Skupiny společenské (MSgS)
skupiny společenské (MSgS). Slovo skupina (groupe) bylo převzato do obecného používání na zlomu 17. a 18. století z francouzštiny, kde původně označovalo — v souvislosti s rozborem výtvarných uměleckých děl — určité uspořádání osob, postav, věcí, předmětů, jež nějakým způsobem patří k sobě. Do té doby, ale ještě dokonce celé další století, pojem sám neměl ovšem podstatnější význam v kategoriální výbavě sociálně politických a filosoficko-historických koncepcí a teorií. U osvícenců a myslitelů počátku 19. století je faktická absence tohoto termínu, ale i věcný nezájem o problematiku skupin, v neposlední řadě podmíněn jejich společenskoideologickou orientací: negativním vztahem k stavovské diferenciaci feudální společnosti, ke korporativistickým teoriím, u některých dokonce vírou v budoucnost „společnosti rovných“. Většina sociologů 19. i počátku 20. století je pak orientována natolik jednostranně synteticky v tom smyslu, že prakticky jediným předmětem jejich zájmu je společnost jako celek, případně velké sociální útvary a mechanismy či „zákony“ jejich vzniku, vývoje a rozpadu a jejich myšlenková orientace je ještě natolik spekulativní, že pojem sociální skupiny v jejich všeobsáhlých sociologických systémech nemá prakticky místa. Již v průběhu 19. století se však alespoň ojediněle pojem společenské skupiny začíná objevovat a v některých koncepcích dokonce zaujímat významnější postavení. Ve velké diskusi o vztahu společnosti a státu K. Ch. Krause poukazoval na mnohost společenských skupin (na obrovské rozpětí skupinové diferenciace společnosti) a odmítal z tohoto hlediska představy o nadřazenosti a výlučnosti státu. Podobně Proudhon viděl v obrovské škále společenských skupin mechanismus vzájemného vyvažování společenských sil a protiváhu státu. Le Play začíná empiricky zkoumat — spolu se svou školou — rodinu, kterou chápe jako elementární a základní společenskou jednotku. Le Play a příslušníci jeho školy (Demolins, Pinot, Vignes) chápou ovšem rodinu současně jaka miniaturizaci globální společnosti, jako „model společnosti, který obsahuje všechny její základní rysy“. Ačkoli nepopírají význam vnějšího prostředí pro utváření a fungování rodiny, dokonce naopak inklinují k přecenění determinujícího významu geografického prostředí, přikládají přesto charakteru a typu rodiny neúměrný význam, pokud jde o její vliv na charakter a typ větších sociálních skupin (jejichž zpětný vliv ovšem konstatují). V určitém smyslu novou etapu sociologické teorie skupin začíná F. Tönnies svou proslulou dichotomií Gesellschaft a Gemeinschaft, společnost a pospolitost. Tyto centrální pojmy Tönniesovy sociologické teorie, jež jsou ovšem ideálními typy, mají označovat dvě základní formy, v nichž existují lidská společenství: pospolitost, která je založena na organické, přírodní či „esenciální“ vůli (Wesenwille), jež vyplývá z přírodních sil pokrevenství, je charakterizována absencí individuality jedinců, kteří pospolitost tvoří, převládáním obecných zájmů nad zájmy jedinců, společnou vírou, která má integrativní funkci, přirozenou solidaritou, ve sféře vlastnictví pak společným, obecným majetkem atd., zatímco „společnost“ (v Tönniesove významu toho pojmu) je vytvářena na základě racionální, individuální vůle (Kürwille) a je charakterizována existencí individualit, dominancí individuálních zájmů, existencí doktrín, smluvní solidaritou a soukromým majetkem. Příkladem pospolitostí pak mohou být např. rodiny, přátelské skupiny, vesnická sousedství, náboženské sekty apod. Historicky pospolitost předchází společnosti — pospolitost se však rozkládá, člověk vstupuje do souboru sociálních skupin stále početnějších, s nimiž je spjat dočasně a smluvně, uskutečňuje se „přechod od lidové kultury ke státní civilizaci“. Tönniesova dichotomie našla svého pokračovatele např. v Simmelovi, Kistiakovském, ale i v Durkheimově koncepci „organické“ a „mechanické“ solidarity nacházíme její ozvuky (Durkheim ovšem pospolitost pokládá za společenství spjaté právě mechanickou, nikoli organickou solidaritou). V různých obměnách se s uvedenou dichotomií setkáváme, jak na to poukázal Parsons, doposud. Např. Theodor Geiger chápe „společnost“ a „pospolitost“ nikoli jako dva druhy či formy spojení, ale jako