Metody, procedury a techniky (MSgS)

metody, procedury a techniky (MSgS). Původní (v klasické řečtině) význam slova metoda je cesta, návod, způsob. Přeneseno do terminologie vědy to znamená soubor pravidel, kterými se řídí vědecká práce. Metoda dává odpověď na otázku „jak“, tedy odpověď na to, jak se získávají poznatky, jak se pořádají, jak se z nich vyvozují nové poznatky.

Termín „metoda“ se používá v tolika různých souvislostech a na tolika různých úrovních obecnosti či konkrétnosti, že je třeba, zvláště v sociologii, jej doplnit ještě dalšími termíny, jako jsou „procedura“ a „technika“.

Metoda vyjadřuje způsob vědecké práce, teoretické nebo empirické, při níž se uplatňuje tvůrčí vědecká činnost. Metodu nelze nikdy redukovat na rutinu, šablonovitou činnost, což má význam zejména při dělbě vědecké práce. Používání metod patří ve všech vědách, tedy i v sociologii, ke koncepčním částem.

Existuje obecná metoda vědy, základní a speciální metody jednotlivých vědních oborů. Obecná metoda vědy obsahuje všechny logické procesy ve vhodných kombinacích, které jsou v dané souvislosti vhodné. Dává zásady veškeré vědecké práce. Zabývá se jí metodologie, která je nejdůležitější částí logiky a teorie poznání.

Každá věda je soustavou poznatků. Poznatkem jsou informace či kvantifikované údaje tehdy, jsou-li začleněny do nějakého poznávacího systému. Metody lze členit do dvou základních kategorií: metody vědecké práce v rámci systému poznatků a metody výzkumné.

Uvnitř systému poznatků se pohybuje teoretická činnost, která je vedena různými metodami. Týkají se definice pojmů, vytváření kategorií, terminologie, klasifikace jevů a procesů, vytváření celého vědního systému, metody výuky, dokumentace čili zpracovávání vědeckých informaci, analýzy a syntézy poznatků.

Z vědního systému poznatků ke skutečnosti směřuje výzkum jako poznávací proces, který jde k novému systému poznatků. Jádrem výzkumu je pozorování skutečnosti podle určitého záměru. Je to pozorování systematické. Nový systém poznatků se doplňuje o nové poznatky nebo zpřesňuje poznatky výchozího systému nebo je ověřuje čili verifikuje apod.

Každá věda má různý poměr vědecké činnosti v rámci systému poznatků a výzkumného charakteru. Tento poměr se také mění během vývoje společnosti a příslušné vědy. Například důraz na výzkum v některém období musí být časem doplněn příslušnou teoretickou činností, která uvádí řád do systému získaných poznatků. S tím jdou různé metody vědecké práce.

Obecná metoda vědy nerespektuje zvláštnosti jednotlivých vědních oborů a proto musí být velmi formalizována. Je třeba ji v konkrétních případech aplikovat, tj. přizpůsobovat daným možnostem poznání. To je tvůrčí vědecký proces. Při aplikaci obecné metody vědy vznikají metody jednotlivých věd.

Metody sociologie mají základ jednak v logické metodě, jednak v historické metodě. Logická metoda je soustavou logických prostředků, kterými se analyzuje struktura jevu a souvislosti mezi různými složkami, hledají se kauzální a dialektické závislosti.

Historická metoda je také soustavou poznávacích prostředků k poznání vývoje jevu v širších historických souvislostech. Je nutným doplněním logické metody zejména u společenských jevů, které nelze zkoumat bez zřetele na jejich historický vývoj.

Logická i historická metoda mají také výrazně obecný charakter, takže je nutné je aplikovat k různým problémům a v různých poznávacích situacích. Tak vznikají různé obměny, například metoda historicko-srovnávací, geneticko-srovnávací, metody analýzy struktur, metody srovnávání struktur atd. Takových metod je velký počet. V rámci jednotlivých věd vznikají pak ještě speciální metody, které se vztahují k jednotlivým problémům nebo aspoň problémovým okruhům (např. metoda strukturální analýzy velkých skupin, metoda ekologické analýzy měst, metoda sociometrická atd.).

