Činnost, společenská činnost (MSgS): Porovnání verzí

(doplnění tabulek)
(Přidána poslední věta Viz též heslo činnost ve Velkém sociologickém slovníku (1996))
 
Řádek 79: Řádek 79:
 
Faktory, které umožňují prevenci deviace, současně vysvětlují, proč společenská skutečnost má v určité míře charakter uspořádanosti a systémovosti. Parsons vidí hlavní příčinu „uspořádaného charakteru činnosti“ lidí v setrvačnosti společenských procesů a dále v mechanismech socializace, kterými se internalizují kulturní vzory, a v soustavě sankcí, ať již pozitivních, nebo negativních. Výčet těchto příčin je zapotřebí doplnit tím, že vezmeme v úvahu adekvátnost (nebo neadekvátnost) sociokulturních vzorů pro uspokojování individuálních i společenských potřeb. Také tendence lidí dosáhnout souhlasu druhých napomáhá dodržování sociokulturních vzorů. Tato tendence je patrně jedním ze základních projevů sociability; ona také vysvětluje, že lidé respektují určité normy, které vnitřně nepřijímají, které tudíž nejsou vlastně internalizovány, že však tak činí s ohledem na příslušníky skupiny nebo společnosti, kteří dodržování těchto norem od jednajících očekávají.
 
Faktory, které umožňují prevenci deviace, současně vysvětlují, proč společenská skutečnost má v určité míře charakter uspořádanosti a systémovosti. Parsons vidí hlavní příčinu „uspořádaného charakteru činnosti“ lidí v setrvačnosti společenských procesů a dále v mechanismech socializace, kterými se internalizují kulturní vzory, a v soustavě sankcí, ať již pozitivních, nebo negativních. Výčet těchto příčin je zapotřebí doplnit tím, že vezmeme v úvahu adekvátnost (nebo neadekvátnost) sociokulturních vzorů pro uspokojování individuálních i společenských potřeb. Také tendence lidí dosáhnout souhlasu druhých napomáhá dodržování sociokulturních vzorů. Tato tendence je patrně jedním ze základních projevů sociability; ona také vysvětluje, že lidé respektují určité normy, které vnitřně nepřijímají, které tudíž nejsou vlastně internalizovány, že však tak činí s ohledem na příslušníky skupiny nebo společnosti, kteří dodržování těchto norem od jednajících očekávají.
  
Sociologická analýza deviantního chování a společenské činnosti se vůbec neomezuje jen na obecné aspekty, nýbrž směřuje i k postižení jejich specifických forem projevu, závislých zejména na historicko-logickém typu sociokulturního systému (viz [[alkoholismus (MSgS)|alkoholismus]], [[sebevražda (MSgS)|sebevražda]], [[prostituce (MSgS)|prostituce]]).  
+
Sociologická analýza deviantního chování a společenské činnosti se vůbec neomezuje jen na obecné aspekty, nýbrž směřuje i k postižení jejich specifických forem projevu, závislých zejména na historicko-logickém typu sociokulturního systému (viz [[alkoholismus (MSgS)|alkoholismus]], [[sebevražda (MSgS)|sebevražda]], [[prostituce (MSgS)|prostituce]]).
  
 
<span class="section_title">Literatura:</span> <span class="creator">Homans G. C.</span>, Social Behaviour, Its Elementary Forms, New York, 1961; <span class="creator">Malewski A.</span>, O zastosowaniach teorii zachowania, Warszawa, 1964; <span class="creator">Parsons T.</span>, The Structure of Social Action, Glencoe, 1937; <span class="creator">Parsons T.</span>, ed., Working Papers in the Theory of Action, Glencoe, 1953; <span class="creator">Parsons T.</span>, <span class="creator">Shils E. A.</span>, eds., Toward a General Theory of Action, Cambridge, 1951; <span class="creator">Smelser N. J.</span>, Theory of Collective Behavior, London, 1962; <span class="creator">Weber M.</span>, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen, 1922.
 
<span class="section_title">Literatura:</span> <span class="creator">Homans G. C.</span>, Social Behaviour, Its Elementary Forms, New York, 1961; <span class="creator">Malewski A.</span>, O zastosowaniach teorii zachowania, Warszawa, 1964; <span class="creator">Parsons T.</span>, The Structure of Social Action, Glencoe, 1937; <span class="creator">Parsons T.</span>, ed., Working Papers in the Theory of Action, Glencoe, 1953; <span class="creator">Parsons T.</span>, <span class="creator">Shils E. A.</span>, eds., Toward a General Theory of Action, Cambridge, 1951; <span class="creator">Smelser N. J.</span>, Theory of Collective Behavior, London, 1962; <span class="creator">Weber M.</span>, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen, 1922.
Řádek 85: Řádek 85:
 
''[[:Kategorie:Aut: Strmiska Zdeněk|Zdeněk Strmiska]]'' (?)<br />
 
''[[:Kategorie:Aut: Strmiska Zdeněk|Zdeněk Strmiska]]'' (?)<br />
 
[[Kategorie:Aut: Strmiska Zdeněk]]
 
