Ekologie člověka
ekologie člověka – obor obecné ekologie zaměřený na vzájemné ovlivňování lidské populace a přír. prostředí, resp. na vztahy mezi civilizací a přírodou. V tomto pojetí je e.č. velmi blízká řadě spol. vědních disciplín – s-gii, soc. psychologii, antropologii, geografii, demografii aj. Hist. je spojena s myšlenkovým proudem environmentalismu, který však klade důraz zejm. na přír. a geogr. komponenty životního prostředí. Vliv člověka na krajinu a její zpětný vliv na člověka se stal již v minulém st. předmětem zájmu všech zmíněných věd. Klasické pojednání na toto téma napsal v r. 1864 Marsh: Člověk a příroda anebo vliv lidské činnosti na fyzický zeměpis. Stejně tak Malthusovy demogr. úvahy měly do jisté míry ekologický charakter (viz malthusiánství, resp. biologismus). Vyskytly se dva odlišné pohledy na vzájemné ovlivňování civilizace a prostředí: a) tzv. ekologický determinismus, podle něhož podmínky prostředí podstatně ovlivňují lidskou kulturu a civilizaci (to dokládá rozdílem mezi lidskými zvyky a kult. vzorci v suchých a vlhkých, resp. teplých a studených oblastech); b) názor, že podmínky prostředí působí na lidskou kulturu a civilizaci jen v omezené míře, jak dokládá podobnost městských civilizací, které se zrodily v různých hist. obdobích a v různých prostředích. E.č. se stala spec. disciplínou až po rozvinutí koncepcí, které zároveň indikují její jednotlivé směry či proudy. 1. První je postavena na aplikaci principů animální a rostlinné ekologie na lidskou společnost. 2. Druhý směr zdůrazňuje prostorový aspekt e.č.. Zabývá se především problematikou osídlení, zvl. městskými aglomeracemi. Objevují se dva s-gicko ekologické názory na město a jeho existenční oprávnění: prvý je považuje za nejvyšší výdobytek civilizace, protože se zde člověk chráněný před drsnými faktory prostředí může pohodlně věnovat práci, kultuře a zábavě; druhý názor naproti tomu považuje město za odchylku od přírody, devastující zákl. existenční hodnoty člověka. Ideální by bylo takové město, které by fungovalo jako nedílná součást prostředí. Druhý zmíněný proud e.č. je tradiční s-gickou doménou, nazývanou sociální ekologií (v původní am. verzi „human ecology“), kterou rozvinula tzv. chicagská škola (čerpá ale i z poznatků prvního proudu). 3. Velmi úzké pojetí e.č. spočívá v jejím téměř úplném ztotožnění se sociální hygienou. 4. Další směr se těsně napojuje na demografii – hovoří se o „populační ekologii“. Populace člověka je chápána stejně jako jiné populace biosféry. Vyvstává ovšem otázka, zda se kvalitativně odlišuje od ostatních populací, zda se nachází v dominantním postavení, jak to dlouho předpokládaly industriální teorie, zda je podstatně závislá na jiných populacích apod. V současné době převládá názor, že úplná dominance není možná, protože lidská populace žijící na konci potravních řetězců je na předchozích článcích tohoto řetězce existenčně závislá.
ecology of man, human ecology écologie de l'homme Ökologie des Menschen, Menschenökologie ecologia umana
Literatura: Miller, G. – Tyler, J.: Living in the Environment. Concepts, Problems and Alternatives. Belmont, CA 1975; viz též ekologie, ekologie sociální.