Některé vědy mají výrazně metodologický charakter. Je to statistika, která je především vědou metodologickou a vytváří zvláštní metodologický aparát pro společenské i přírodní vědy. Obsahovou náplň dodávají jednotlivé vědy, např. ekonomie, sociologie, právní vědy atd. Má své speciální, tj. statistické metody.

Široký význam termínu metoda není ku prospěchu věci, neboť vnáší chaos do metodologických otázek, tím i do některých praktických otázek výzkumu a vědecké činnosti vůbec. Proto je třeba zavádět další termíny, které význam zpřesňují. Jsou to hlavně termíny procedura a technika.

Procedura se vztahuje k výzkumu a proto lze mluvit přímo o výzkumné proceduře. Je definována postavením v poznávacím procesu výzkumu. Určuje se jí část přípravné fáze výzkumu, způsob pozorování skutečnosti a možnosti zpracování výsledků pozorování.

Procedura obsahuje určitý způsob organizace pozorování, k níž patří výběr terénu a jednotek pozorování včetně jejich počtu. Poznávací proces je zaměřen do šířky (extenzívně) nebo do hloubky (intenzívně).

Každá procedura má výhody a nevýhody, které je třeba vážit, a to v souvislosti s daným problémem. Rozhodnutí o použití procedury je vědeckým tvůrčím aktem a spadá do koncepční části výzkumu. Ve snaze vyrovnat výhody a nevýhody je třeba někdy procedury kombinovat.

Sociologie a sociologický výzkum mají k dispozici pět základních procedur a ovšem další možné kombinace. Jsou to tyto procedury: a) statistická; b) monografická; c) experimentální; d) typologická a e) historická.

Lze je třídit podle různých hledisek. Se zřetelem na počet vybraných jednotek se zásadně odlišují procedury statistická a monografická.

Statistická procedura vybírá ze statistiky některé metody, techniky a postupy, které uplatňuje jako celek v sociologickém výzkumu. Základem této procedury je přístup ke společenským jevům. Poznává je ve velkém počtu. „Velký počet“ je relativní pojem, závislý na zkoumaném problému. Někdy jde o několik desítek, jindy o několik tisíc případů.

Velký počet případů slouží k tomu, aby se v takových souvislostech odhalovala pravidelnost společenských jevů, což je předpoklad k hledání zákonů. Jeden člověk, jedna malá skupina lidí, jedna vesnice či jedno město nedovolují příliš rozsáhlá zobecnění, protože jsou příliš proměnlivými jednotkami. Společné vlastnosti se projeví teprve tehdy, když poznáváme a srovnáváme více jednotlivých případů.

Statistická procedura dospívá k několika stupňům poznání. První je popis struktury nějakého jevu, např. struktury průmyslového závodu (tj. osazenstva podle pohlaví, věku, kvalifikace, profesí atd.). Strukturu lze vyjádřit v absolutních nebo relativních četnostech (procentech, relacích, proporcích aj.). Jsou-li k dispozici údaje do minulosti, lze zkoumat statistickou procedurou i vývoj nějakého jevu. Popis zachycují dynamické řady a příslušné grafy. Vyšším stupněm je vztahová analýza strukturální nebo dynamická, kde hledáme vzájemné závislosti mezi jevy, z nich pak interpretujeme kauzální souvislosti různého druhu. Po této stránce je statistická procedura (se složitým aparátem statistických technik a postupů) mohutným poznávacím nástrojem.

Statistická procedura má dvě varianty: vyčerpávající a výběrovou.

Vyčerpávající zjišťování se týká všech případů v daném územním rámci, tj. v jedné zemi, kraji, okresu apod. Pozorují se (přímo nebo nepřímo) všechny jednotky, řekněme všechny domácnosti, všichni studenti, sportovci aj. Příkladem celostátního vyčerpávajícího zjišťování je sčítání obyvatelstva, což je rozsáhlá, nákladná a těžkopádná akce.

