Psychologie citů
psychologie citů – zabývá se z psychol. hlediska city, resp. emocemi, což jsou nedefinovatelné pojmy vymezované znaky prožívání či zážitkovými dimenzemi: příjemné – nepříjemné, vzrušení – uvolnění, resp. napětí – uklidnění. Každý konkrétní cit má některý z výše uvedených znaků (vyjma lítosti) a specif. zážitkovou modalitu. Všechny tyto znaky ovlivňují postoje, hodnocení a motivace lidí a jako atributy chování usměrňují mezilidskou komunikaci. City a emoce chápe p.c. většinou jako významové ekvivalenty, ačkoli někteří autoři oba pojmy odlišují, používajíce při tom různá kritéria (např. G. A. Fortunatov, 1974, aj.). P.c. se podrobně zabýval C. E. Izard (1977). City mají podle něho tři komponenty (aspekty): 1. prožívání nebo vědomé cítění (viz prožitek); 2. procesy, které se odehrávají v nervovém systému; 3. pozorovatelné projevy, zejm. v obličeji a držení těla (výraz citu). Každý cit je především určitou specif. zážitkovou kvalitou (strach, hněv, radost, smutek atd.), ale má též komponentu neurofyziologickou a behaviorální, které mohou být částečně utlumeny a projevovat se jen určitými rudimenty, zejm. mimickým výrazem. Podle G. A. Fortunatova mají city dvojí význam: signalizují význ. události a jsou motivačním jádrem činnosti. Podle L. M. Abolina (1987) nejsou city „čistými prožitky“, mají funkci regulace činnosti a jako takové tvoří s kognitivními procesy jakousi slitinu, v níž hrají dominantní roli, protože rozhodují o motivaci jednání. Podobné pojetí zastával též P. K. Anochin (1964), který zdůrazňuje, že emoce přežily v evoluci proto, že jsou důležité pro život organismu: hodnotí podnět z hlediska života a souvisí se samoregulací.
Podle P. V. Simonova (1964, 1970, 1981) emoce vzniká při nedostatku poznatků nezbytných pro dosažení cíle. City tedy kompenzují deficit informace a živý systém je tím více emocionální, čím méně je v dané situaci informován o tom, jak dosáhnout cíle. S. Schachter a J. E. Singer (1962) soudí a dokládají experimenty, že kvalita citu je dána kognitivní identifikací situace. Intenzitu citu chápou jako funkci úrovně aktivace. Naděje, že fyziologické znaky citu (kožně-galvanický reflex, změny v činnosti vnitřních orgánů atd.) umožní identifikaci specif. citových zážitků, se nesplnily. Také mimické projevy citu (až na malé vyjímky, jako je úleková reakce, sexuální vzrušení aj.) jsou naučené a interindivid. různé. Uplatňují se zde také vlivy kultury (např. specif. mimika a gestikulace Italů), které zahrnují i požadavky na stylizaci určitých citů v určitých situacích (zábrany v projevech pláče, zlosti, zklamání a naopak konvenční projevy nepociťovaného smutku atd.). City jsou vyvolávány vnějšími situacemi, které mohou být různě interindivid. chápány – např. jednu a tutéž scénu může někdo prožívat jako směšnou, někdo jako tragickou. Zároveň lze říci, že shodné city často vytvářejí spol. situaci, resp. atmosféru (strachu, naděje, rozhořčení apod.). Projevy silných citů budí někdy soc. odezvu. Někdy se kladou do protikladu tzv. rozumové a emotivní reakce či chování. Někdy se hovoří o „vyšších citech“, zejm. etických a estetických, které se podstatným způsobem podílejí na vnitřní kontrole jednání člověka, ale spolupůsobí i při vytváření, aplikaci a soc. kontrole plnění morálních a estetických norem. Na této bázi se mj. pohybuje sociologie emocí.
psychology of emotions (feelings, sentiments) psychologie de sentiments (émotions) Psychologie der Gefühle, Emotionpsychologie psicologia delle emozioni
Literatura: Bottengerg, E. H.: Emotionpsychologie. München 1972; Czako, M. – Seemannová, M. – Bratská, M.: Emócie. Bratislava 1982; Diament, J. – Černý, M. – Študent, V.: Emoce. Praha 1969; Izard, C. E.: Human Emotion. New York 1977; Simonov, P. V.: Emocionalnyj mozg. Moskva 1981.