Komunita
komunita – (z lat. communitas = společenství) – též společenství, pospolitost – soc. útvar charakterizovaný jednak zvl. typem soc. vazeb uvnitř, mezi členy, jednak specif. postavením navenek, v rámci širšího soc. prostředí. Byť se jedná o jednu ze zákl. kategorií s-gického myšlení, bývá pojem k. chápán velmi nejednoznačně. Snad nejostřejší vymezení nalezneme v oblasti tzv. community research, výzkumu sídelních pospolitostí, resp. tzv. místních či lokálních k. Jinou oblastí studií k. je výzkum tzv. komunitních hnutí, formujících se jako protest vůči odcizujícím mechanismům moderní společnosti. V méně radikální podobě lze ideu k. sledovat v nejrůznějších formách korporativních hnutí. Zde jsou hodnoty komunitní kladeny proti maximám občanské společnosti. Z podobného protikladu promítnutého do dějin čerpala již klasická Tönniesova dichotomie Gemeinschaft a Gesellschaft (pospolitost a společnost), představující dva polární typy lidské sociability i soc. organizace. Různorodost situací, k jejichž analýze sociologům pojem k. slouží, vedla k tomu, že již v polovině 60. l. mohl G. A. Hillery shromáždit téměř 100 různých definic tohoto pojmu. Celkovou ambivalentnost koncepce k. lze zčásti vysvětlit také tím, že tento pojem užívají od konce 19. st. především novináři a soc. pracovníci. Teprve počátkem 20. l. se v prostředí chicagské školy dostává problematika k. do centra systematičtější pozornosti. Proměny, k nimž došlo v užívání tohoto pojmu, však samy o sobě mohou sloužit jako poměrně citlivý indikátor percepce ožehavých soc. problémů dané doby. Ve 2. polovině 19. st. je k. hledána především na vesnici, která je symbolem tradičního společenství, které pro část myslitelů 19. st. představovalo přijatelnější variantu uspořádání soc. poměrů, než s jakou se setkávali v industriální společnosti. Později hledá empir. s-gie k. ve městech, protože se snaží řešit problémy, mezi jejichž hlavní zdroje patří v této době prudký, neřízený rozvoj měst. Pozornost se přitom přesunuje od výzkumů rasově a etnicky segregovaných oblastí k problematice života na periferii. Konečně v době rozmachu tzv. masové společnosti, o níž mnozí sociologové předpokládají, že izoluje jednotlivce a přivyká ho pasivitě, bývá k. hledána opět v útvarech jiného typu, ve skupinách duchovně spřízněných osob, které udržují vzájemné kontakty bez ohledu na prostorovou vzdálenost, která je dělí.
Různé způsoby konceptualizace k. umožňují přinejmenším diagnostikovat problémy, které sociologové považují v jisté době za nejpalčivější. Oprávněnost pojmu k. je spatřována především v tom, že nutí sociology uvědomit si, že lidé dnes tak jako vždy dříve mají někde svůj domov, kde si zaopatřují živobytí, kde pečují o potomky a provádějí většinu prozaických, nicméně pro přežití jejich i celé společnosti naprosto nutných aktivit. V tomto smyslu bývá k. chápána jako místo, v němž lze prožít celý život od narození do smrti i bez kontaktu s vnějším, nekomunitním okolím. Pojem k. však již od dob Tönniesových s sebou nese ještě jeden – tentokrát problematičtější – význam. Je s ním spojováno přesvědčení, že aktivity komunitního typu jsou provozovány ve zvl. atmosféře, která není přítomna u vazeb ostatních a která tvoří jakýsi zvl. svět víceméně oddělený od velkého a cizího soc. světa, který k. obklopuje. Mnozí autoři komunitních studií připouštějí, že charakter k. se postupem času poněkud pozměňuje, na trvání k. jako mikrosvěta v protikladu k celé společnosti se tím však, podle jejich názoru, nic nemění. Tönniesova polarita pospolitosti a společnosti zůstává v principu nedotčena. Ve skutečnosti prochází v důsledku modernizačních procesů fenomén k. podstatnými proměnami.