Výběrové šetření staví na vybraném souboru, který je mnohem menší než základní soubor (z něhož se vybírá), např. 1/100, 1/1000, 1/10 000. Například ze souboru 4,5 miliónu domácností se vybere 4500 (0,001) nebo 450 (0,0001). Jsou možné dva základní způsoby výběru: náhodný (pravděpodobnostní) a záměrný.

V prvním případě lze dělat odhady na základní soubor s určitou mírou přesnosti, případně s určitou mírou chyb. Tento způsob výběru úzce souvisí se sondáží. Lze tu ovšem použít také kvótního výběru, který patří do druhé skupiny.

Se statistickou procedurou se váže technika dotazníků (viz šetření dotazníkové), protože s její pomocí lze obsáhnout velký počet pozorovacích jednotek.

Rozsáhlé soubory s velkým počtem jednotek pozorování dovolují jen poměrně mělký přístup ke skutečnosti. Statistická procedura je extenzívní, což není v souhlasu s intenzitou výzkumu. Nelze se však stavět na povrchní stanovisko vůči statistice, jako by neumožňovala hlubší pohled do skutečnosti. Závisí to na vhodném projektu výzkumu a dovedném používání statistických technik a postupů. Jde spíše o hloubku psychologického pohledu. Naopak z hlediska výkladových principů je statistická procedura na prvním místě.

Při statistické proceduře je třeba organizačně zajistit hladkou komunikaci dotazníků mezi výzkumným střediskem a dotazovanými osobami, hlavně návrat dotazníků. Používá se k tomu různých způsobů, hlavně sítě tazatelů rozptýlených po území státu.

Monografická procedura. Soustřeďuje pozornost výzkumu na jeden případ, který se zkoumá z různých hledisek, a to jako celek. Cílem je podat systematický popis daného případu v podobě slovní a číselné (případně také grafické). Přitom se hledají souvislosti mezi jednotlivými aspekty případu, pokud to ovšem jeho velikost dovoluje.

Monografická procedura je nutná v případech, kdy jde o řešení, a to zcela konkrétní, nějakého ekonomického, výchovného, zdravotnického nebo jiného útvaru. Stává se základem například hygienických opatření, kulturních akcí atd.

Jedním případem může být: a) nějaká menší či větší společenská skupina, např. pracovní kolektiv v průmyslovém závodě nebo v zemědělství, školní třída, pionýrský tábor, menší či větší vojenská jednotka; b) sociálně ekonomický celek, například průmyslový závod, JZD, farma státního statku, dopravní závod atd.; c) ekologický útvar v podobě vesnice, města nebo větších teritoriálních celků.

V některých případech dosáhne „jeden případ“ tak velkých rozměrů, že je třeba kombinovat monografickou a statistickou proceduru (v případě velkoměsta, velkého průmyslového závodu).

Monografická procedura je vhodná v sociologii města, venkova, průmyslu, zemědělství, školství, zdravotnictví, v armádě, při zkoumání otázek dětí a mládeže.

Z hlediska možných závěrů je třeba přizpůsobit výběr zkoumaného případu. Může jít o tyto varianty: a) případy normální ve statistickém smyslu, tj. z nějakého hlediska v rozmezí nejčetnějších případů, například průmyslový závod s absencí z důvodů nemocnosti kolem průměru příslušného odvětví, JZD kolem průměrné pracovní jednotky dané výrobní oblastí atd.; b) případy abnormální, které jsou z okrajů rozdělení četností vybraného znaku, např. JZD s nadprůměrnou pracovní jednotkou nebo naopak s podprůměrnou. Další varianty jsou:

A) Případy typické, které odpovídají určité zkonstruované typologii. V ní mohou být prvky hodnocení, např. JZD s progresivními formami práce v některém výrobním úseku. B) Případy atypické, které z hlediska dané typologie neodpovídají, např. JZD s konzervativními formami práce.

Zkoumání jednoho případu nemusí být konečným řešením. Monografická procedura znamená pouze soustředění pozornosti na jeden případ, nikoli jeden případ jako konečné slovo výzkumu. Monograficky lze zkoumat souběžně nebo časově za sebou několik případů, které se pak vzájemně porovnávají.

