Standardizace
standardizace – ve vědě obecně metodol. princip, který přispívá k zajištění objektivity a komparability empir. zkoumání, nejčastěji sjednocením podoby výzk. nástroje, příp. i výzk. situace, jejich uzpůsobením ke zkoumání šířeji vymezeného okruhu případů, resp. úloh. Typickým případem s. je příprava psychol. testů, kde jde o jednotné formulace dotazů (položek) i způsobu vyhodnocení odpovědí. V s-gickém výzkumu se uvažuje nejčastěji o standardizovaných dotaznících, interview, většinou v souvislosti s přesně formulovanými dotazy a instrukcemi a povinností tyto formulace a instrukce dodržet. S. bývá součástí operacionalizace a týká se zejm. extenzívních polostatist. šetření, i když určitý druh s. se vyskytuje prakticky ve všech řízených technikách (i v přímém pozorování, hloubkovém interview apod.). Některé prvky s. související např. s podobou škál i „osvědčené“ formulace některých dotazů spojují všechny výzkumy určitého typu (viz např. relativně ustálené metodiky zkoumání soc. klimatu v organizacích). Požadavek s. nebyl v s-gii nikdy absolutizován. Většina technik sběru informací umožňuje užít standardizovanou i nestandardizovanou podobu. Čas od času byly vedeny na téma s. diskuse a spory. Zatímco neopozitivisticky orientovaný P. F. Lazarsfeld předpokládal klasifikační charakter proměnných a jejich s. v procesu operacionalizace, H. G. Blumer jako představitel interakcionistického proudu zdůrazňoval exploraci a s. neuznával. Nejdůslednější kritika s. přišla v 60. l. ze strany etnometodologie, zvl. od A. Cicourela. Odmítal především úzké pojetí s., založené na behavioristickém modelu „stimul-reakce“, s následujícím odůvodněním: zapůsobíme-li na všechny zkoumané osoby stejným stimulem, není zaručeno, že jejich reakce bude adekvátní, že pro všechny má daný podnět (např. otázka v dotazníku) stejný význam. Fenomenologicky inspirovaná kritika vidí navíc v s. tohoto typu vnášení určitých apriorních, uměle (tj. výzkumníky) vytvořených schémat do soc. reality a jejich vnucování aktérům. Tyto námitky odráží tradiční metodologie odkazy na význam explorativních postupů v předvýzkumu, na participativní výzk. strategie, snahou o kombinaci kvantitativních a kvalitativních metod. apod.
S. je obhajována jako podpůrný prostředek měření, příznivě ovlivňující jeho validitu i reliabilitu. Eliminuje některé zdroje chyb měření, zejm. subjektivnost záznamu. Proto se její prvky objevují i v metodách kvalitativních. V soudobé metodologii se s. uplatňuje v několika rovinách: 1. jako s. podmínek, v nichž je informace získávána (např. u laboratorního experimentu, rozhovorů v domácnostech, psychol. testů); 2. jako s. otázek, kategorií, indikátorů (v dotazníku, záznamového archu apod.); 3. jako s. způsobu záznamu údajů a jejich vyhodnocování (např. kódování dat v dotazníku, vyhodnocení testu podle šablony, skórování); 4. jako s. dat ve smyslu jejich transformace do určité modelové (teor. zdůvodněné) podoby (nejtypičtější je přizpůsobení údajů normálnímu rozložení); 5. jako porovnávání výsledků měření s určitými standardy (tj. relativně univerzálními měřítky, stupnicemi) nebo přímo normami, odvozenými ze zkoumání větších, reprezentativních populací (viz např. měření inteligence pomocí IQ skóre). Nejrozšířenějším nástrojem s. již získaných dat bývá vyjádření naměřené hodnoty (v psychologii obvykle tzv. hrubého skóru) pomocí standardizované odchylky z. To umožňuje jak převedení údaje na další ze standardních stupnic (např. IQ skóre, percentily, steny), umožňujících srovnání mezi jedinci i intraindivid. diferenciaci, tak i využití údajů v těch analytických procedurách, které vyžadují tento typ proměnných. V s-gickém výzkumu musí být ovšem tento krok k získání kardinálních proměnných, které splňují požadavek normálního rozložení, pečlivě zdůvodněn; jen obtížně by šlo obhajovat transformaci údajů původně bimodální distribuce do modelu normálního rozložení, pokud by se jednalo o vysloveně postojovou otázku v nějak vyostřené situaci ve veř. mínění.
Hledání standardů pro vyhodnocování a interpretaci výsledků jednotlivých empir. výzkumů je v s-gii komplikováno složitostí a proměnlivostí soc. reality. Ani rozsáhlé sekundární analýzy zřejmě nemohou svými generalizacemi překonat omezenost „čisté“ komparace. Soudobá s-gie věnuje pozornost také otázce s. proměnných, znaků. Jde o dosažení určitého konsensu zejm. při zjišťování identifikačních, zvl. socio-demogr. znaků (standardní stupnice pro zjišťování věku, soc. postavení, složitosti práce apod.). Souvisí to s vytvářením soustav sociálních ukazatelů. Nevýhodou existujících příruček či seznamů soc. indikátorů je, že se obtížně přenášejí do jiného kult. kontextu. Lze také diskutovat o tom, zda „pasportizace“ výzkumů nepovede k jejich přílišné unifikaci.
standardization standardisation Standartisierung standardizzazione
Literatura: Illner, M. – Foret, M.: Sociální ukazatele. Praha 1984; Burgess, R. G. ed.: Key Variables in Social Investigation. London 1986.