[[Kategorie:Aut: Strmiska Zdeněk]]
 +
----
 +
<span class="see-also">Viz též heslo [[činnost]] ve [[VSgS|Velkém sociologickém slovníku (1996)]]</span>
 
[[Kategorie:MSgS]]
 
[[Kategorie:MSgS]]

Aktuální verze z 10. 11. 2018, 19:18

činnost, společenská činnost (MSgS). V nejširším slova smyslu je činností každé chování nebo proces, pokud jsou funkčně zaměřeny; proto se mluví například o činnosti stroje, srdeční činnosti, pracovní činnosti apod. Ve vlastním slova smyslu je činností kvalitativně specifická forma chování vlastní lidem; pojem činnosti tak umožňuje odlišit specificky lidskou formu chování od nižších forem pohybu, např. od chování organického nebo od chování neživého objektu.

Společenská činnost v širokém smyslu je každá lidská činnost, kterou sledujeme v jejích širších společenskokulturních souvislostech; v tomto pojetí není společenská činnost jen jedním z typů činnosti lidí, nýbrž je jí každá lidská činnost, poněvadž probíhá v určitých sociokulturních podmínkách, je jimi ovlivněna a působí na ně. V užším smyslu se za lidskou činnost pokládá jen taková činnost, která směřuje k ovlivnění chování jiných lidí; jinak řečeno jde o činnost, jejímž smyslem či podstatnou funkcí je ovlivňování druhých. V tomto užším pojetí užívají termínu společenská činnost nebo společenské jednání Max Weber, F. Znaniecki, C. G. Homans, J. Sczepański; podle Maxe Webera nemá sociální charakter jednání, jež se orientuje jen „podle očekávaného chování věcných předmětů“; hospodaření jednotlivce, individuální chování člověka v samotě nejsou podle tohoto pojetí nutně sociální povahy, takového charakteru nabývají, jen jestliže se v nich uplatňuje zřetel k jednání jiných lidí. K užšímu pojetí termínu společenská činnost je nutné poznamenat, že interakční aspekt má ovšem konstitutivní význam pro činnost jakožto společenskou činnost, že však nevyčerpává všechny její dimenze; kromě toho nelze omezovat interakční aspekt jen na bezprostřední charakter činnosti a na její účinky (zaměřené, bezděčné nebo přímo nahodilé), nýbrž je nutno jej vztáhnout i na zdroje a podmínky činnosti.

Podstatu lidské činnosti lze spatřovat v jejím svébytném subjekt-objektovém vztahu. Proto není možno jednostranně charakterizovat lidskou činnost jen jejími objektivními aspekty nebo subjektivními znaky; její podstata tkví v charakteru a vztahu obou těchto stránek. Lidská činnost je vždy transformací subjektivního v objektivní, je objektivací a současně je vždy transformací objektivního v subjektivní, je určitou subjektivací. Ve společenských vědách se často setkáváme s redukcí činnosti jen na jednu z těchto stránek. Objektivistickou redukci lidské činnosti představuje behaviorismus, který vylučuje lidskou subjektivitu ze zorného pole vědy anebo vůbec popírá její existenci jakožto subjektivity v plném slova smyslu. Naproti tomu subjektivismus redukuje činnost lidí jen na její subjektivní stránku a přehlíží, že lidská činnost je ve svém základě přeměnou objektivní skutečnosti.

Specifická kvalita lidské činnosti je podmíněna jejím historickým společensko-kulturním charakterem. V živočišné říši existují formy skupinového života, které mají základní význam pro život druhu a jeho příslušníků a mají namnoze pronikavé biologické účinky, existují v ní procesy interakce, komunikace a skupinové koordinace činností. Živočichové jsou schopni zhodnocovat ve víceméně omezeném rozsahu vlastní zkušenosti, umějí se učit, v biologické říši však ve významnější míře neexistuje objektivace získaných zkušeností a předávání těchto zkušeností, neexistuje tam v rozvinutější podobě socializace získaného. Naproti tomu je pro člověka základním regulativem jeho činnosti objektivovaná zkušenost jeho skupiny, společnosti, popřípadě celého lidstva, získaná v procesu historického vývoje společnosti a vyjádřená v kultuře této společnosti. Proto proces učení u člověka znamená v podstatné míře osvojování kulturních výsledků dosažených činností jiných lidí.

