Stát
stát – organizovaná polititicky jednotná společnost (resp. politické společenství) na určitém území, tzn. v určitých hranicích, s jednotným zákoníkem, vládou a správou. S. se často, ne ale vždy, překrývá s národem (viz stát národní). S. je zaměřen k udržení a ke stupňování jednoty cítění, myšlení, vůle a kooperace. Je to syntéza, souhrn, celek, totalita, která je víceméně přítomná ve všech dílčích státních institucích. V této syntéze se zároveň hledá spojení osobní svobody a státní vázanosti jednotlivých občanů. Obecná teorie státu považuje za zákl. znaky státu: veř. donucovací moc, souhrn příspěvků vybíraných od příslušníků státu k vydržování zvl. veř. donucovací moci a územní organizaci obyv. Jedním z hlavních atributů s. je moc, tj. síla způsobilá vnutit jednotlivcům a skupinám cizí vůli jako závaznou, podřídit je této vůli i za pomoci hrozby násilí nebo použití fyzického násilí. Kromě moci se ve s. prosazuje také autorita, což je závazná řídící vůle, které se individua podřizují. Funkce s. se dělí podle teritoriálního či obsahového zaměření na vnitřní a vnější. Státní moc má zvl. postavení mezi jinými druhy spol. moci. Je monopolním nositelem právní tvorby, resp. uznání pravidel chování jako právních a nástrojem k zabezpečení ochrany právního řádu a jeho fungování. Suvenerita s. se projevuje také tím, že státní moc vystupuje a jedná s jinými s. samostatně, nezávisle na činnosti jiných s. a má pro tyto účely vlastní odpovídající orgány. Formou s. se rozumí způsob organizace státní moci a režim jejího fungování, složení nejvyšších orgánů s jejich vzájemnými vztahy, územní organizace s. a systém vztahu mezi s. jako celkem a jeho územními částmi. Unitární s. se vyznačuje jednou soustavou nejvyšších orgánů a jednou ústavou, složený s. se skládá z několika členských států, svazy (spolky) s., rozdělené hist. na personální unie, jsou spojeny monarchou (např. Velká Británie a Hanoversko v 18. st.), konfederaci tvoří s. se společnými orgány, které ale nejsou nositeli státní suverenity.
Nejčastěji se hovoří o 3 typech s.: totalitním, autoritativním a technickém. Totalitní praktikuje totalitarismus a byl poprvé uskutečněn jako fašistický stát, později stát nacistický a komunistický. Je to centralizovaný stát jedné strany, která má monopol nad všemi mocenskými organizacemi. Autoritativní stát se zakládá na tradičně zdůvodněném nároku vlády jedné nebo několika spol. vrstev, resp. stavů (viz demokracie a autoritarismus). Tzv. technický stát je charakterizován poklesem významu polit. rozhodnutí orientovaných na hodnotové a cílové představy, a to ve prospěch technickověd. řešení problémů. Podle marx. teorie je s. mocenskopolit. organizací třídní společnosti. Vzniká spolu se vznikem tříd a stává se nástrojem vládnoucí třídy k prosazování jejích zájmů. Tomuto pojetí předcházejí různé koncepce, které vycházejí buď ze srovnání biol. a spol. organismu, nebo z individ., popř. nebo obecných lidských vlastností jako určujících pro formování s. či pro vymezení jeho podstaty. V antice se prosazovalo pojetí s. jako přirozeného organismu se silně antropomorfními rysy (Platón). Anticko-středověké teorie s. spatřují jeho zákl. význam v duchovně mravní podstatě (Aristotelés, Augustin, Tomáš Akvinský). V novověku postupně převládají teorie s. jako kolekt. jednoty (koinonia, societas, respublica), jako svazu, spojení jedinců (unido), tzn. sdružení mnohých v jednotu. Mocenský základ s. zdůrazňují N. Machiavelli a T. Hobbes; a ten začal uvažovat o spojení jedinců ve s. uskutečněném na základě společenské smlouvy. Podle J. J. Rousseaua je s. asociace spočívající ve sjednocení členů, podle I. Kanta je to sjednocení mnoha pod zákonným právem. Kant také klade proti sobě „status civilus“ a „status naturalis“. S. má podle něho zákonnou formou dbát na prosazování dobrých obecných vlastností v jednání jedinců pro blaho celku. Má být nástrojem dobré vlády a využívat k tomu všechny zákl. prostředky. Je to myšlenka právního státu a státního paternalismu.
Ve starších teoriích se prosadily také některé koncepce, které ztotožňují stát s národem nebo s lidem, předpokládaje zároveň, že legitimita může vycházet pouze od národa či abstraktně chápaného lidu. Koncepce ztotožňující s. a vládce počínají v teorii Hobbesově, podle níž se ve spol. smlouvě, překonávající přirozený stav boje všech proti všem (viz bellum omnium contra omnes), kdy je člověk člověku vlkem (homo homini lupus), přenáší obecná vůle na vládce. Také J. B. Bossuet tvrdí, že stát je obsažen ve vládci. Jestliže však první z těchto teorií se blíží pojetí demokr. s., pak druhá je výrazem nebo základem zdůvodnění absolutistických teorií. Koncepce, podle které je stát pojmem právním, vede k tomu, že není možné dokonalé poznání s. bez znalosti jeho právní podstaty. S. je strážcem a pěstitelem práva a sám v něm zaujímá určité místo.
state État Staat Stato
Literatura: Jellinek, G.: Všeobecná státověda. Praha 1906; Weber, M.: Wirtschaft und Geselschaft. Tübingen 1972; Zippelius, R.: Allgemeine Staatslehre. München 1971.