Morálka (MSgS)
morálka (MSgS). Pojem morálka nemá často v odborné literatuře ustálený a přesně vymezený význam. Morálkou se označuje u některých badatelů souhrn určitých morálních norem, jiní jím rozumějí spíše mravní jednání nebo souhrn určitých morálních norem, principů a morální stav společnosti.
Z hlediska specifičnosti je morálka souhrnem morálních principů, norem, mravních hodnot, cílů, idejí, mravního chování a jednání jednotlivců nebo skupin, zahrnuje tedy jak subjektivní, tak objektivní projevy mravních vztahů. Do objektivních projevů mravních vztahů zahrnujeme mravní jednání, chování, zvyky jednotlivců nebo skupin, společenská zařízení, instituce a opatření, v nichž se mravní vztahy společnosti realizují. Subjektivní stránka mravních vztahů (psychická stránka) v sobě obsahuje mravní vědomí, cítění, přesvědčení, mravní snahy, povahové kvality apod. „Teoretickou stránku mravních vztahů tvoří mravní cíle, ideje, kodexy mravních norem a hodnot“ (J. Popelová). Nositelem morálky může být jen člověk. Subjektem v morálce je individuální člověk, skupina, třída a objektem může být jak jednotlivý člověk, skupina, třída, společenské instituce, organizace, tak i společenské a přírodní výtvory (kulturní hodnoty, zvířata, přírodní útvary a prostředí vůbec atd.).
V českých zemích se v novější době (20. století) zabývali etickými problémy někteří filosofové a sociologové — A. Bláha, F. Krejčí, T. G. Masaryk, J. Tvrdý, F. Čáda, E. Chalupný a jiní. Velký zájem o etickou problematiku u nás i ve světě byl způsoben převratnými sociálními i politickými změnami a rozvojem přírodních i společenských věd. Mezi filosofy a sociology vzrůstají snahy o konstituování vědecké etiky, o vytvoření laické morálky proti morálce náboženské. Sociologové usilují o vytvoření relativně samostatné disciplíny — sociologie mravů (etologie). Hlavními představiteli těchto snah ve světovém měřítku byli Lévy-Bruhl, Emil Durkheim, A. Bayet, Gustav Belot, F. Rauch, D. Roberty a jiní. Tito badatelé zdůrazňují souvislost mravních jevů s jevy sociálními. Ukazují, že mravní jevy je nutno pozorovat, popisovat a třídit jako ostatní sociální jevy. Kritizují dosavadní spekulativní etické systémy, které nepoužívaly při řešení mravní problematiky objektivních vědeckých metod — pozorování, popisování, třídění a hodnocení mravních jevů v konkrétní společnosti. Například podle E. Durkheima základem mravnosti je společnost. Společnost vytváří tlak na jedince a usměrňuje jeho mravní jednání. Kolektivní mravní vědomí tedy stojí v tomto smyslu výše než mravní vědomí individua. Sociologická etika je progresem proti spekulativním názorům filosofickým v tom smyslu, že odmítá náboženské či metafyzické zdůvodnění etiky a požaduje konkrétní zkoumání mravnosti, mravních jevů před vytvářením závěrů a koncepcí. Dochází k závěru, že morálka není něčím neměnným, ale mění se v závislosti na změnách ve společnosti. Sociologická etika shromáždila velké množství pozorování a vypracovala základ metodiky empirického průzkumu mravních jevů.
Vedle sociologické etiky však existuje i filosofické pojetí morálky a mravnosti. Dochází k renesanci kantovské etiky v podobě učení novokantovských filosofů. Vývoj přírodních věd, zvláště biologie, antropologie a genetiky, vyvolává vznik biologicko- naturalistických teorií o vlivu dědičnosti, pudových stránek a vůbec biologických podmínek na mravnost člověka a společnosti. Vliv na řešení otázek morálky mají další důležité filosofické směry: novopozitivismus, pragmatismus, existencialismus a novoto- mismus. Ve 30. letech, a zvláště po druhé světové válce, se problematika etiky stává součástí širšího zkoumání společenských a lidských vztahů. V oblasti filosofie je to zvláště filosofická antropologie a axiologie (nauka o hodnotách) a v empirické sociologii jsou to oblasti, zabývající se problematikou vztahů jednotlivce a společnosti, sociálními skupinami a jejich dynamikou (viz skupiny společenské).