Činnost předpokládá existenci jednajícího subjektu, jímž může být jednotlivec nebo kolektiv; jednající rozvíjí vždy svou činnost ve vztahu k určité situaci, činnost je vždy situačně podmíněna. Situací rozumíme souhrn objektivně existujících skutečností, které jsou nějak významné pro jednajícího. V nemarxistické sociologické literatuře se setkáváme často s tendencemi interpretovat situační podmínky spíše v subjektivním smyslu. W. I. Thomas a P. Znaniecki definují situaci jako „soubor hodnot a postojů, s nimiž jednotlivec nebo skupina má co činit v procesu aktivity a ve vztahu, k nimž tato aktivita je plánována a její výsledky hodnoceny“. Podle těchto autorů situace zahrnuje tři druhy dat: totalitu hodnot, které ovlivňují jednotlivce nebo skupinu, předchozí postoje jednotlivce nebo skupiny, které ovlivňují jeho aktuální chování, a „definici situace, tj. víceméně jasnou představu o podmínkách a vědomí postojů“. V podobném smyslu chápou situaci T. Parsons a E. Shils, kteří sice v situaci rozlišují „třídu sociálních objektů“ a „třídu nesociálních objektů“, avšak objekty situace jsou pro ně především „objekty orientace“. Vztah situace k činnostní orientaci je ovšem vždy velmi důležitý pro činnost, situační podmínky se však neuplatňují jen v této souvislosti, neboť jsou současně zdrojem, předmětem i prostředkem činnosti.

Činnost člověka je složitým strukturovaným procesem, v němž je možno rozlišit různé jeho aspekty a různé jeho fáze. Doposud nebyla vypracována obecně platná konceptualizace všech momentů činnosti. V činnosti bychom mohli rozlišit především: a) zdroje činnosti; b) činnostní orientaci; c) vlastní výkon činnosti; d) účinky činnosti. Zdrojem činnosti je objektivní potřeba, která tkví v rozporu mezi subjektem činnosti a jeho objektivní situací, vnější nebo vnitřní. Potřeba se charakterizuje jako jistá negace, jako nedostatek něčeho, čeho musí být dosaženo právě aktivní činností; jinak bychom mohli říci, že potřeba je negací cílového stavu funkčního systému, tj. systému, který je s to uchovávat, obnovovat nebo dosahovat stavů označovaných jako cílové (viz potřeby a zájmy).

Působení potřeby na chování člověka je zprostředkováno na úrovni uvědomělé činnosti činnostní orientací. Pojmový rozbor činnostní orientace představuje jedno z ohnisek obecné teorie činnosti, kterou se pokusili vypracovat T. Parsons a E. Shils se svými spolupracovníky (T. Parsons a E. Shils, ed., Toward a Theory of Action, 1951); jejich teorie chce vytvořit základnu nejen pro sociologii, nýbrž také pro psychologii, kulturologii a ostatní vědy o člověku. Tato koncepce rozlišuje dvě základní roviny v činnostní orientaci, z nichž prvá — „motivační orientace“ — se vztahuje k uspokojení nebo neuspokojení potřebových dispozic jednajícího, druhá rovina — „hodnotová orientace“ — se týká kulturou daných kritérií, určujících volbu mezi alternativami činnosti.

Podle uvedených autorů zahrnuje motivace tři mody, a to kognitivní orientaci, jež postihuje vztahy jednotlivých objektů v předmětném světě, katektická orientace zjišťuje význam předmětu z hlediska uspokojení nebo neuspokojení potřeb, z hlediska jejich afektivního významu, a vyhodnocující modus, který směřuje k optimalizaci činnosti a spočívá v konfrontaci jednotlivých možností jednání. Druhou rovinu orientace představuje hodnotová orientace, která vychází z poznávacích standardů (kritéria týkající se platnosti poznávacích soudů), z oceňovacích standardů (řídících katektickou orientaci) a z morálních standardů (přinášejících pravidla pro vyhodnocování).

Uvedená konceptualizace má relativně mnohé přednosti. Větší pozornost by bylo třeba věnovat rozlišení informativních a energetických procesů činnosti a vysvětlení jejich vzájemných vztahů; procesy informace v činnostní orientaci zahrnují jak rovinu katexe, tak rovinu předmětně poznávací, jež ovšem nemají elementární charakter, nýbrž představují systémové procesy, zahrnující vyhodnocování jako svou podstatnou dimenzi.

Proces činnosti je vždy v některých svých aspektech sociokulturně modelován; současně „vstupuje“ do systému osobnosti, a jeho výklad proto musí přihlížet k ose „osobnost — sociální systém“; tento vztah se uplatňuje na všech úrovních činnostní orientace a ve všech jejích aspektech.

Činnostní orientaci a celý proces činnosti je možno popisovat jednak na rovině aktuálních procesů, jednak na úrovni dispoziční základny jednajícího subjektu. K prvnímu hledisku se vztahují pojmy motivů, poznání, katexe atd.; k druhému hledisku pojmy postoje, zájmu, hodnoty apod. Obě soustavy pojmů umožňují popis činnostní orientace, popřípadě činnosti jako specifického subjekt-objektového vztahu, přičemž některé pojmové prostředky popisují tento vztah z hlediska pólu subjektu, jiné z hlediska pólu objektu. Na takto komplementárně pojatý vztah pojmů postoje a hodnoty ukázali již W. I. Thomas a F. Znaniecki.

