Ateismus
ateismus – (latinisované slovo s řec. základem; a = záporka, tj. ne, bez; theos = Bůh) – neuznávání nebo popírání Boha, příp. náboženství, lhostejnost nebo odpor vůči nim (příležitostně proti „pravému náboženství“). Novodobý pojem a. se užívá od konce 16. st. Do této doby, do období reformace, ale zčásti i později, znamenal a. spíše osobní vzpírání se vůči Bohu životním způsobem (tzv. praktický a.). Teprve s novodobým racionalismem a zejm. osvícenstvím, kdy se sama existence Boha stala problémem a předmětem sporů a důkazů, se prosazoval nový typ a. (teoretický a.). 19. st. přineslo již diferenciaci argumentů a. a ve 20. st. se šíří a. ve smyslu náb. lhostejnosti a sekularizace všech úseků života. Poprvé byl pojem a. uplatněn na národy „bez náboženství“. Moderní religionistika však i u nich našla určité formy náboženství a pochybuje, zda lze nalézt nereligiózní lidské společenství. Za náboženství jsou považovány i soustavy, které neznají koncept „nejvyšší bytosti“, ani Boha jako osobního základu a vládce bytí, znají jen postavy podléhající osudu (např. hínájánový buddhismus). Praktický a. jako nedostatek víry, jednání proti Bohu a jeho řádu byl znám již v antice a vyskytuje se v starozákonní kritice života lidí (např. v Žalmech a v Novém zákoně). Předchází pozdějšímu principiálnímu a., v němž již bývá rozlišován pravý a., zamítající možnost myšlenky Boha, a nepravý či nevlastní a., problematizující pouze určité způsoby myšlení o Bohu a představy Boha (např. pro Řeky byl ateistou ten, kdo neuznával bohy státního kultu). Problémem „sekularizované“ moderní společnosti je např. „bezmocnost“ vědy v otázce zvládání zla a utrpení, což bud oživuje náb. víru, nebo ospravedlňuje a. V bývalých soc. zemích byl a. propracován do podoby tzv. vědeckého ateismu.
atheism athéisme Atheismus ateismo
Literatura: Barth, H. M.: Atheismus, Geschichte und Begriff. 1973; Bloch, E.: Atheismus im Christentum. 1970; Mathner, F.: Der Atheismus und seine Geschichte im Abendland, sv. I.–IV. 1920–1923.