dva navzájem se doplňující strukturální prvky, které jsou právě pro existenci skupin bytostně nutné: pospolitostní prvek jako vnitřní aspekt skupiny (sepětí skupiny společným vědomím příslušnosti, „wir-gruppen“), společenský prvek jako vnější aspekt (sepětí řádem). Na Tönniese přímo či nepřímo navazuje řada analogických typologických pokusů, pro něž je charakteristické, že problém pojetí a klasifikace společenských skupin je řešen na základě dichotomické typologie založené na znacích, které autoři pokládají za podstatné a jimž jsou pak víceméně mechanicky přiřazovány ostatní skupinové diferenciační znaky. Nejznámější z nich jsou typologie Elwoodova, Sumnerova a Cooleyho. Cooleyho typologie nachází dodnes řadu stoupenců (např. E. T. Bell). Cooley na počátku století zavádí pojem „prvotní skupiny“ (primary group), která je charakterizována: 1. existencí bezprostředního kontaktu (face to face) mezi členy skupiny; 2. nespecializovaným (řekněme neinstrumentálním) charakterem; 3. relativní stálostí a trvalostí; 4. malým počtem členů; 5. relativní intimitou mezi členy skupiny. Význam těchto skupin je zejména v tom, jakou roli hrají v socializačním procesu (viz socializace) a jak ovlivňují přijímání (interiorizaci) určitých sociálních hodnot a norem. Cooley sám pro označení skupin, které nevykazují uvedené znaky, nepoužil termínu „druhotné skupiny“ (secondary group). Tento pojem zavádějí až v roce 1924 Park a Burgess. Jistým prodloužením cooleyovské koncepce je dichotomie formálních a neformálních skupin.
Do centra pozornosti se v nemarxistické sociologii dostává teorie skupin ve 20. letech našeho století a později. Ačkoli Durkheim, Dunkman, Gumplowicz aj. proklamují centrální význam teorie skupin pro konstituování sociologie (chápou sociologii jako „vědu o skupinách“), jde ve skutečnosti spíše o proklamace než realizaci určitého sociologického přístupu. Teprve později mohl F. Znaniecki oprávněně prohlásit, že „pojem skupiny zaujal v sociologii to místo, které dříve náleželo pojmu společnost“, a Larsen, že „výklad sociálního seskupování a skupinového chování je obecně pokládán za ústřední sociologický problém“. Ačkoli ne všichni pokládají „problematiku skupin za hlavní předmět sociologie“ (R. König) a „sociologii za vědu o skupinách“ (Cuvillier), přesto i v těch systémech, v nichž pojem skupiny není výchozí a centrální kategorií (u Parsonse je to např. společenská činnost), představuje pojem skupiny významný uzlový bod, k němuž se orientuje a v němž se koncentruje podstatná část sociologické problematiky. Důvody této radikální změny jsou v podstatě dvojího druhu: na jedné straně jednostranná orientace na problematiku „skupinového života“ je výrazem jakési únikové tendence některých sociologů, kteří se nechtějí zabývat studiem globální společnosti a širších, makrostrukturálních útvarů, kde se příliš cítí vázáni politickými zřeteli (nebo naopak manifestují svou určitou ideologickou pozici, odmítající význam zejména třídní, tedy makrostrukturální diferenciace společnosti jako diferenciace, která v moderních indu- striálních společnostech ztratila svůj význam a v sociologii tedy oprávnění), na druhé straně v souvislosti s přechodem k empirismu v 30. letech se ukazuje žádoucí rozvíjet sociologický výzkum v rámci menších sociálních seskupení, která jsou empirickému šetření přístupnější a pro něž pojem skupiny vytváří vhodnou konceptuální bázi. V rámci empirického výzkumu je společenským skupinám věnována pozornost v nejrůznějších souvislostech a prakticky všechny základní typy společenských skupin, byť nikoli vždy ve stejné míře, byly podrobeny empirickým šetřením. Hlavní pozornost věnuje moderní sociologie (podle rekapitulace Bernsdorfovy) těmto typům skupin: 1. skupinovým útvarům a skupinovým vztahům ve městech (viz město, urbanizace; 2. v marxistických analýzách třídní struktury a stratifikačních teoriích a výzkumech jsou zkoumány větší sociální skupiny (socioprofesionální, „statusové“, mocenské) a třídní uspořádání společnosti; 3. rodině a příbuzenským vztahům a systémům; 4. malým sociálním skupinám nejrůznějšího druhu (pracovní, školní, vojenské, delikventní atd., ale i laboratorní); 5. minoritním skupinám a vzájemným vztahům mezi těmito skupinami navzájem a skupinami většinovými.