K dispoziční základně jednajícího subjektu se vztahují pojmy „postoje“, „zájmu“, „aspirace“, „umění“ atd. V současné sociologii a sociální psychologii zaujímá pojem postoje svým způsobem centrální místo (viz postoje). Bylo by pravděpodobně možné vyjít z pojmu postoje jako ze základního pojmu a ostatní pojmy této skupiny vysvětlit jako jeho deriváty a konkretizace, které specifikují jednotlivé aspekty dispozic jednajícího; pojem zájmu zdůrazňuje aspekt zaměřenosti, pojem mínění kognitivní aspekt, pojem aspirace se vztahuje k hierarchicky vyšším cílovým stavům, které doposud ještě nebyly dosaženy, k tzv. rozvojovým potřebám apod.

Problematiky hodnot se týká obsáhlá a rozporná literatura filosofická, psychologická, antropologická i sociologická. S určitým zjednodušením bychom mohli rozlišit dvě základní významové varianty pojmu: pojem hodnoty označuje: a) jakýkoli objekt, který má význam pro činnost, jinak řečeno, jakýkoli relevantní vztažný bod činnosti (R. B. Perry, Ch. Morris aj.); b) pojem hodnoty neoznačuje jakýkoli předmět, chtění nebo činnosti, nevyjadřuje, „co je chtěno“, ale „co je žádoucí“; v tomto smyslu se pojem hodnoty omezuje v podstatě na kulturní standardy, které závazně určují kritéria pro volbu alternativ činnosti (C. Kluckhohn, T. Parsons aj.). V tomto smyslu vyjadřují hodnoty zaměřenost subjektu, pokud je tato zaměřenost zpracována a vyjádřena v zobecnělé slovní podobě a pokud toto vyjádření a zpracování mají víceméně systémový charakter. Rozlišení těchto významových poloh pojmu je zdůvodněné a užitečné, i když dosud nedošlo k terminologickému diferencování uvedených významů.

Orientace jednajícího v situaci představuje důležitý strukturální článek v procesu činnosti, přestože nevyjadřuje velmi často ani plně, ani adekvátně vztah jednajícího k situaci a všechny aspekty činnosti. Činnostní orientaci nelze pokládat za nepodstatný epifenomenon ani tehdy, jestliže je v hlubokém rozporu s objektivní skutečností: momenty, které vstupují do subjektivní definice situace jednajícího, jsou zcela „objektivní“ a reálné v tom smyslu, že podstatně ovlivňují proces činnosti, i když z gnoseologického hlediska jsou iluzí (W. I. Thomas, F. Znaniecki).

Mnozí sociologové přistupují k činnosti právě z hlediska činnostní orientace a soustřeďují se na její rozbor. Hlavním iniciátorem tohoto zaměření v moderní sociologii je Max Weber, který v „subjektivně míněném smyslu“ vidí podstatu lidského jednání. Weberova analýza sociálního jednání vychází z charakteru subjektivní regulace tohoto jednání. Na tomto základě vypracoval Max Weber svou známou typologii sociálního jednání, která měla značný vliv ve vývoji sociologického myšlení. Weber rozlišuje: a) „účelově racionální jednání“ („zweckrationales Handeln“), jež rozumně váží všechny prostředky jednání vzhledem k účelům, účely vzhledem k vedlejším účinkům a také účely hodnotí vzájemně v jejich vztazích. Základním kritériem tohoto jednání je úspěch v jednání dosažený; tomuto kritériu se jednání ve všech svých aspektech důsledně podřizuje a vyznačuje se proto přísnou racionální kontrolou; b) „hodnotově racionální chování“ („wertrationales Handeln“) odhlíží od svých praktických účinků, jež vyvolává, nemá na zřeteli úspěch jednání, ale důsledně uplatňuje hodnotová kritéria pro jejich vlastní nepodmíněnou hodnotu, ať již jde o kritéria etická, estetická nebo náboženská; c) třetím typem jednání je afektivní a zvláště emocionální jednání, jež se řídí afekty a citovými stavy; d) tradiční jednání následuje zvyk a tradici, jež jsou jeho dostatečným zdůvodněním. Typologie M. Webera nechce být vyčerpávající a je si vědoma, že reálné jednání má smíšenou podobu a jen se víceméně blíží uvedeným typům. Weberova typologie byla nepochybně velmi podnětná, postihovala reálnou kvalitativní diferenciaci v typech činnosti, avšak nevycházela z obecného modelu činnosti a jednotlivé typy se vztahují proto k odlišným koexistujícím stránkám činnosti.