Statistická a monografická procedura poznávají jevy a procesy ex post facto, tj. vlastně už hotové jevy. Musely nejprve nastat a pak teprve mohou být pozorovány a registrovány. V tomto ohledu se odlišuje experimentální procedura. Ta navozuje procesy. Netýká se tedy takových jevů, které se mění jen velmi pomalu. Nečeká, až proces nastane, ale vytváří jej. Od počátku se vytváří představa kauzálního vztahu, který se formuluje do pracovní hypotézy. Ta se experimentem ověřuje (verifikuje) nebo zamítá.

Základními složkami jsou nezávisle a závisle proměnné. První si volí výzkumník podle svých záměrů, druhá tvoří hlavní zorné pole výzkumu, neboť se na ni soustřeďuje pozornost. Klasický čili čistý experiment vyžaduje přísnou kontrolu prostředí experimentu.

V sociologii je použití experimentální procedury hodně obtížné, protože nelze nikdy naprosto kontrolovat prostředí. Kromě toho závěry experimentu jsou problematické, protože laboratorní podmínky se značně liší od skutečných podmínek. Hodí se především na některé sociálně psychologické problémy a zkoumání malých skupin. Nehodí se však na velké společenské útvary (makrostruktury). Tam lze použít tzv. kvazi-experimentu, který spočívá v zavedení jedné proměnné (např. nové mzdové soustavy); přitom však kontrola prostředí je velmi nedokonalá.

Statistická procedura je postavena především na aritmetickém průměru, což je syntetická informace o nějakém souboru, která umožňuje další matematicko-statistické operace. Aritmetický průměr lze nebo je nutné doplnit mírou rozptylu souboru. Avšak tyto veličiny, jako vůbec statistická procedura, nejsou vhodné u některých společenských jevů, zejména kulturní povahy (např. poslech rozhlasu, televize, využívání volného času atd.). Aritmetické průměry za nějakou populaci zatemňují některé důležité věci, jako jsou rozdíly v kvalitě poslechu, četby, odpočinku aj.

Je třeba často hledat jiné syntetické informace, které mají charakter typologie (viz typ a typologie v sociologii). Vytvářejí se typy osobnosti z nějakého hlediska (např. poslechu rozhlasu, návštěvy kina, rozhodování v nákupech potravin atd.). K vytváření typů směřuje typologická procedura.

Vychází — jako každá procedura — z nějakých empirických informací, které analyzuje a uspořádává do typů. Například údaje o poslechu rozhlasu v jednotlivých dnech týdne u několika různých posluchačů (analytické informace) se syntetizují do typologie: „posluchač, který zásadně volí pořady“ — „posluchač, který poslouchá, jak se to hodí“ — „posluchač, který částečně volí, částečně poslouchá, jak se to hodí“ aj. Vytvoření typologie je výsledkem určitého teoretického nebo praktického záměru.

Obměnou typu jsou různé modely (viz model a modelování v sociologii). Jejich význam roste zejména v době kybernetiky, která nabízí různé modely. Modely mohou být kvantitativní nebo kvalitativní, grafické, číselné atd. (viz kybernetika a sociologie).

Historická procedura. Odlišuje se od historické metody potud, že slouží potřebám sociologického výzkumu, nikoli potřebám teoretického studia. Zabírá obvykle kratší časové úseky než historická metoda. Informace zjišťuje jednak z pramenů či dokumentů, jednak z výpovědí dotazovaných osob (respondentů), pokud jejich paměť může vydat spolehlivé údaje.

Historická procedura se vztahuje obvykle ke genezi nějakého společenského jevu, například osobní vývoj nějakého člověka, pracovní vývoj dělníka určité profese apod. Zabývá se vývojem konkrétních společenských útvarů, rodin, obcí, závodů, zatímco historická metoda zkoumá vývoj rodiny, vesnice či průmyslu jako instituce. Rozdíl je tedy také v šířce záběru.