Tradiční k., v jejichž prostředí lidstvo prožilo naprostou většinu svých dosavadních dějin, se vyznačovaly následujícími znaky: 1. byly prostorově jednoznačně vymezitelné, snadno odlišitelné od k. okolních; 2. jejich příslušníci byli propojeni četnými příbuzenskými vztahy (rozvětvené rodiny měly značný význam pro vnitřní organizaci k.); 3. byly schopny uspokojit v principu všechny potřeby svých členů, a to převážně z vlastních zdrojů; 4. vystupovaly často jako mocensky suverénní celky, a to jak vůči svým členům, tak navenek; 5. ze společného života v jejich rámci plynula určitá příbuznost hodnotové orientace členů. Všechny uvedené znaky byly vývojem moderní společnosti postupně zproblematizovány, takže dnešní komunitní studie analyzují reziduální formy k. v různém stadiu rozpadu. Typ mocensky autonomní a všestranně soběstačný je v přítomnosti zastoupen patrně již jen v dílech antropologů zkoumajících izolované pospolitosti kultur přírodních národů. Hist. následující k. je hosp. a soc. soběstačná, avšak mocensky závislá. Patří sem různé typy osídlení v období po vzniku moderní státní moci, avšak před urbanizací, která mnohostranně propojuje města s jejich zázemím. Na dalším stupni lze hovořit o k., která není po žádné stránce soběstačná, avšak v jejímž rámci lze stále ještě uspokojit všechny potřeby jednotlivců i celých domácností. Sem patří např. městské či předměstské lokality, jak je známe z výzkumů. Vývojovou řadu uzavírají k. podobně smýšlejících osob, v nichž přestává být podmínkou dokonce i lokální báze. Jsou sem řazeny např. komunity umělecké, profesní, akademické, komunity vědecké, náb., resp. církevní apod. Jako k. se označují také společenství typu komun. K. tedy pozbývá postupně mocenskou suverenitu, soc. univerzálnost a hosp. soběstačnost a nakonec i lokální základ a schopnost být prostředím, v němž lze prožít celý život.
V jistém smyslu zákl. problémem celé teorie komunit je stanovení toho, ve které ze 4 uvedených fází lze ještě daný soc. útvar považovat za k. Nejednoznačné chápání k. není ovšem záležitostí teprve am. a angl. empir. orientovaných sociologů. Již u Tönniese je k. chápána zároveň jako lokální společenství i jako jistý typ mentální a hodnotové zpřízněnosti, přičemž na oba znaky je kladen stejný důraz. Vlivem procesů modernizace dochází však k přerušení dříve obvyklého spojení prostorové blízkosti a zájmové spřízněnosti. Vzdálenost přestává být překážkou soc. styků, zatímco prostorová blízkost už si navazování soc. styků nevynucuje. Vývoj moderní společnosti se stává procesem přebírání funkcí tradičních k. nadkomunitními instancemi. V důsledku toho se dříve soběstačné k. mění v závislé lokality. Přestaly existovat důvody, proč by hustota meziosobních vztahů uvnitř lokality měla být vyšší než hustota meziosobních vztahů mimo její hranice. Rozdíl mezi tradiční k. a moderní lokalitou se zřetelně projevuje v postavení jednotlivců. Status individua v tradiční k. byl vybudován pouze a jedině v jejím rámci. Proti tomu status jednotlivců v moderní lokalitě respektuje zpravidla pozici, která byla získána vně k. Zatímco tradiční k. byla schopna sama status svých členů produkovat, v dnešní lokalitě bývá pouze užíván, konzumován. O tom, zda proces postupného rozpadu tradiční k. je procesem nevratným, se nerozhoduje na úrovni lokalit.
community communauté Kommunität, Gemeinschaft comunità
Literatura: Bell, C. – Newby, H.: The Sociology of Community. London 1974; König, R.: The Community. London 1968; Scherer, J.: Contemporary Community. Sociological Illusion or Reality? London 1972.