Na Weberův rozbor jednání navazuje Talcott Parsons svou obecnou teorií činnosti a zejmena svou soustavou pěti „vzorcových proměnných“ („pattern variables“). Každá proměnná vyjadřuje určité dilema volby mezi dvěma póly; podle Parsonse je každý jednající nucen provést explicitně nebo implicitně tyto volby, má-li být pro něj situace jednoznačně určena. Tyto proměnné jsou: a) „afektivita — afektivní neutralita“: každý jednající se musí rozhodnout, zda bude nahlížet na situaci z hlediska možnosti bezprostředně uspokojit potřebu nebo z hlediska jejích důsledků pro další činnost; b) „orientace na sebe — orientace na kolektiv“: jednající se musí rozhodnout, zda svou činností bude sledovat uspokojení vlastních potřeb nebo společenské kolektivní zřetele; c) „univerzalismus — partikularismus“: tato proměnná vyjadřuje možnost, kterou má jednající, pohlížet na objekt podle obecných norem, platných pro všechny objekty téže třídy, nebo podle zvláštních vztahů, které má k danému objektu (respektování příbuzenských vztahů na úkor obecných zřetelů je příkladem univerzalistické orientace); d) „kvalita — výkon“: tato proměnná se vztahuje jen k sociálním objektům, k jiným lidem; jednající je může posuzovat podle jejich výkonů nebo podle vlastností, které jsou na výkonu nezávislé (například podle rodového původu, etnické, třídní příslušnosti apod.); e) „neurčenost — určitost“ (diffuseness — specificity): jednající se dívá na druhého z hlediska přesně určených zájmů, které sleduje, nebo bez takového omezení; v prvém případě bere v úvahu jen určité znaky sociálního objektu, nerespektuje jiné jeho vlastnosti (například osobní), které daný specifický vztah (například sociální roli) přesahují.

V sociologické a v sociálně psychologické literatuře jsou časté pokusy postihnout základní formy činnosti lidí z předmětných hledisek, z hlediska obsahu činnosti. V podstatě překonány jsou dnes ty koncepce, které vycházely z instinktivně pudové základny člověka, z jeho biologických dispozic. Tyto pokusy se ukázaly jako neúspěšné již proto, že antropologické a etnografické výzkumy prokázaly neobyčejnou variabilitu forem lidské činnosti a forem motivace činnosti podmiňující. Za biologicky zakotvené lze pokládat jen chování, které se bezprostředně vztahuje k biologickým potřebám člověka; avšak formy tohoto chování, stejně tak jako formy jiných druhů činností, jsou utvářeny podle sociokulturních vzorů, platných v určité společnosti.

Teorii instinktů je ještě blízká Paretova klasifikace „reziduí“, tj. relativně stálých hybných sil, určujících chování lidí. Vedle reziduí kombinací a reziduí stálých agregátů rozlišuje Pareto rezidua projevu citu vnějšími činy, rezidua sociability, rezidua celistvosti osobnosti a rezidua pohlavního života. Pareto předpokládá, že vztah hlavních tříd reziduí je stálý, že se mění jen jejich vnitřní skladba, přičemž změny uvnitř jednotlivých tříd se vzájemně vyvažují. Tímto předpokladem přehlíží Pareto vlastně historickou proměnlivost lidské činnosti a jejích zdrojů.

Jestliže potřeby člověka nejsou zakotveny biologicky a jsou určeny kulturně společensky, neznamená to ovšem, že by nebylo možné vyjádřit obecným způsobem typy potřeb, jež se projevují ve společenském životě lidí. Jeden z prvních pokusů vymezit „základní postoje“ člověka v jeho společenském životě přináší W. I. Thomas, který ve 20. letech poukazuje na čtyři požadavky člověka, a to na požadavek bezpečnosti, požadavek ohlasu, společenství a lásky, požadavek uznání a moci a tužbu po nových zkušenostech a podnětech.

Podobně jako W. I. Thomas pokusila se řada autorů v minulosti i současnosti sociologie o vypracování pojmového rozboru předmětné zaměřenosti činnosti lidí. Některé pokusy se snaží postihnout hlavní formy činnosti a zejména kvalitativní specifičnost činnosti v jednotlivých společnostech na základě určení hodnotové orientace, z níž činnost vychází. Jeden z nejnovějších pokusů o předmětnou klasifikaci a typologii hodnot přináší F. R. Kluckhohn a F. L. Strohbeck. Hodnotová orientace představuje podle těchto autorů určení „řádu a směru veškeré činnosti lidí“. Hodnotová orientace ve své nejobecnější podobě odpovídá na pět klíčových otázek, které řeší všechny společnosti. První otázka se týká povahy lidské přirozenosti z hlediska vztahu dobra a zla, popřípadě její proměnlivosti nebo neproměnlivosti; druhá otázka se týká vztahu člověka a přírody a přináší tři varianty řešení: podřízení se přírodě, vládu nad přírodou, harmonii s přírodou. Časová orientace klade v lidském životě důraz na minulost, přítomnost nebo budoucnost. Pojetí lidské aktivity se rozlišuje podle toho, zda se smysl lidské existence vidí „v bytí“ nebo „v činnosti“ anebo „v zdokonalování vlastního bytí“ („beingin be-coming“). Poslední otázka se týká mezilidských vztahů. Důraz může být položen na individuum nebo na kolektiv, chápaný buď v historické posloupnosti, nebo v jeho přítomných (kolaterálních) vztazích.