Historickou proceduru lze kombinovat se statistickou, jsou-li k dispozici statistické údaje z minulosti (např. o obyvatelstvu), monografickou (vývoj jednoho závodu, školy apod.) nebo typologickou (typy vývoje rodiny, pracovního vývoje). Historická procedura úzce souvisí s longitudinálním výzkumem, který se provádí pravidelně v určitých časových intervalech. K tomu slouží často panel.

Technika označuje poměrně malou část poznávacího procesu, která má charakter rutinované, spíše technické operace. Dovoluje standardizaci činnosti. Technika vyžaduje specializaci pracovníka a jeho začlenění v organizaci vědecké, zvláště výzkumné práce.

Techniky se týkají hlavně těchto částí výzkumného procesu: a) dokumentace; b) předvýzkumu; c) výběru souboru nebo jednotlivého případu; d) pozorování (přímého či nepřímého) a e) zpracování informací.

Technik existuje velké množství a stále se objevují nové. Mnohé z nich se však nazývají metody, což je neoprávněné rozšiřování termínu metoda (např. panelová metoda je správně technikou).

Použití nějaké techniky souvisí s celou řadou praktických otázek. Výběr souboru losováním souvisí s praktickou otázkou, zda jsou k dispozici abecední seznamy osob, dotazníková technika souvisí s praktickou otázkou, jak dostat dotazník k lidem a zpátky od nich, technika zpracování na děrnoštítkových strojích souvisí s praktickou přípravou dotazníku atd. Dobré používání technik je záležitostí nejen teoretické přípravy, ale také praktických zkušeností.

Dokumentační techniky se týkají způsobu zpracování informací (technika bibliografických záznamů, abstrakt), klasifikace, zařazování, rešeršní činnosti, sestavování studijních zpráv. Tyto techniky vyžadují specializaci dokumentačních pracovníků.

K technikám předvýzkumu patří především pilotáž a různé sociografické techniky (sociografie); také některé formy otevřeného interview (rozhovoru).

Techniky výběru jsou záležitostí především statistickou. Jsou však také výběrové techniky na kartografickém základě, například výběr technikou překrývání map, kdy se na průsvitky kreslí různé údaje (o obcích, JZD, okresech apod.), které se pak překrýváním skládají. Mohou tak vznikat typy a základy pro výběr k monografické proceduře.

Pozorování společenských jevů a procesů se opírá o tři základní techniky: a) přímé pozorování; b) nepřímé pozorování dotazníkové (dotazníková technika); c) nepřímé pozorování pomocí rozhovoru (interview).

Tyto techniky mají mnoho různých variant, v anglosaské literatuře s velmi rozmanitými názvy.

Technika přímého pozorování může být založena na volných nebo přesně definovaných kategoriích pozorování (pozorování kategorizované a nekategorizované). Postihuje nějaké dění na menším prostoru a s menším počtem lidí. Rozsah zorného pole musí být takový, aby bylo možno je obsáhnout. Pozoruje jeden člověk nebo více lidí současně, zvláště když se boduje. To se děje proto, aby byla možná vzájemná kontrola a aby se zajistila spolehlivost.

Dotazníková technika používá dotazníku, tj. sestavy otázek otevřených nebo uzavřených, jinými slovy otázek předtištěných nebo s vynechaným místem k volným odpovědím, případně s uvedenými symboly (číselnými) ke kódovému zpracování.

Základem dotazníku je logická sestava do otázek, které představují nezávisle a závisle proměnné. K prvním otázkám patří obvykle identifikační znaky respondenta, např. pohlaví, věk, bydliště a jeho typ (vesnice, malé město, středně velké město, velkoměsto apod.). Ty vlastně dávají informace o jednotlivých respondentech, nutné k dalším analýzám, i když jinak může být akce anonymní. Závisle proměnné představují hlavní zorné pole dotazníku, na ně se soustřeďuje pozornost, ony obsahují hlavní údaje.

