Komunita vědecká
komunita vědecká – v širším smyslu společenství vědců jednoho i více vědních oborů propojené formálními i neformálními interakčními vazbami a obvykle sdílející jedno zákl. věd. paradigma; v užším smyslu malá skupina vědců pracujících v prostorové blízkosti, bezprostředně vzájemně interagujících a kooperujících, se specif. interními mechanismy komunikace a integrace, příp. interdisciplinární soc. síť vědců pracujících na témž tématu. Lze říci, že k.v. spojuje specif. způsobem rysy profesní komunity a zájmové komunity. S-gické výzkumy moderní k.v. začaly ve 40. a 50. l., kdy v sociologii vědy převažovala funkcionalistická perspektiva. Jedním z prvních problémů, kterému se sociologové vědy věnovali, byla identifikace soc. norem, které odlišují k.v. od ostatních soc. seskupení. Podle R. K. Mertona je trvalé rozšiřování ověřeného věd. poznání možné pouze v komunitě, v níž existuje všeob. konformita ke čtyřem funkcionálním imperativům, což jsou univerzalismus, kolektivismus, nezištnost a organizovaný skepticismus (viz též etika vědy). Během 50. l. bylo Mertonovo schéma široce přijato jako základ pro interpretaci vnitřních soc. procesů vývoje vědy a byla navržena jeho různá doplnění. V 60. l. byla zkoumána distribuce odměn v k.v. jako součást analýz normativní struktury vědy: většina sociologů tehdy akceptovala názor, že uznání kompetentními kolegy je zákl. odměnou v k.v. Ke studiu distribuce věd. uznání byly používány bibliografické techniky (viz citace bibliografická) a tehdy vytvořený Science Citation Index (E. Garfield). Z těchto studií vyplynuly dva zjevné závěry: 1. odměny jsou distribuovány soc. procesem směny – hodnotná informace je dostupná k.v. směnou za profesionální uznání (Hagstrom, N. W. Storer); 2. tento směnný proces utváří sebepodporující elitní strukturu (Zuckermanová, S. Cole – J. R. Cole). Tématy empir. výzkumů byly také vzorce chování odlišující od sebe určité k.v., jako např. konsensus (spontánně vznikající či záměrně udržovaná shoda v chování členů dané komunity ve shodných situacích), sociální stratifikace (rozvrstvení věd. pracovníků podle profesionálních funkcí v k.v., podle charakteru publikovaných věd. výsledků apod.) a partikularismus (tendence k výběrové podpoře soc. vztahů v k.v.).
Tato témata začala na přelomu 60. a 70. l. signalizovat revidovaný pohled na podstatu sociální kontroly ve vědě. Začalo se poukazovat na to, že originalita ve vědě je odměňována jen tehdy, zůstává-li v rámci existujícího konsensu, že získání uznání v k.v. a s tím spojené odměny jsou podmíněny konformitou k předepsaným způsobům jednání a myšlení. Sociologové začali zdůrazňovat, že důsledkem členství v k.v. je akceptace intelektuálních standardů, které určují, jaké druhy problémů a jaká řešení jsou legitimní; pouze výzkum, který obecně dbá těchto standardů, je odměňován profesionálním uznáním. V 70. l. se v s-gii projevil výrazný vliv tzv. nekumulativního modelu věd. pokroku T. S. Kuhna, který postuloval nejen pluralitu hist. i současných k.v., ale i jejich vědomou vzájemnou intelektuální i soc. oddělenost. Klíčový pojem Kuhnova pojetí je přímo definičně vázán na pojem k.v.: členové k.v. jsou spojeni tím, že sdílejí společné paradigma, což jim umožňuje poměrně dokonalou vzájemnou komunikaci a poměrně jednotný profesionální způsob uvažování, a naopak paradigma začne soc. význ. fungovat teprve tehdy, jestliže je akceptováno v k.v.