Není ovšem bez zajímavosti, právě proto, že skupina se dostává do středu teoretického i výzkumného zájmu, že zejména v některých výzkumech i teoriích malých skupin je pojem sociální skupiny čas od času traktován v nějaké z neonominalistických verzí. Proti realistické tradici, vycházející z Durkheima, ale i Simmela a Radcliffe-Browna, která chápe skupinu jako samostatnou realitu, neredukovatelný sociální celek, jako svébytnou kvalitu, formuloval Allport nominalistickou antitezi, která nachází své pokračovatele v novopozitivistické sociologii (např. u Lundberga): „Pojem kauzální vědy na čistě sociální (nepsychologické) úrovni je neudržitelný, protože v každé vědě je explanace možná jen svedením pojmů na elementárnější úrovně. Skutečnou základnou sociologie je sociální chování socializovaného individua, jinými slovy, sociální psychologie. Úkolem sociologie je popsat celky sociálního chování a společenské změny v pojmech skupiny a vyložit tyto jevy v pojmech individua.“ Nominalistické argumenty, které nutně vedou k redukcionismu, lze (podle Warrinera) shrnout do čtyř základních tezí: 1. můžeme vidět pouze osoby, ale nevidíme, kromě pozorovaných osob, skupiny; 2. skupiny jsou složeny z osob, což znamená, buď že skupiny jsou méně reálné než individua, která je skládají, nebo, že výklad skupin může být proveden v termínech jejich komponent, tedy individuí; 3. sociální jevy mají svou realitu pouze v osobách, tj. osoby, konkrétní individua, jsou jejich jedinou možnou lokalizací; 4. cíl studia skupin spočívá v usnadnění výkladů a předpovědí individuálního chování.
Proti všem těmto tvrzením lze přirozeně uvést příslušné kontraargumenty. Marxistická sociologie, použijeme-li dichotomie realismus-nominalismus, vzhledem ke svým filosofickým (ontologickým i gnoseologickým) východiskům reprezentuje radikální realismus, který ovšem na určitých úrovních analýzy a při studiu určitých konkrétních skupin a sociálních jevů nevylučuje zahrnutí také celé řady psychologických faktorů.
Ačkoli pojem sociální skupina vedle pojmu společnost, kultura, činnost, interakce a osobnost má centrální význam pro výstavbu většiny současných sociologických systémů, není jednotně definován. Nejširší vymezení navrhl představitel americké sociologie staršího období A. W. Small, který pojem skupiny chápe jako „nejobecnější a bezbarvý pojem označující různé kombinace osob“, nebo přesněji — „pojem skupina slouží jako vhodné sociologické označení pro jakékoli množství lidí, větší nebo menší, mezi nimiž jsou odhaleny takové vztahy, že musí být myšleny společně“. Ačkoli Smallovo vymezení operuje pojmem „vztahy mezi členy“, může být (a obvykle bývá) interpretováno šířeji v tom smyslu, že se vztahuje i na pojmové třídy. Jak ukazuje např. Quinn, je takové vymezení založeno na principu podobnosti komponent, tedy na shodnosti určitého znaku, který je zjistitelný u všech individuí skládajících skupinu. Někteří autoři (např. R. Bierstedt), vycházejíce z předpokladu, že Smallova definice neumožňuje odlišit skupiny vytvořené statistickou operací od skupin ve vlastním, sociologickém smyslu, nazývají takové skupiny „statistickými skupinami“, jiní kategoriemi. Příkladem takových kategorii mohou být „všechny ženy v ČSSR“, „všechny osoby znající čínsky“, „všechny děti předškolního věku“, „všichni hráči první fotbalové ligy“ apod. Jak vyplývá z Mertonovy koncepce referenčních či vztahových skupin, nelze ovšem popírat sociologický význam ani těchto kategorií: některé kategorie (např. osoby určitého sociálního statusu, příslušníci zámořských vojenských jednotek apod.) se mohou stát pro určitá individua referenčními skupinami. Také v makrostrukturálních šetřeních, jsou-li za základ statistické operace, s jejíž pomocí vytváří badatel kategorie, vzaty sociologicky relevantní znaky, je význam kategorií tohoto typu nepopiratelný. To nás ovšem neopravňuje k jejich ztotožňování se skupinami v užším smyslu. Většina sociologů definuje proto skupinu úžeji, přičemž v definicích jako podstatný figuruje ten či onen znak. Maclver a Page definují skupinu jako „jakýkoli soubor osob, mezi nimiž se objevil společenský vztah“ — definice je zřejmě závislá na pojetí „společenského vztahu“. E. L. Hartley