Formulace otázek je výsledkem kompromisu mezi teoretickým záměrem výzkumu a schopností respondentů dávat platné a spolehlivé odpovědi. Formulace otázek se obvykle zkouší před zahájením vlastní široké akce v pilotáži. Pak teprve se otázky formulují definitivně a dotazník se natiskne nějakou tiskařskou technikou.

Počítáme-li se strojovým zpracováním, je třeba vypravit dotazník co nejlépe, a to tak, aby byl schopen rychlého zpracování ve strojně početní stanici. Při použití samočinných počítačů je třeba vypracovat také program zpracování.

Ke každému dotazníku má být vypracován projekt vztahů a případně i matematicko-statistické postupy, které se budou přitom používat. To se má stát předem, aby bylo jasné, co výzkum může dát, s čím lze a s čím nelze počítat a které otázky jsou případně zbytečné.

V dotazníku je obsažena celá logická kostra výzkumu, a proto musí být myšlenkově konsistentní, sevřený, aby se zbytečně nerozptyloval a neměl několik zorných polí. To vše pak dělá potíže při zpracování, zejména při sestavování závěrečné zprávy.

Technika rozhovoru (interview) má dvě základní varianty, rozhovor standardizovaný nebo nestandardizovaný. První varianta vychází z předem připraveného a ověřeného záznamového listu, který je podoben dotazníku. Tazatel při rozhovoru z něho vychází (zná jej zpaměti nebo jej čte) a zaznamenává odpovědi. V druhé variantě jde o více nebo méně volný rozhovor, kde otázky nejsou předem formulovány a napsány. Je to pružná technika, ale připravuje obtíže při zpracování. Hodí se spíše v počáteční fázi výzkumu, kdy se seznamujeme s terénem a jeho lidmi.

Technika rozhovoru je vhodná v některých otázkách, většinou s hlubším psychologickým základem, například otázky postojů, mínění, hodnot apod. Nedovoluje však velký počet případů, protože je pracná a poměrně nákladná (cestování, mnoho spolupracovníků).

Výčtem základních pozorovacích technik a jejich variant jsou dány jen základy pro různé kombinace a další úpravy. I použití technik vyžaduje určitou dovednost řídícího výzkumného pracovníka.

Techniky zpracování se týkají jednak způsobů kontroly a uspořádání údajů z pozorování (ruční, strojové), jednak různých způsobů analýzy údajů (vztahové či kauzální) a konečně techniky vyjadřování výsledků (tabulky, grafy apod.). Všech těchto technik je velké množství. Zčásti jsou převzaty ze statistiky.

Rozdělení metod, procedur a technik dovoluje také organizaci a dělbu práce ve výzkumném procesu. To je nutné v institucích, které provádějí výzkumy na široké teritoriální bázi, s poměrně častým opakováním a které musí přinášet poměrně rychlé výsledky. Typickými institucemi tohoto druhu jsou ústavy pro výzkum veřejného mínění, pro výzkum trhu apod.

Celý výzkumný proces lze z tohoto hlediska rozdělit na dvě základní části: teoretickokoncepční a operativně technickou.

Obě se střídají v tomto sledu: koncepční část I — operativní část — koncepční část II.

Koncepční část je vedena základními metodami a teoretickými, případně i praktickými záměry vedoucího výzkumného pracovníka. V ní se odpovídá v podstatě na otázky „co“ (= předmět výzkumu) a „proč“ (= účel výzkumu). Otázka „jak“ (= metodologická část) se rozhoduje zásadně, přičemž na konci této části se rozhoduje i o použité proceduře nebo procedurách. To vše musí provádět zkušený vědecký pracovník, který pracuje tvůrčím způsobem.

Operativně technická část obsahuje provedení pilotáže, vlastní pozorovací akce některou z pozorovacích technik a zpracování výsledků pozorování. To vše jsou spíše rutinované operace, které mají vykonávat pracovníci s technickou, tj. sociálně technickou orientací. Ta vyžaduje vzdělání sociologické, psychologické a statistické. V dělbě práce jsou lidé, kteří se zabývají pilotáží, jiní lidé, kteří sestavují dotazníky, administrativně organizační aparát řídí síť tazatelů atd. To vše je třeba zorganizovat tak, aby práce plynula hladce a rychle.