Obecné postižení základních rozměrů a forem činnosti se ukazuje zejména potřebné při srovnávacích sociologických výzkumech. Na nejobecnější rovině bychom mohli říci, že lidé svou činností uspokojují své potřeby jako organických bytostí, jako osobností i jako členů společnosti. Přitom ve své činnosti neustále řeší svůj vztah a) k přírodě; b) k jiným lidem; c) k sociálnímu systému jako celku; d) ke kulturní soustavě dané společnosti; e) k sobě samým jakožto osobnostem. Toto abstraktní schéma má ovšem své oprávnění jen jako východisko, které musí být specifikováno a konkretizováno, má-li umožnit popis specifických forem činnosti v jednotlivých společnostech. Takový popis vyžaduje zavedení proměnných, které vyjadřují kvalitativní charakter úkolů, jež ve společenském životě vystupují do popředí.

Společenská činnost vykazuje určité pravidelnosti, které jsou podmíněny působením sociokulturních regulativů; tyto sociokulturní regulativy jsou produktem kulturního vývoje skupiny a společnosti, jsou výsledkem předchozích činností a zkušeností lidí, jsou osvojováním procesu učení v procesu socializace osobnosti a jsou sdíleny členy skupiny. Významným autorem, který položil otázku sociokulturních regulativů do centra sociologické pozornosti, byl W. G. Sumner (Folkways, 1906); „obyčeje“ (folkways) jsou pro něho chování založená na tradici a společná všem členům skupiny. Sumner odlišil pojem obyčeje od pojmu „zvyku“, který vyjadřuje individuální přizpůsobení a vztahuje se k chování jednotlivce. Termín „mrav“ označuje podle Sumnera zvláštní druh obyčejů, a to takových, jejichž porušení vyvolává velmi intenzívní citovou reakci členů skupiny, jež ospravedlňuje přísnou sankci proti přestupníkovi.

Pojem „obyčej“ byl později nahrazován jinými neutrálnějšími termíny, zejména často se užívá termínu „vzor“ („pattern“), „model“, „schéma“ nebo „regulátor“. Působení sociokulturních regulativů se vztahuje na všechny oblastí společenského života a na všechny typy sociálních vztahů. Přitom se tyto regulativy vzájemně liší řadou svých vlastností. Sociokulturní regulativy mohou být předně v různém vztahu k vědomí lidí. Některé regulativy působí, aniž by si lidé plněji uvědomovali jejich platnost, jiné vzory jsou intenzívně spjaty s vědomou činností lidí; proto se často rozlišují „skryté vzory“ („covered patterns“) a „zjevné vzory“ („overed patterns“) (R. K. Merton). Regulativy, které jsou vědomím reflektovány a jsou v zobecnělé podobě explicitně vyjádřeny, označujeme jako normy; jsou-li sociokulturní regulativy všeobecně „vzory činnosti“, jsou normy „vzory pro činnost“.

Normy vytvářejí normativní systém, jímž rozumíme soubor určení (vzorů, pravidel, představ), jež vyjadřují, jaké jednání se pokládá za žádoucí a správné nebo naopak za nežádoucí a nesprávné. Jinak řečeno, normativní systém vyjadřuje povinnosti a práva jednajících subjektů, stanoví, jak se mají chovat a jaké jednání ze strany druhých mohou sami očekávat.

Bez normativní soustavy by činnost lidí neměla tak uvědomělý a reflexívní charakter, nevycházela by z hodnocení různých alternativ jednání; pravidla normativního systému způsobují, že činnost má uspořádanou a přitom jednotnou povahu, a to jak na úrovni jednání osobnosti, tak na úrovni sociálního systému. Normativní soustava je ovšem sama produktem činnosti lidí, formuje se na základě společenské praxe a je z ní odvozena. Přitom vztah normativní soustavy k praktické činnosti lidí není vždy přímý a jednoznačný a působení společenských norem může být oslabeno nebo přímo narušeno. Sociologická analýza nesmí apriorně předpokládat, že se normativní systém ve svém celku uplatňuje jednoznačně a bezprostředně jako regulativní systém činnosti. Jednotlivá pravidla normativního systému mohou plnit i jiné funkce, zejména funkce ideologického charakteru ve sféře společenského vědomí, mohou platit spíše pro „druhé“ než pro jednajícího, který je „uznává“ apod. Nikterak není možné vydávat normativní pravidla za objektivní sociologické zákonitosti: jejich specifický rys tkví v tom, že mají být respektována, to znamená, že mohou být také porušena.