V současné empirické sociologii, zvláště anglické a americké, jsou etické problémy řešeny v širších souvislostech spolu s ostatními společenskými jevy, zvláště v souvislosti se zkoumáním struktury společenských skupin a jejich dynamiky. Sociologové zkoumají skupinové chování, adaptaci, konformitu, postoje, hodnoty, role (viz status a role) cíle, vzory a motivace i strukturu osobnosti z hlediska sociologického. V této souvislosti jsou řešeny i otázky mravního jednání. Otázkami morálky se zabývají i jednotlivá odvětví sociologie jako sociologie mládeže, patologických společenských jevů, sociologie manželství a rodiny, sociologie pedagogiky, města a venkova atd. Chováním člověka jako člena určité společenské skupiny se zabývají zvláště některé směry v západní empirické sociologii: škola pluralistického behaviorismu, analytická a funkcionalistická škola. Otázky osobnosti člověka z hlediska sociologického řeší zvláště sociální psychologie jako mezní disciplína mezi psychologií a sociologií. Předností těchto směrů je, že mravní otázky řeší v souvislosti s celospolečenskou problematikou mezilidských vztahů a za pomoci rozsáhlých průzkumů s použitím propracovaných a ověřených metod a technik. Nedostatkem bývá pojetí podstaty společnosti, tříd a sociálních skupin a tím i společenských jevů, které nehledá základní příčiny společenských změn v materiálním bytí společnosti.
Jaká je současná situace v rozpracování etické problematiky v našich zemích. V minulých letech bylo studium etické problematiky podceňováno. Etika nebyla uznávána často za samostatnou vědeckou disciplínu. Stagnace v oblasti etiky souvisela s určitými objektivními i subjektivními podmínkami vývoje socialistických zemí. Ke stagnaci přispívaly mimo jiné i nesprávné názory v oblasti společenských věd: podceňování relativní samostatnosti společenského vědomí, přesvědčení, že morálka lidí se bude měnit automaticky v závislosti na politických a ekonomických přeměnách, že v socialismu zmizí podněty k protispolečenskému asociálnímu chování a jednání lidí. Pokud se mravní nedostatky objevovaly, byly považovány převážně za přežitky a pozůstatky vlivu morálky a ideologie buržoazní společnosti ve vědomí lidí. Jistá bezradnost souvisela s celkovou situací v přechodném období, kdy staré morální normy a principy, systémy hodnot byly narušeny a proces vytváření nových mravních norem a hodnot byl velmi složitý. Z tohoto důvodu se i dnes projevuje velký nedostatek marxistické vědecké monografické literatury s etickou problematikou. Velká část prací má propagandistický, agitační ráz a nezabývá se důkladně objektivním stavem mravních vztahů a jejich reálným řešením. Ostatní práce mají vesměs filosoficko-spekulativní a normativní charakter. Chybějí monografie založené na průzkumech, empiricky ověřených faktech. Tento stav je pochopitelný v situaci, kdy i sociologie a sociální psychologie se začínají u nás teprve rozvíjet jako samostatné vědecké disciplíny. Z naší marxistické literatury upozorňujeme zvláště na práci J. Popelové; ačkoli tato práce trpí dílčími nedostatky, pokouší se podat ucelenější pohled na etickou problematiku, a to z hlediska filosofického. Poněkud lépe než u nás je etická problematika zpracována v polské sociologické a filosofické literatuře.
Morálka patří mezi nejstarší formy společenského vědomí. Historické typy morálek se od sebe liší jednak tím, v rámci jaké společnosti vznikaly (morálky různých sociálních systémů, kulturních okruhů) a tím, k jaké třídě či sociální vrstvě se vztahují. Morálka různých tříd a sociálních skupin bývá ovšem značně ovlivněna morálkou tříd vládnoucích, což vyplývá jak z konkrétních podmínek v určité společnosti, tak z vědomé snahy vládnoucích skupin. Měřítkem hodnoty určité morálky je, jakou úlohu sehrála v procesu humanizace lidské společnosti. V této souvislosti ovšem zjišťujeme, že pokrok ve společnosti se neprosazuje vždy jen prostřednictvím morálních činů a prostředků.
