Etika křesťanská

Verze z 10. 12. 2017, 17:52, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (import na produkční server)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

etika křesťanská – je chápána buď jako systém morálních hodnot a norem spojených s křesťanstvím, nebo jako nauka o křesťanské morálce, o mravním smyslu a důsledcích plynoucích z křesťanské víry, resp. jako jejich teologické zdůvodnění. V této souvislosti se používá též pojem etika teologická. Řec. pojem éthos převzalo křesťanství k označení žádoucího jednání a chování křesťana podle božích přikázání. Křesťanství nově definovalo dobro a zlo, resp. dobrý život jako život s Bohem (nejvyšším dobrem) a podle jeho příkazů, vycházejíc po kanonizaci Písma svatého z jeho svědectví. Sv. Augustin formuloval nově pojetí ctností, jež vypracovala antická filozofie, a pojal do něj víru, naději a lásku i zákl. aristotelské ctnosti: statečnost (fortitudo), uměřenost (temperantia), spravedlnost (iustitia) a moudrost (prudentia). Tomáš Akvinský spojil antickou a křesťanskou morálku, když uvedené zákl. křesťanské ctnosti rozlišil na nadpřirozené a přirozené. Cílem člověka v tomistickém výkladu je láska k Bohu, patření na Boha a požívání Boha (visio et fruitio Dei), cestu ukazuje Boží zákon. Nejvyšší formou lásky je kontemplace, která předpokládá chudobu, čistotu a poslušnost. Ale přirozený zákon potřebuje doplnění a vysvětlení církve. Morálka je dvojí: vyšší pro klerus a řeholníky a nižší pro světské stavy. V reformaci se objevil odpor proti takovéto dvojaké etice, závislé na církevních institucích. M. Luther nepovažoval za e.k. pouhé dodržování zákonů a neuznával mnišství za naplnění křesťanského ideálu. Podle něho práce, manželství, stát nejsou nižší, než jsou církev a její stavy a Boží vůli je možno a nutno činit všude, ve všech činnostech, i když ospravedlnění před Bohem se děje z víry, nikoliv na základě skutků, které z ní musí vyplývat, ale nikdy nejsou dokonalé, bez deficitu, bez dalších rezerv. Novověká filozofie původ mravních norem vykládá aprioristicky nebo empir., zatímco náboženské etice je vlastní spíše transempir. zdůvodnění. Důležitá je otázka, zda křesťanství má svůj vlastní přístup k poznání dobra a zla, zda jde o zjevení, což je i otázka totožnosti e.k. s teologickou etikou. Existuje názor, že zákl. morální principy, jako např. tzv. zlaté pravidlo jednání, jsou plodem kumulativní lidské zkušenosti a jsou prokazatelné ve všech kulturách.

E.k. lze chápat také ve smyslu morálky křesťanů, jejich životních ideálů (víry, naděje, následování Ježíše Krista, porozumění člověku jako obrazu božímu atd.), z nichž plyne i určitý vztah k soc. skutečnosti, resp. sociální etika. Proti e.k. jsou vznášeny námitky heteronomie (odpovědnost předpokládá svobodu a autonomii), nevědeckosti, závislosti na transcendentním bytí a autoritě, i takové, že křesťan koná dobro pro odměnu, ať už v pozemském životě nebo po smrti. K různým výkladům a aspektům víry se pojí i různé pojetí mravních povinností. Liší se i u jednotlivých křesťanských konfesí, teologických škol, církví. Ale vše, co dělal Ježíš Kristus, jeho slova, napomenutí, příkazy, podobenství i celý jeho život, dílo, služba a oběť na kříži, chápaná jako výkupné za hříchy lidstva, jsou soustavou vzorů chování každé křesťanské etické koncepce i praxe. Je to „živý zákon“. Vztah Boha k člověku a člověka k Bohu jako vztah lásky se promítá do lásky k bližnímu, projevované sociální službou. Principy Ježíšovy etiky je určen vztah ke světu, k majetku a vlastnictví, k práci, k bohatství, k národu a státu, polit. moci, manželství, dětem, k vlastnímu životu. V katolické etice se projevuje ontologický dualismus v předpokladu přirozeného a nadpřirozeného řádu. Nadpřirozené dary člověk ztratil v pádu do hříchu. Boží vůli v mravní normě dává člověku poznat církev. Statutární a kasuistickou povahu katol. mravouky a její mravní dualismus podrobují diskusi a kritice teprve nejmodernější teologické proudy, zvl. II. Vatikánský koncil. Podle protestantské etiky prvotní hřích a jeho následky zbavily člověka přirozených i nadpřirozených darů, mravnost není zprostředkována zevními náb. kultovními úkony, je zdůrazněna mravní autonomie, to, že je člověk odpovědný osobně Bohu. Plyne z toho řada morálních regulativů chování. Některé tyto hist. vyvinuté rozdíly mezi katol. a protestantskou etikou ztrácejí dnes svou vyhraněnost na bázi ekumenismu. Všechny křesťanské konfese stojí před novými etickými nároky současné doby, které vyplývají z rozpadu rodinného života, změn vztahu mezi mužem a ženou, konfliktů mezi generacemi, nebezpečí jaderné zkázy, ekologické katastrofy. Ekumenické akce volají ke společné etické odpovědnosti všechny křesťany a celé lidstvo a zavazují je k novým podobám mravní a soc. angažovanosti.

Christian ethic(s) éthique chrétienne christliche Ethik etica cristiana

Literatura: Frankena, W. K.: Analytische Ethik. 1978; Gehlen, A.: Moral und Hypermoral, Eine pluralistische Ethik. 1969; Handbuch der christlichen Ethik. I–II. 1978; Lehmann, P. L.: Ethics in a Christian Context. New York 1963; Little, D.Twiss, S. B.: Basic Terms in the Study of Religious Ethics. In: Religion and Morality. 1973; Rov Long, E.: A Survey of Christian Ethics. New York, London, Toronto 1970; Spissar, A.: Etika v duchu církve čsl. Praha 1948.

-- Anežka Ebertová