Druhá koncepční část vychází ze zpracovaných informací a údajů v podobě tabulek, grafů, koeficientů korelace nebo asociace apod. Výsledky se interpretují tak, že dochází k výkladu nějaké společenské skutečnosti. Jednotlivé poznatky se začleňují do systému poznatků. Porovnávají se s hotovými poznatky, které se pak pozměňují nebo doplňují, hledají se praktická řešení daného problému, případně pořadí řešení jednotlivých částí.

Sociologický výzkum lze dělit z operativního hlediska do čtyř fází: 1) přípravná fáze; 2) pozorování; 3) zpracování informací a údajů v postupných analýzách; 4) systematizace poznatků.

Přípravná fáze obsahuje tyto základní operace:

1.1 Stanovení tématu výzkumu (odpověď na otázku „co“).

1.2 Stanovení účelu výzkumu (tj. odpověď na otázku „proč“). Účel může být praktický nebo teoretický.

1.3 Dokumentace k danému tématu, která spočívá v rešerši literatury, případně ve zpracování studijní zprávy na základě prostudované literatury. Zde se zjišťuje, co a s jakými výsledky bylo v dané otázce vykonáno doma nebo v zahraničí. Podle toho se pak zpřesňuje dané téma.

1.4 Vypracuje se podle možností výzkumný model, který dává východisko k dalším úvahám. Může mít různou podobu, například statický (strukturální), dynamický, genetický. Obsahuje znaky nebo ukazatele k jednotlivým problémovým okruhům výzkumu.

1.5 Projekt vzájemných vztahů mezi znaky či ukazateli; každý z nich představuje analytickou nebo syntetickou informaci. Analytická informace vzniká analýzou (např. pohlaví se dělí na muže a ženy, věk lze dělit do různého počtu kategorií atd.), syntetická informace vzniká syntézou, např. stupnice postojů nebo typy osobnosti z nějakého hlediska. Projekt vzájemných vztahů ukáže jednak to, co lze věcně od výzkumu očekávat, jednak to, co je ve výzkumu případně nadbytečné a co lze vypustit.

1.6 Na základě znaků a ukazatelů se formulují — nejprve zkušebně — otázky. Jeden znak nebo ukazatel může být reprezentován jednou nebo více otázkami. Kromě toho se v choulostivých případech dávají otázky kontrolní, aby platnost odpovědí byla ověřena.

1.7 Dotazník se prověří v pilotáži. Otevřené otázky se mohou případně uzavřít, jestliže jsme získali dostatečný počet variant možné odpovědi.

1.8 Po zhodnocení pilotáže se zpracuje konečná verze dotazníku nebo záznamového listu, jde-li o rozhovory. Tím končí přípravná fáze.

Pozorování je hlavní výzkumnou operací, při níž se používá některá z uvedených technik. Pozorování mohou doprovázet různé pozorovací chyby. Je třeba se snažit je vylučovat, i když to nikdy není možné zcela.

Výsledkem pozorování jsou jednotlivé informace, případně údaje, které mají kvantitativní charakter. Protože jich bývá mnoho a nejsou uspořádány, je třeba je zpracovat.

Ve fázi zpracování se postupuje od jednoho stupně analýzy ke druhému. Prvním stupněm je analýza klasifikační, která je v podstatě tříděním získaných informaci a údajů. Výsledkem bývají obvykle tabulky. Z nich lze pak sestavovat grafy. To vše souvisí s popisem skutečnosti (viz popis a interpretace).

Pak nastupuje analýza vztahová, k níž poskytuje matematická statistika celou řadu postupů.

Jimi se zjišťují vzájemné vztahy mezi různými jevy, intenzita vztahu v jednom či druhém směru, jde-li o dva jevy (regresní analýza) a zda je vztah pozitivní či negativní. Existují prostředky k měření vztahů také mezi třemi a více jevy. Čím více je vztahů, tím náročnější jsou matematické postupy.