Jednostranný výklad normativního systému je charakteristický pro soudobý kulturalismus, který se uplatňuje jak v sociologii, tak zejména v kulturní antropologii. Kulturalisté zpravidla přehlížejí závislost normativního systému na společenské praxi, jeho v jistém smyslu odvozený charakter, vydávají normativní systém za regulátor společenských činností a spatřují v normativním systému základní aplikativní princip společenských procesů. Kulturalisté sdílejí „normativní determinismus“ (termín je od Kingsleye Davise), domnívají se, že vysvětlili společenský proces, jestliže v něm našli projev určitého kulturního vzoru. Problematika strukturálních závislostí kulturních vzorů na jiných stránkách společenské skutečnosti a otázky geneze kulturních vzorů se tomuto jednostrannému přístupu vůbec nekladou. Této teoretické orientaci jsou velmi blízcí autoři jako A. L. Kroeber, C. Kluckhohn, T. Parsons aj.

Jednotlivé prvky normativního systému se liší řadou vlastností, přičemž tyto rozdíly se vztahují k různým hlediskům. Normativní funkci mohou plnit některé konkrétní názorné skutečnosti, které se uplatňují jako vzory nebo modely. Tak například chování členů referenčních skupin se stává pro druhé přitažlivým příkladem, který následují. Důležitou součástí normativního systému jsou hodnoty, které určují směr, zaměřenost činnosti, neurčují však způsoby chování a vztah chování k situačním podmínkám. Normy vyjadřují v explicitní formě požadavky na chování a velmi často konkretizují i způsob požadovaného chování a situační podmínky. Normy předpokládají určité hodnoty, které však nemusí být jejich obsahem. Jejich explicitně vyjádřený obsah může být hodnotově indiferentní, může mít konvenční povahu.

Jednotlivé normy se liší řadou aspektů; různí se tím, kdo je vytváří a jak jsou vytvářeny (některé faktické formy chování postupně nabývají normativní funkce; jiné normy jsou nejdříve formulovány a vyhlášeny a teprve poté nabývají platnosti). Další rozdíl se týká okruhu lidí, některé normy platí pro všechny lidi, jiné jen pro určitou kategorii. V tomto druhém případě jde zvláště o normy, které vymezují sociální role. Obdobný je rozdíl vztahující se k době platnosti sociálních norem; některé normy platí po dlouhé epochy, jiné, například módy, jsou relativně velmi krátkodobé. Část sociálních norem velmi jednoznačně vymezuje požadované chování (např. rituální normy), jiné normy ponechávají větší nebo menší prostor pro individuální variabilitu při výkonu norem. Zachovávání norem je zajištěno sankcemi, které jsou různé povahy. Normy se liší také způsobem předávání (prvotní nebo druhotná socializace), povahou své interiorizace, stupněm svého dodržování (viz kontrola sociální).

Nedílnou součástí sociologické problematiky společenské činnosti jsou otázky deviantního chování, jež se zpravidla vymezuje jako chování lidí, jež je v rozporu se sociokulturními pravidly (normami, vzory, očekáváními), přijatými ve skupině nebo ve společnosti. Takové vymezení není však zcela dostatečné, neboť neřeší otázku, jakou soustavu norem volíme za kritérium pro posuzování deviace; soulad chování s normou může být za určitých podmínek právě výrazem deviace, jestliže deviace zasahuje samotnou úroveň sociokulturních vzorů. Záměna nebo nerozlišování pojmu deviantního chování a jiných forem nekonformního chování je charakteristická pro mnohé výklady tohoto problému v nemarxistické sociologické literatuře. Vyskytuje se i u Durkheima, který sbližuje pojem „normálního“ a „obecného“ na straně jedné a pojem „patologického“ a „anormálního“ na straně druhé. Přes tuto relativnost a obtíže při aplikaci má pojem deviantního chování své zdůvodnění, které vyplývá z toho, že různé soustavy norem mají odlišné místo ve fungování společnosti a v jejím vývoji a že tudíž pojem deviace nelze vykládat zcela relativisticky.

Starší koncepce vysvětlovaly deviantní chování především nebo výlučně z nesouladu, napětí a konfliktu mezi lidskou osobností, zejména její pudově instinktivní základnou a sociokulturním systémem, zvláště morálními příkazy společnosti, které nutí člověka „vzdát se uspokojení svých instinktů“ (S. Freud). Také některé soudobé koncepce (D. H. Wrong) se obracejí proti „přesocializovaným obrazům“ člověka a podtrhují význam jeho biologických tendencí, v nichž vidí zdroj konfliktů lidí se společenským řádem. Kritikové těchto biologizujících výkladů nepopírají zpravidla možnost napětí mezi biologickými potřebami člověka a společenskými podmínkami, ukazují však, že z těchto zdrojů nelze vysvětlit většinu forem deviantního chování v jejich dané podobě, a to již proto, že vztah sociálních regulativů a biologických potřeb člověka není primárně negativní nebo dokonce konfliktní.

Značným přínosem pro sociologický výklad deviantního chování byla Mertonova studie „Sociální struktura, anomie a deviace“. R. K. Merton hledá právem hlavní zdroj deviace v sociokulturní sféře, zejména v rozporném vztahu mezi kulturou určenými cíli jednání a normami, které stanoví legitimní prostředky, jichž mohou jednající užívat pro dosažení svých cílů. Tak například podle Mertona soudobá americká společnost klade nadměrný důraz na úspěch v kariéře a zejména na finanční úspěch; přitom však sociální podmínky lidí nedovolují dosažení tohoto cíle legitimními prostředky; v tomto rozporu vidí Merton hlavní zdroj deviantního chování v současných podmínkách americké společnosti.