Morálka je zprostředkovaným pozitivním i negativním „odrazem“ společenského bytí v určité historické etapě vývoje společnosti. Nezůstává v průběhu dějin společností neměnnou, ale vyvíjí se v závislosti na změnách, které probíhají ve vztazích mezi lidmi. Neexistuje tedy nadčasová a nadtřídní morálka. Proti změnám v oblasti sociální a politické se mění morálka relativně pomaleji a v jistém smyslu „zaostává“ i za některými oblastmi společenského vědomí. Hovoříme-li však o historických typech morálky a morálkách třídních, nemůžeme od sebe oddělovat absolutně morálky jednotlivých epoch vývoje společnosti ani všelidské a třídní v morálce. Existuje relativní jednota třídního a všelidského v morálce jak v teorii, tak i v praxi. Ve vývoji společnosti se tato jednota buď vytváří, nebo rozpadá, převládá spolupráce mezi jednotlivými třídami a skupinami nebo dochází k úpadku dosavadního společenského systému a rozpory mezi třídami vládnoucími a podrobenými se prohlubují. V dějinách společnosti se nutně uchovává kontinuita v oblasti morálky, návaznost na ony stránky historických a třídních morálek, které mají všelidský (ne nadlidský či nadtřídní) progresivní charakter. Podstatou této kontinuity je, že nositeli morálky jsou lidé, jejichž existence a rozvoj vyžaduje, aby v každé historické etapě vývoje společnosti se koneckonců uplatňovaly základní mravní principy, normy, vlastnosti a činnosti, které v rámci možnosti určitých společností budou napomáhat dalšímu zespolečenšťování člověka. V případě absolutizace třídního v morálce dochází k vulgarizaci a sektářství a naopak absolutizace všelidského v morálce vede nutně k reformistickým iluzím.
Při vytváření mravních norem, principů, mravních hodnot a při uskutečňování mravního jednání se zapojuje vědomí, vůle člověka a jeho přesvědčení. Existence morálky předpokládá existenci morálního hodnocení ve vědomí lidí. Morální hodnocení nám říká, jaké mají být vztahy mezi lidmi, jejich vlastnosti a činnosti. Je specifickým odrazem sociální skutečnosti v lidském vědomí. Vznik tohoto odrazu si však nemůžeme vysvětlit jen existencí objektivní reality a lidského vědomí, ale současným působením objektivní potřeby a nutnosti pro určité individuum, skupinu a celou společnost. Není-li tato potřeba a nutnost v určité společnosti dostatečně uspokojována, nutí ke kritice společenské situace a vede k narůstání snahy o překonání těchto poměrů. Vznik morálního hodnocení souvisí tedy s tím, že vztahy mezi lidmi a jim odpovídající vlastnosti a chování byly nebo mohou být příslušníky společnosti narušovány. Dodržování těchto žádoucích vztahů není a nikdy nebylo zcela automatické. Existovala možnost jejich narušování jak z hlediska přírodní, tak i sociální determinace. Z hlediska vývoje společnosti vystupuje v určité etapě relativně více do popředí buď konflikt mezi determinací přírodní a společenskou, nebo konflikty (viz konflikt a teorie konfliktu) mezi danými sociálními skupinami, třídami, systémy. Oba typy rozporů však spolu úzce souvisejí. Mravní jednání člověka je současně determinováno jak přírodními, tak sociálními faktory.
