Drogy
drogy – (z něm. Droge, to z fr. drogue, to z arab. durana, to z perského dara = léčivo) – látky vyvolávající stav tělesné či psych, závislosti u osob, které je užívají periodicky či kontinuálně. Libovolná psychotropní látka se může opakovaným užíváním stát d. Objevují se stále nové a nové látky, na něž si jedinec může vypracovat závislost. Pro stav tělesné a psych. závislosti doporučila World Health Organization (WHO) v r. 1963 používat termín drogová závislost (drug dependance), a to pro všechny druhy závislosti včetně alkoholismu. Termín drogová závislost nahradil starší termíny jako toxikomanie či narkomanie, které zahrnovaly jen závislosti na určitém typu d., i termíny adikce a drogová habituace, které zdůrazňovaly stavy fyziologické závislosti, resp. psych. komponenty. Drogová závislost je definována staticky jako stav, nikoliv tedy jako „sklon, touha či nutkání“ požívat psychotropně působící látky. To je však dnes již pokládáno za nedostatek. Existují i další, operacionálně vymezené termíny, jejichž přesné definice vymezují různí autoři různě, např. „užívání, zneužívání, naduživání“ (úzus, abúzus, misúzus). V rozsáhlé literatuře jsou konstatovány závislosti na téměř veškerá psychofarmaka – problematika návykového chování je tedy značně široká. Farmakologické pojetí zdůrazňuje specif. toxikologické vlastnosti příslušných látek a příčiny závislosti hledá v látce samotné, pojetí antropol.-psychologické považuje za rozhodující předpoklad závislosti ne chemické složení látky, ale strukturu osobnosti, situační a kontextové faktory příležitostí, např. stres. Důležitým pojmem v problematice drogové závislosti je tzv. „tolerance“: delší požívání d. snižuje účinek stejných dávek, což zpravidla vede k potřebě zvyšovat dávky. Tolerance však neznamená ovládnutí d., ale naopak podlehnutí jí.
World Health Organization navrhla tuto klasifikaci drogové závislosti: 1. alkoholo-barbiturátový typ: vedle nejčastějšího alkoholu se vytváří návyk na „úzkost rozpouštějící“ látky, tj. anxiolytická sedativa, např. diazepam či meprobamat; 2. amfetaminový typ: d. s excitačním účinkem; 3. kanabisový typ, tj. d. získávané z rostliny konopí seté, např. hašiš a marihuana; 4. kokainový typ; 5. halucinogenní typ: např. mescalin, LSD; 6. opiátový typ: opium a alkaloidy, např. Alnagon, kdy se závislost vytvoří účinkem tišení bolestí; 7. solvenciový typ (tzv. „sniffing“): charakteristický čicháním prchavých látek (toluenu, acetonu apod.); 8. tabakismus; 9. kofeinismus. U posledních dvou typů se jedná spíše o misúzus než o klasickou drogovou závislost. Při odvykání a léčbě se často rozvíjí tzv. abstinenční syndrom: rychle, do 24 hodin, se rozvíjejí bouřlivé vegetativní a psychopatologické reakce, vyvolané nedostatkem d. (nervozita, poruchy spánku, apatie, halucinace a bludy, deliria, vomitus, deprese a suicidální tendence). Teorie patologického rozvoje drogové závislosti jsou variabilní podle toho, jakou dimenzi zdůrazňují. Mezi nejznámější psychosoc. teorie patří: 1. teorie redukce tenze, která zahrnuje snižování jak fyziologického, tak psych. napětí alkoholem či jinou d.; 2. teorie „moci“, kterou vyslovil D. C. McClelland, alkohol pijí lidé, kteří touží po moci, ale ve skutečnosti se cítí slabými (po napití se ve fantaziích cítí konečně potentní); 3. teorie se zdůrazňující rolí osobnostních predispozic (i když jsou problémy s empir. důkazy); 4. teorie učení, předpokládající, že pití alkoholu či požívání d. zpevňuje takové vzorce chování, které zabezpečují opakovaný přísun anestetických zážitků; 5. s-gické teorie patogeneze drogové závislosti, zdůrazňující hlavně vliv rodiny v dětství a dospívání (lidé závislí na alkoholu byli vychováváni ve statist. větším počtu případů dominantní matkou) a vliv adolescentních part na vytváření alkoholových a drogových závislostí.