Přesná nebo poměrně přesná analýza vztahů je ovšem možná jen v některých případech. U kvalitativních znaků typu pohlaví, vzdělání (např. základní, střední, vyšší) atd. lze použít asociací, u pořadových znaků lze použít pořadových korelací.

Korelační počet a některé další postupy vztahové analýzy jsou vázány na určitý druh stupnic, kterými jsou společenské jevy měřeny. Musí to být stupnice se stejnými intervaly, tj. s jednotkou, která je v každé části stupnice stejná. Jen u takových stupnic je možné totiž násobit. A na násobení je založena celá řada matematických operací u těchto postupů vztahové analýzy.

Kauzální analýzu, která je třetím stupněm, lze provádět jen logickými prostředky, ovšem za vydatné pomoci propočtených statistických veličin. Kromě toho charakter kauzality je u společenských jevů mnohem složitější než v kterékoli jiné oblasti.

Poslední fází výzkumu je systematizace poznatků. Ta má odlišný charakter u teoretických výzkumů, kde jde o nový výklad nebo zpřesnění existujícího výkladu nějaké skutečnosti, případně o verifikaci nějakých hypotéz. U aplikovaného výzkumu je třeba přihlížet k možnostem praktického řešení.

Uplatnění výsledků sociologického výzkumu je různé. Jen poměrně malá část se dá zavádět do praxe přímo. Mnoho poznatků je třeba uvádět do života nejprve cestou výchovy a propagace. Musí se dostat nejprve do vědomí lidí, například řídících pracovníků průmyslu, a pak teprve mohou působit.

V mnoha případech mohou jen doplňovat existující názory ekonomické, technické nebo technologické. Způsob systematizace závisí hlavně na účelu výzkumu, který je třeba řešit už na jeho začátku.

V metodologických úvahách zvláštní pozornosti zasluhuje kvantifikace. Je to proces hledání kvantity u jevů, které mají zdánlivě povahu jen kvalitativní. Kvantifikace je základem použití mnoha dalších postupů. Vytváření stupnic je předmětem stálé pozornosti sociologů. Proto vznikají stále nové typy.

V poslední době se objevují možnosti použití různých kybernetických metod a postupů. Kybernetika působí podnětně různými modely, které se hodí v sociologii na situace chování (včetně různých činností). Různé části se uplatňují v prohlubování sociologické metodologie, například některé části teorie informací. Jiné, například teorie her, front, rozhodování snad budou moci být aplikovány na některé společenské situace. Zatím však nejsou příklady úspěšného použití. Nelze se však vzdávat pokusů a hledání nových cest.

Metoda analogie byla často používána při tvoření sociologických systémů v 19. století (například Spencer). Většinou šlo o analogie přímočaré a tím násilné, které nepostihovaly specifickou společenskou skutečnost (například Spencerovy úvahy o společnosti jako organismu). Analogie se hodí spíše jen jako metoda pedagogická nebo propagační, k lepšímu vysvětlování některých složitých společenských skutečností.

V sociologických úvahách s širokým záběrem teritoriálním nebo historickým, například v úvahách o kulturních oblastech, historickém vývoji různých společností apod. je vhodná základní metoda srovnání, která se pak kombinuje do různých variant (srovnání vývoje, geneze, struktury, funkcí atd.).

Literatura: Festinger L., Katz D., Research Methods in Behavioral Sciences, 1958; Goode W. J., Hatt P. K., Methods of Social Research, New York, 1952; Jahoda M., Deutsch M., Cook S. W., eds., Research Methods in Social Relations. The Dryden Press, New York, 4th ed., 1959; Katriak M., Metodologické zásady sociologického výskumu, Bratislava, 1968; Lazarsfeld P., Rosenberg M., The Language of Social Research, Glencoe, 1955; Nowak S., Studia z metodologii nauk społecznych, PWN, Warszawa, 1965; Nowak S., ed., Metody badań socjologicznych, PWN, Warszawa, 1965; Szostkiewicz S., Sociologický výskum, Procedury a techniky, Bratislava, 1965.

Miroslav Disman (?)