a R. E. Hartley definují skupinu jako dvě „nebo více osob, které na sebe vzájemně působí. Soubory osob, které se nenacházejí ve vzájemném kontaktu, mohou být nazvány agregáty, aby byly odlišeny od skupin“. Podobně, s použitím pojmu interakce, definuje skupinu Larsen. Rozlišuje mezi pluralitou, jíž rozumí větší počet lidí, který sociolog vyděluje, chce-li o nich uvažovat společně, aniž specifikuje nějaký jiný znak, než že jde o více než jednu osobu, kategorií (v tomtéž smyslu jako výše), agregátem, který je charakterizován tím, že znak, sociální charakteristiku, na jejímž základě byla vytvořena kategorie, můžeme vázat na interakci, a skupinou. Zatímco agregáty jsou pluralitami osob, jež jsou v prostorové blízkosti, mezi nimiž však je jen nízká interakce, jsou skupiny naopak takovými pluralitami, v nichž existuje pozorovatelná interakce. Interpersonální vztahy, které jsou produktem této interakce, formují sociální sítě, které „vytvářejí ze skupiny dynamický sociologický jev, netoliko kolekci individuí“. Toto pojetí sdílí řada sociologů i sociálních psychologů, např. J. K. Hemphill, Ch. M. Westie, R. B. Cattell, R. Bales aj. Manželé Sherifovi vymezují skupinu ještě specifičtěji, a to: 1. rozrůzněností a vzájemnou závislostí pozic a rolí a 2. komplexem společných hodnot a norem, které regulují chování jejích členů alespoň ve věcech, které se týkají věcí důležitých pro skupinu. Podobně specificky definuje skupinu (v závislosti na svém pojetí sociability) G. Gurvitch: „Skupina je dílčí, ale reálná kolektivní jednota, založená na kolektivních, relativně stálých a aktivních postojích, jež má plnit určité společné úkoly, je to jednota postojů, úkolů a činností, která představuje strukturovatelný společenský rámec směřující k relativní soudržnosti projevu sociability.“
Baumanův pokus o definici skupiny z roku 1962 je jedním z prvních pokusů o sociologické vymezení nejen v polské, ale vůbec v marxistické sociologické litetratuře. Bauman nazývá společenskou skupinou „jenom takové soubory lidí, které jsou spojeny psychickou vazbou“. Bauman, s odvoláním na studii A. Kłoskowské o malých skupinách, rozlišuje dva typy psychické vazby: 1. osobní vazbu, která zhruba odpovídá tomu, co se v literatuře běžně označuje jako vazba „neformální“ a pro niž je charakteristický věcný i citový vztah ke konkrétní osobě; 2. neosobní typ vazby, který je založen na vztahu k roli nebo pozici a je geneticky funkcí vývoje zbožních vztahů. Jedině tímto rozšířením pojmu „psychická vazba“, které ovšem překračuje meze přípustné konvence, je umožněno pokládat průmyslový podnik, politické strany, dobrovolná sdružení (v americké literatuře „voluntary groups“), armádu atd. za skupiny ve vlastním smyslu. Skupiny pak Bauman odlišuje od agregátů, které „mohou být prosty jakékoli vazby lokální nebo psychické“; členy agregátů v Baumanově pojetí spojuje společné místo ve struktuře sociální, s níž je spjata jednota zájmů, přičemž příslušníci agregátu nejsou spojeni vzájemně „žádným faktickým kontaktem“. Taková charakteristika agregátu je v několikerém smyslu jednostranná. Nelze tvrdit, že by např. příslušníci třídy označované v marxismu jako „třída a sobě“ a chápané Baumanem jako agregát byli zbaveni jakéhokoli vzájemného kontaktu. Nelze přitom ani tvrdit, že by příslušníci agregátu byli spojeni jen vztahy, které musí postrádat psychický aspekt. Stejně jednostranný je názor, že společenská vazba u skupin s vyšším stupněm integrace, např. u kolektivů, má vždy především psychický charakter. Později Bauman definuje skupinu jinak, totální vazbou mezi jejími členy: „...Soubor lidí se stává skupinou do té míry, do níž se tato vazba rozprostírá na celou osobnost jejích členů, univerzalizuje se.