control).
radical sociology sociologie radicale radikale Soziologie sociologia radicale
Literatura: Bottomore, T. B.: Sociology as Social Criticism. London 1975; Horowitz, I. L. ed.: The New Sociology. New York 1965; Quinney, R.: The Social Reality of Crime. Boston 1970.