V s-gii vědy byly k.v. zkoumány a diskutovány na různých úrovních, od „národních“ (tj. vědců působících v jedné zemi) až po malé skupiny specialistů. V pracích vůdčích filozofů vědy (Kuhn, K. R. Popper, S. Toulmin, I. Lakatos), jakož i v řadě hist. studií byla existence k.v. přijata bez pochybností či argumentů. Od poloviny 70. l. se však zájem sociologů vědy, zejm. těch, kteří vystoupili s kritikou postulátu k.v. a používání kvant. metod měření komunikace ve vědě (R. Collins, Whitley, Edge, M. J. Mulkay, Gilbert, Woolgar aj.), přesouvá k tzv. problémovým či výzk. sítím (problem networks, research networks). Problémové sítě začaly být pokládány za hlavní činitele inovace a soc. kontroly ve vědě (Mulkay, D. Craneová): výzk. výsledky se stávají uznaným věděním teprve poté, co jsou komunikovány a schváleny kompetentními vědci, tj. v prvé řadě členy malých problémových sítí. To vyplývá z faktu, že se každá vědní disciplína mimořádně rozšířila a dělí se na řadu subdisciplín, že se disciplíny stávají velkými soc. jednotkami, které jsou navíc ještě prostorově rozptýlené. Disciplíny i specializace jsou dnes už příliš velké na to, aby vědcům poskytovaly orientaci k zaměření jejich výzkumu. To umožňují mnohem menší sítě, čítající cca 200 členů a zabývající se zcela blízkým okruhem problémů. Vznik sítí ve vědě může být obvykle identifikován jen zpětně, neboť ani sami účastníci si po dlouhou dobu nejsou vědomi toho, že se utváří nová síť. Pojem výzkumná síť byl zaveden pro označení těch soc. jednotek věd. aktivity, které jsou rovněž menší než komunity, v nichž se ale soustřeďují vědci z různých oborů a disciplín. Zatímco podle Kuhna tedy prošli všichni vědci v dané komunitě stejnou výchovou, do výzk. sítí se naopak soustřeďují vědci z různých oborů a disciplín. Výzk. sítě jsou amorfní soc. seskupení, která jsou částečně díky migraci a částečně díky překrývajícímu se členství ve stavu stálé změny. V kterémkoliv čase je k.v. jako celek i dílčí specializace a obory uvnitř ní složeny z početných sítí na různém stupni formování, růstu a úpadku (Crane). Zatímco tedy Kuhn předpokládal relativně stabilní členství v k.v., výzkumy ukázaly, že věd. sítě jsou ve stavu stálé změny.
Nejvýzn. současnou alternativou k pojmu k.v. je koncept „transepistemic arenas“, rozvinutý K. D. Knorrovou-Cetinou, která argumentuje tím, že oblasti činnosti, v nichž probíhá věd. zkoumání, jsou transepistemické, tj. že v principu zahrnují vědce i ne-vědce (administrátory ve vědě, techniky, vládní úředníky, vydavatele atd.). Pojem k.v. se tedy (i když je kritizován) v s-gii vědy dále používá, ale zužují se představy o tom, co označuje. (Viz též invisible college.)
scientific community communauté scientifique wissenschaftliche Kommunität comunità scientifica
Literatura: Cole, J. R. – Cole, S.: Social Stratification in Science. Chicago 1973; Cole, S.: Scientific Reward Systems: A Comparative Analysis. In: Research in the Sociology of Knowledge, Science and Art. Greenwich, Conn. 1978; Crane, D.: Invisible College. Diffusion of Knowledge in Scientific Communities. Chicago and London 1972; Hagstrom, W. O.: The Scientific Community. New York 1965; Jacobs, S.: Scientific Community: Formulation and Critique of a Sociological Motif. The British Journal of Sociology, 1987; Knorr-Cetina, K.: Scientific Communities or Transepistemic Arenas of Research? A Critique of Quasi-Economic Models of Science. Social Studies of Science, 12, 1982, č. 1; Kuhn, T.: Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava 1982; Mulkay, M. J.: Sociology of the Scientific Research Community. In: Spiegl-Rösig, I. – de Solla Price, D. ed.: Science, Technology and Society. A Cross-Disciplinary Perspective. London 1977; Mulkay, M. J. – Gilbert, G. N. – Woolgar, S.: Problem Areas and Research Networks in Science. Sociology, 9, 1975.