“ Skupina je tedy ztotožněna s neformálním typem skupin a všechno ostatní je souborně označeno jako „zbiórowość“. Toto pojetí je ovšem krajní a v literatuře výlučné. Velmi jemná pojmová rozlišení uplatňuje Szczepański. Za nejobecnější pojem pokládá „zbiór“, který je vymezen společnou vlastností, kterou může odlišit pozorovatel bez ohledu na to, zda si ji nositelé uvědomují, či neuvědomují (v Larsenově terminologii pluralita). Dále rozlišuje „zbiórowość“, v níž vzniká určitý typ vnitřní vazby, „krąg“, v němž existuje přímý kontakt, ale nikoli organizace a výrazný princip rozdílnosti od jiných seskupení, a konečně skupinu ve vlastním smyslu, kterou charakterizuje: 1. systémem vztahů regulovaných institucí; 2. společnými hodnotami; 3. výrazným principem odlišnosti od jiných skupin. Stejně jako Szczepański vymezuje J. Wiatr „zbiór“, skupinu ve vlastním smyslu definuje shodně s Maclverem a Pagem existencí „společenského vztahu“. Společenský vztah podle Wiatra předpokládá kontakt, nicméně nemusí být uvědomován, takže skupina — na rozdíl od Baumana — je vymezena objektivními kategoriemi. Sovětský sociolog G. V. Osipov vymezuje skupinu — v polemice se subjektivistickými a psychologizujícími koncepcemi západní sociologie — pěti základními charakteristickými rysy: 1. Skupina existuje v rámci jednotné konkrétní historické soustavy sociálních vztahů, jejímž je jedním z elementů, se striktně vymezenými funkcemi. Vně tohoto svazku se sociálním organismem skupina existovat nemůže. 2. Skupina existuje objektivně, nezávisle na vůli a přání jedinců, nepřestává tady existovat, jestliže dojde k záměně jednoho nebo několika členů. 3. Členové sociální skupiny mohou být v interakci, mohou se neznat nebo se dokonce mohou nenávidět; podstatné je však to, že při výkonu svých sociálních funkcí vystupují jednotně. Skupina, jejíž sociální kvality jsou determinovány materiálními podmínkami její existence, determinuje do značné míry sociální chování svých členů. 4. Skupina vystupuje ve vztahu k jiným skupinám jako jediný celek. Sama o sobě je skupina stejně reálná jako individua, která ji tvoří. 5. Každá skupina má určité sociálně psychické rysy a přísluší k určité ideologii, která nejplněji odráží její vlastní skupinové zájmy.
Osipov tedy formuluje v zásadě princip strukturální začleněnosti skupiny, princip objektivity (jenž se ostatně neodlišuje např. od formulace Bernsdorfovy — „jednotlivci umírají, skupina žije dále“, či stanoviska Vierkandtova), princip determinace skupinového života a sociálního chování individuí, realistický přístup ke skupině a konečně „ideologickou příslušnost“ skupiny. Osipovova koncepce vychází, jako každá důsledně marxistická teorie skupin, z teorie tříd, která dosud byla v centru pozornosti marxistické filosofie a obecné sociologie. Tato skutečnost vysvětluje, proč v marxistické sociologii předcházejícího období nebyla vypracována obecná teorie společenských skupin. Specifický pojem třídy a obecnější pojem skupiny nelze ovšem klást abstraktně do protikladu, a to ani na úrovni analýzy třídní společnosti. Oba tyto pojmy se vzájemně podmiňují a jsou vzájemně spjaty, i když ovšem jejich vztah se mění v závislosti na typu společnosti, jejíž studium zprostředkovávají. Leninova kritika subjektivních sociologů, která se vztahuje také k pojmu společenských skupin, má jednoznačný význam: Lenin nepokládal pojem společenská skupina sám o sobě za dostatečný pro analýzu sociální struktury třídní společnosti, což ostatně přesvědčivě dokládá skutečnost, že sám ve své známé definici třídy používá pojmu skupina jako genus proximum pro pojem třídy. Význam pojmu skupina se ovšem neomezuje na jeho aplikaci jen v této souvislosti. Pojem skupiny je nepostradatelným nástrojem i pro studium struktury samotných společenských tříd. Marxistická teorie skupin na druhé straně může být úspěšně vypracována jen tehdy, naváže-li organicky na marxistickou teorii tříd a třídní struktury. Na základě marxistického pojetí sociální struktury je nutno nejen třídu (viz třídy a třídní boj), ale každou skupinu chápat nejen jako substrát společenského života, jako subjekt a objekt společenských činností, jejich podmínku a rámec, nýbrž také jako jeho specifický produkt. Vznik a vývoj skupin, skupinovou strukturu společnosti, její „anatomii“ můžeme vysvětlit jen z „fyziologie“ společnosti, z celku společenských životních procesů probíhajících v různých sférách společenského života, přičemž v tomto celku má konec konců určující úlohu ekonomika společnosti. Skupinová struktura není ovšem jen produktem, nýbrž také aktivním činitelem, který určuje charakter životních společenských procesů probíhajících v různých oblastech společenského života.