Teorie alkoholismu vypracované ve 40. l. (Bacon) vycházejí z předpokladu, že složitost moderních společností vyvolává potřebu nějaké integrativní funkce, která by ztlumila napětí a nejistotu v mezilidských vztazích. Takovou funkci velmi dobře plní alkohol, zvl. při rekreativních činnostech, zatímco opačnou, dezintegrující funkci má alkohol, ale i jiné d., na pracovní a organizační činnost. Proto se každá společnost snaží konzumaci regulovat. Systematická regulace je ovšem problematická, protože alkohol často prostupuje velké množství lidských myšlenek, organizací, oslav, vzájemných vztahů a ekon. transakcí. Podle Durkheimovy teorie anomie alkoholismus a d. fungují jako spol. obranný mechanismus, který umožňuje únik. Na tyto názory navazuje teorie drogové ambivalence: drogová závislost se vyvíjí tam, kde je člověk často konfrontován s dvojznačností a s paradoxními situacemi, plnými nejednoznačných výzev a významů. Etnografická teorie na příkladu rituálního, konviviálního a utilitárního pití poukazuje na různorodé antropol. významy drogové závislosti. Chování intoxikovaných jedinců není pokaždé výrazem odstraňování zábran, naopak, v různých společnostech se takoví jedinci chovají různě. Existují kultury, kde jsou intoxikovaní lidé velmi agresívní, jinde se oddávají sexuální promiskuitě a opět jinde jsou velmi ukáznění. Nejdůkladnější psychol. popis geneze alkoholismu a drogové závislosti vůbec předkládají psychodynamické, hlubinně orientované směry (hlubinná psychologie). V jejich pojetí je vlastně drogová závislost jakési periodické duševní onemocnění a zároveň neúspěšný, opakovaný pokus o léčbu, který pokaždé selhává.
Drogová závislost se vyznačuje především hlubokou orální závislostí, která se projevuje i v orálním charakteru individua, pasivitou, závislostí, fantazijním velikášstvím. Pití a požívání d. funguje jako výrazový prostředek těžké hostility (viz afiliace). Bludný kruh drogové závislosti ovšem také vystupuje jako cyklus pomalé sebevraždy, což ovšem závislý jedinec nechápe, protože požíváním d. regresivně, tj. převážně v nevyspělých fantaziích uniká od frustrující skutečnosti. Z každé drogové závisloti (včetně dlouholetého alkoholismu) existují tři možná východiska: abstinence, psychóza a sebevražda. Drogová závislost z ego-psychol. hlediska představuje především hlubokou závislost orálního charakteru na kdysi všemocných objektech, rodičích. Zákl. depresívní vyladění jedince drogovou závislostí bývá zacloněno jeho popřením závislosti. Skutečná povaha věcí se však vyjeví až v abstinenci. Osobnost drogově závislých jedinců se vyznačuje utlumenou ambicí a slabými ideály. Většinou bývají silně narcisticky zranitelní (viz narcismus), touží po chvále a uznání. D. nebo alkohol mohou mnohokrát fungovat jako narcistické zrcadlo, které v navozených fantaziích hojí utrpěná psych, traumata. Psychol. představuje drogová závislost velmi nezralou úroveň orálního eroticismu, kdy se stimuluje slastná zóna orality a na prožitkové úrovni se uvolňují inhibice, svědomí se rozpouští, hladina úzkosti se snižuje a nadchází uspokojování potřeb ve fantazii. Někdy k tomu přistupuje až mysticko-magický prožitek identifikace s požívanou substancí. V pozadí ontogeneze drogové závislosti je zpravidla hostilní, frustrující matka v dětství, od níž se jedinec svým životem s d. odklání.
drugs drogues Drogen droghe
Literatura: Fenichel, O.: The Psychoanalytic Theory of Neurosis. New York 1945; Goode, W. J.: Drugs in American Society. New York 1972; Skála, J. a kol.: Závislost na alkoholu a jiných drogách. Praha 1987.