Morální jednání člověka je neustálým rozlišováním prospěšného, progresivního či neprospěšného pro osobnost člověka, skupinu, třídu a celou společnost, je rozlišováním dobra a zla v určité konkrétní historické situaci. Morální jednání člověka nevyplývá automaticky z objektivní situace. Podstatnou úlohu v mravním jednání hraje vnitřní přesvědčení člověka, které je výsledkem jak výchovy, tak působení názorů a vztahů mezi lidmi a stavu společnosti. Významnou roli hrají mravní hodnoty, ideje, cíle a vzory, se kterými přichází jednotlivec do styku v určitém sociálním prostředí. Mravnost se realizuje jednáním. Důležitý je však nejen výsledek určitého jednání, ale i přesvědčení a motivace, které individuálního člověka nebo skupinu k určitému jednání přivádí. Mravní jednání a chování lidí je relativně dobrovolné. Není však vyloučen a předpokládá se nátlak ze strany veřejného mínění určité sociální skupiny či třídy, které vytváří i určité sankce. Veřejné mínění působí na přesvědčení lidí a tím i na jejich jednání a chování. Chování člověka se tak stává konformním vůči sociální skupině či třídě, do které se řadí. Měřítkem progresivnosti vlivu veřejného mínění je, jakou úlohu má v rozvoji člověka a společnosti. Záleží na tom, jaké skupiny ve společnosti jsou tímto pojmem označovány. Mezi souhrnem morálních principů, norem a hodnot a skutečným mravním jednáním bývá v praktickém životě diference. Není tomu tak jen z neznalosti či nedostatku morálního přesvědčení, ale proto, že se člověk dostává do konfliktu s objektivními okolnostmi. Čím více se tyto nepříznivé okolnosti dotýkají nejzákladnějších životních a společenských zájmů člověka, tím je konflikt těžší a člověk ve snaze obhájit určitou úroveň existence je nucen ustoupit více či méně od svého morálního přesvědčení. Nepříznivě působí při řešení těchto mravních konfliktů situace, kdy člověk zůstává osamocen a nedostává se mu faktické opory jeho sociální skupiny či společnosti. Antinomie mezi morálními principy a společenskými poměry vystupuje do popředí v třídních společnostech, kdy se střetávají zájmy a potřeby různých tříd. Základem této konfliktnosti je jak rozpor mezi determinací přírodní a sociální tak vnitrosociální rozpory, rozpory mezi jedincem a společností. Z tohoto hlediska mravní jednání člověka nebude nikdy jednáním zcela bezkonfliktním. Společnost se musí snažit vytvářet takové podmínky, aby se na nejvyšší možnou míru odstranily předpoklady pro vytváření antagonistických konfliktů mezi progresivními jedinci či skupinami a společností.
Rozlišujeme morálku od etiky. Etika je věda o morálce. Předmětem etiky jsou dějiny mravnosti a mravních teorii, obecné etické teorie, etické pojmy a kategorie, subjektivní i objektivní projevy mravních vztahů, které zkoumá etika spolu s psychologií, sociální psychologií, sociologií, pedagogikou a filosofií. V běžné praxi se však setkáváme s tím, že pojmy morálka a etika nejsou dostatečně rozlišovány a často se zaměňují.
Literatura: Bláha A., Vědecká morálka a mravní výchova, 1943; Bláha A., Základy mravnosti, 1924; Braibanti R., Spengler J. J., Tradition, Values and Socio-Economic Developments, Durham, 1961; Clinard M. B., ed., Anomie and Deviant Behavior, New York, 1964; Contemporary Social Problems, an Introduction to the Sociology of Deviant Behavior and Social Disorganization, New York, 1961; Durkheim E., De la division du travail social, Paris, 1893; Engst J., Některé problémy vědecké etiky, Praha, 1957; Chauchard P., Physiologie des moeurs, Paris, 1958; Krejčí F., Pozitivní etika, Praha, 1922; Lévy-Bruhl, La morale et la science des moeurs, 1903; Mizruchi E. H., Succes and Oportunity: A Study of Anomie, New York, 1964; Ossowska M., Podstawy nauky o moralnośći, Warszawa, 1947; Popelová J., Etika, Praha, 1962; Rosenberg B. a kol., Mass Society in Crisis: Social Problems and Social Pathology, New York, 1964; Strodtbeck F. L., Variations in Value Orientations, Evanston, 1961; Znamierowski C., Oceny i normy, Warszawa, 1957.