Shrneme-li pokusy o definici společenských skupin, které jsme snad v reprezentativním výběru uvedli, lze je rekapitulovat v podobě této typologie: 1. definice ztotožňující skupinu a kategorii; 2. definice založené na pojmu „společenský vztah“; 3. na pojmu „interakce“; 4. na pojmu „vazba mezi individui“; 5. na souboru jiných znaků; 6. definice ztotožňující pojem „sociální skupina“ s pojmem malá sociální skupina.
Skupina může být v zásadě pojmově určena dvojím způsobem. Především tak, že charakterizujeme skupinu vymezením znaků jejích příslušníků, jejich vlastností či činností; mluvíme pak např. o skupině dětí, skupině horníků apod. Taková charakteristika skupiny by mohla být nazvána analytická a pojem skupiny na ní založený by mohl být označen jako analytický pojem skupiny. Tento analytický pojem však nic explicitně nevypovídá o vztazích mezi členy skupiny, o charakteru a stupni jejich vzájemné závislosti. Určení této stránky skupiny lze provést jen tak, že zaujmeme syntetické hledisko, z něhož se nám skupina jeví jako celek určitého typu, jehož části jsou (nebo nejsou) v určité vzájemné závislosti. Syntetický pojem skupiny může implikovat ovšem i určité znaky jejich příslušníků, a to potud, pokud tyto znaky lze vysoudit z charakteru vztahů, jimiž jsou členové skupiny spojeni. Takovým syntetickým pojmem skupiny je např. pojem rodiny, národa, pracovního kolektivu apod. Skupina jako celek složený z jednotlivců může být ovšem komplexně určena jen tak, že spojujeme její charakteristiku analytickou s charakteristikou syntetickou.
Skupiny jsou celky různého typu, jež se liší zejména charakterem vazby a stupněm vzájemně závislosti svých členů. Z tohoto hlediska musíme rozlišovat sumativní skupiny od vnitřně integrovaných skupin. Sumativní skupina čili agregát je pouhým souhrnem jedinců, kteří mají určité skupinotvorné znaky, jež z nich tvoří skupinu. Příslušníci takové skupiny nejsou vnitřně spjati žádnou soustavou společenských vztahů, jejich jednota a celost mají především pojmový charakter, jehož základem je shoda určitých znaků u jednotlivců, kteří jsou v souhrnu denotátem pojmu. Proto také sumativní skupina: a) není systémem, nýbrž je souhrnem; b) nemá strukturu, v níž by každý její příslušník zaujímal určité místo (i když sumativní skupina jako celek se podílí na vytváření sociální struktury); c) protože sumativní skupina nemá strukturu, není ani celkem ve vlastním slova smyslu, je sumativním, nepravým celkem. Příkladem takové sumativní skupiny mohou být např. děti nejmenšího věku, vychovávané odděleně v jednotlivých rodinách, lidé některých povolání, kteří vykonávají svá povolání bez reálného kontaktu s pracovníky svého oboru, skupina lidí negramotných apod.
Protikladem sumativnich skupin jsou skupiny vnitřně integrované, ať již slabě či silně, které jsou vytvářeny členy skupiny, jež jsou spolu spjati vzájemným působením nebo na vyšší úrovni soustavou společenských vztahů, které se vytvářejí na základě opakovaných interakcí, prakticky v činnostech. Tato kontrapozice skupiny sumativní a integrované má své zdůvodnění, bylo by však nesprávné ji absolutizovat. Sumativní skupiny jsou totiž vždy skupinami s určitým nízkým stupněm interakce, která má charakter nepřímého a nesoustavného vzájemného působení. Integrované skupiny jsou skupinami ve vlastním slova smyslu: jejich členové na sebe vzájemně působí, přičemž toto vzájemné působení zahrnuje v sobě jak objektivně společenský (případně materiální), tak sociopsychický aspekt. V jednotlivých typech integrovaných skupin může být vztah obou těchto aspektů odlišný, v některých případech může dojít i k jejich relativnímu oddělení; zpravidla však oba aspekty bývají v různých typech integrovaných skupin spojeny. Základní klasifikaci společenských skupin nelze proto založit na výlučnosti jednoho nebo druhého aspektu, nýbrž na jiných kritériích.
Na základě těchto úvah lze navrhnout model popisu a kritéria klasifikace integrovaných skupin. Dříve ovšem uveďme dva typické pokusy o takový model, jak byly navrženy Williamsem a Mertonem. R. M. Williams jr. uvádí tuto stupnici znaků: 1. trvání: dočasná nebo trvalá; 2. velikost: malá nebo velká; 3. spletitost: existence podskupin a mnohotvárná spletitost (propletenost) těchto podskupin; 4. kritérium členství: dobrovolné nebo nedobrovolné; 5. přístupnost: otevřená nebo uzavřená; 6. šíře zájmů, hodnot a cílů: zájmová skupina proti rozsáhlému společenství; 7. strukturální typ kontroly: hierarchická nebo egalitární; 8. centralizace kontroly: jednota nebo rozptýlenost.
Mertonův „předběžný seznam skupinových vlastností“, který by však vyžadoval (zejména v bodech 10, 19, 23 a 24) podrobnější komentář, je ovšem úplnější: 1. jasnost nebo vágnost vymezení příslušnosti ke skupině, skupinového členství; 2. stupeň angažovanosti členů skupiny ve skupině; 3. aktuální trvání členství ve skupině; 4. očekávaná délka trvání členství ve skupině; 5. aktuální trvání skupiny; 6. očekávaná délka trvání skupiny; 7. absolutní velikost skupiny nebo jejích komponent; 8. relativní velikost skupiny nebo jejích komponent; 9. otevřený nebo uzavřený charakter skupiny; 10. poměr aktuálního a potencionálního členství; 11. stupeň sociální diferenciace; 12. forma a úroveň stratifikace; 13. typy a stupně sociální koheze; 14. potenciální rozštěpení nebo jednota skupiny; 15. rozsah sociální interakce v rámci skupiny; 16. charakter sociálních vztahů; 17. stupeň očekávané konformity ke skupinovým normám: tolerance deviantního chování a institucionalizované odchylky od přesných definic skupinových norem; 18. systém normativní kontroly; 19. stupeň pozorovatelnosti a viditelnosti v rámci skupiny; 20. ekologická struktura skupiny; 21. autonomie nebo závislost skupiny; 22. stupeň stability skupiny; 23. stupeň stability strukturálního kontextu skupiny; 24. formy, jimiž se udržuje stabilita skupiny a strukturální kontext; 25. relativní sociální postavení skupiny; 26. relativní moc skupiny.
Model, který navrhujeme, zahrnuje v podstatě všechny základní znaky uvažované jak Williamsem, tak Mertonem, poněkud jinak je však systematizuje a zavádí některé (nedichotomické) aspekty, které obvykle nebývají uvažovány:
I. Forma skupiny
1. Rozsah skupiny
a) otázka malých skupin
b) velké skupiny a problematika tzv. masové společnosti
2. Trvání skupiny
a) situační skupiny
b) dočasné skupiny
c) stálé skupiny
d) dlouhodobé skupiny
II. Charakter společenských činností
1. Stupeň integrace skupinových činností
2. Charakter skupinových činností
a) skupiny komunikační
b) skupiny s mimokomunikačními funkcemi — hierarchie skupinových činností
III. Struktura skupiny vcelku
1. Podíl jednotlivců na skupinových činnostech a otázka rolí členů skupiny
a) skupiny s nediferencovanými rolemi
b) skupiny s vyhraněnou diferenciací rolí a typy diferenciací
2. Struktura sociálně psychologických aspektů společenských vztahů, např. vztahů prestiže, popularity, preferencí, sociometrická struktura apod.
IV. Jedinec ve skupině
1. Zařazení člena do skupiny
a) dobrovolný vstup
b) faktické začlenění
c) donucení
2. Charakter interindividuálních vztahů
a) vztahy založené na funkčních momentech
b) vztahy založené na osobních momentech
3. Vztahy spolupráce a opozice ve skupině
4. Vztahy jedince a skupiny
V. Skupinové vědomí a formy sociální regulace (sociální kontroly)
1. Charakter a stupeň rozvinutosti skupinového vědomí
2. Stupeň institucionalizace skupinových činností a skupinových vztahů
3. Charakter skupinových norem a hodnot a podíl skupiny na jejich vytváření
4. Charakter skupinových sankcí (odměny a tresty ve skupině)
5. Skupinová atmosféra
VI. Skupina a celek společnosti
1. Přístup do skupiny
a) otevřené skupiny
b) zavřené skupiny
2. Vztah skupiny k nadřazeným skupinám a k celku společnosti
Jiná klasifikace sociálních skupin může být založena na povaze proměnných, jež jsme zvolili jako diferenciační kritéria a jimž odpovídají určité hodnoty — skupinotvorné znaky. Z tohoto hlediska je možno rozlišovat:
I. Diferenciační kritéria založená na charakteru přírodních podmínek společenského života a vztahu lidí k těmto přírodním podmínkám:
1. Diferenciační kritéria geografického a sociografického charakteru, zejména kritéria: a) geomorfologická a klimatická; b) teritoriální; c) kritéria charakteru sídliště (město-vesnice a jejich typy).
2. Diferenciační kritéria biologického a biosociálního charakteru, zejména: a) znaky rasové; b) diferenciace pohlaví; c) znaky věkové; d) znaky generační; e) znaky rodinné příslušnosti (rodinného stavu).
II. Diferenciační kritéria, jež se vztahují k praktickým činnostem vykonávaným v jednotlivých oblastech společenského života a ke společenským vztahům, jež se v těchto činnostech vytvářejí a uplatňují:
1. Diferenciační kritéria v oblasti ekonomických vztahů: a) kritéria vlastnictví; b) znaky společenské dělby práce: ba) charakter práce, bb) funkce pracovní činnosti, c) kritéria důchodu (jeho zdroje, velikost, využití, životní úroveň).
2. Diferenciační znaky v oblasti politických vztahů, obecněji řečeno znaky, jež vyplývají z charakteru a míry účasti v řízení celospolečenských procesů.
3. Diferenciační znaky, jež se vztahují k jiným oblastem praktických společenských činností; zejména k duchovně kulturním činnostem a společenským vztahům, jež se v těchto činnostech vytvářejí a to zejména: a) znaky založené na charakteru a míře účasti na kulturních činnostech; b) hlediska úrovně vzdělání, jež podmiňují nejen účast na kulturním životě, nýbrž i celkovou úlohu ve společenské dělbě práce.
III. Diferenciační kritéria, jež se vztahují k aspektům společenského vědomí, jež se v praktické činnosti lidí utváří a v ní působí:
1. Diferenciační znaky založené na sociálně psychických aspektech společenských vztahů (např. znaky prestiže, popularity, preferencí), v nichž jsou příslušníci skupin začleněni.
2. Kritéria vyjadřující diferenciaci v oblasti společenského vědomí, zejména v oblasti veřejného mínění, hodnocení, postojů, psychických vlastností členů společnosti, pokud tyto vlastnosti jsou společensky podmíněné a mají diferenciační platnost.
IV. Diferenciační kritéria etnického charakteru: etnické znaky ovšem primárně vyjadřují nikoli diferenciaci skupin ve společnosti, nýbrž diferenciaci globálních společností; diferenciačními znaky skupin ve společnosti se stávají až druhotně a v této podobě jsou základem diferenciace např. etnických menšin nebo etnických skupin (jež na dané úrovni společenského vývoje představují pozůstatky předchozího etnického vývoje).
Literatura: Burgess E. W., Personality and the Social Group, Chicago, 1929; Centers R., The Psychology of Social Classes, Princeton, 1949; Cooley C. H., Human Nature and Social Order, New York, 1902; Homans G. C., The Human Group, New York, 1950; Merton R. K., Social Theory and Social Structure, Glencoe, 1949; Osipov G. V., Sovremennaja buržuaznaja sociologija, Moskva, 1964; Semjonov V. S., Problema klassov i klassovoj borby, Moskva, 1959; Tönnies F., Gemeinschaft und Gesellschaft, Berlin, 1924.
Viz též heslo skupina společenská ve Velkém sociologickém slovníku (1996)