Na základě rozlišení cílů činnosti, určených kulturou, a prostředků institucionalizovaných pro dosažení daných cílů, vypracovává Merton svou typologii adaptace jedince vzhledem k sociokulturnímu systému, která je založena na rozlišení, zda jednotlivec přijímá nebo odmítá stanovené cíle a prostředky. Na základě tohoto kritéria rozlišuje Merton tyto typy adaptace, popř. deviace:

MSgS činnost společenská činnost.JPG

(Znaménko + znamená přijetí, znaménko — odmítnutí, znaménko ± znamená odmítnutí hlavních hodnot a zavedení nových hodnot.)

Deviantní chování nelze vysvětlit žádnou teorií jediného faktoru, založenou na jednom typu rozporu. Deviantní chování může vyplývat z různých zdrojů, které se týkají jak jednotlivých strukturálních prvků procesu činnosti, tak vztahu jednotlivých systémů a subsystémů činnosti.

Judith Blake a Kingsley Davis kladou velký důraz na skutečnost, že konformita nebo deviace se může odlišným způsobem týkat motivace činnosti a vlastního chování. Existují formy deviantního chování bez deviantní motivace, jež jsou způsobeny situačními faktory nebo nejasností či rozporností norem jednání regulujících. Některé situační podmínky nedovolí jednajícímu, aby jednal, jak vyžadují normy, i když se snaží normativním požadavkům vyhovět. Jindy jsou požadavky norem tak mnohoznačné a rozporné, že jednající nemůže normy neporušit; tak je tomu často zejména při výkonu některých sociálních rolí. V různé podobě se uplatňují jako příčina deviantního chování rozpornost cílů a prostředků, na jejíž jednu formu projevu již poukázal Merton. Příčinou deviace může být samotný posuv cílů, k němuž dochází v období hlubokých společenských otřesů; v těchto případech může dojít až k stavům anomie, kdy lidé ve své činnosti se nemohou opírat o přiměřenou soustavu sociálních norem. Připomeňme, že jeden ze základních typů sebevražednosti, tzv. anomickou sebevraždu, vysvětloval Durkheim tím, že ve společenském životě dochází k hlubokým přeměnám, zejména v období krizí nebo v období abnormální prosperity, v nichž lidé ztrácejí své normativní opory.

Zdroj deviantního chování se často vztahuje k určitým formám rozpornosti mezi jednotlivci, skupinami a globální společností. Jednání člověka není nikdy zcela určeno institucionalizovanými normami a rozpornost osobnosti a společenského systému nikdy

zcela nemizí, i když má různé podoby. Tuto skutečnost podceňuje T. Parsons a zejména jeho někteří následovníci, např. F. X. Sutton, který uvádí, že „pro moderního sociologa, poučeného koncepcí, že činnost sleduje institucionalizované normy, má protiklad individuálních a společenských zájmů velmi omezenou platnost nebo je veskrze nezdravý“. Současní nemarxističtí sociologové, zvláště funkcionalistické orientace, mají tendenci podceňovat také diferenciaci a rozpornost subkultur v jednotlivých společnostech. Konkrétní výklad deviantního chování, zejména některých jeho forem, předpokládá rozbor sociální struktury celé společnosti a jejích rozporů.

Bezprostřední příčinou deviantního chování je často nedostatečná socializace, „nedostatečné zvnitřnění kulturních vzorů“. Socializace se přitom uplatňuje jako prostředek, který deviaci předchází, ale v některých případech také jako prostředek, který deviaci napomáhá: v některých případech jsou internalizovány právě vzory chování, které společnost posuzuje jako deviantní. Při konkrétních výzkumech deviace se ukazuje, že velký vliv mají společenské skupiny, jejichž činnost je ve své podstatě deviantní. Lidé vstupují do těchto skupin nikoli jen proto, že neumějí uspokojit jinak svou potřebu žít skupinovým životem, neboť jiné skupiny je nepřijímají. V takových případech je deviantní chování jednotlivce druhotně navozeno skupinou, do níž jednotlivec vstoupil z důvodů, jež nemají bezprostředně deviantní charakter.

Faktory, které umožňují prevenci deviace, současně vysvětlují, proč společenská skutečnost má v určité míře charakter uspořádanosti a systémovosti. Parsons vidí hlavní příčinu „uspořádaného charakteru činnosti“ lidí v setrvačnosti společenských procesů a dále v mechanismech socializace, kterými se internalizují kulturní vzory, a v soustavě sankcí, ať již pozitivních, nebo negativních. Výčet těchto příčin je zapotřebí doplnit tím, že vezmeme v úvahu adekvátnost (nebo neadekvátnost) sociokulturních vzorů pro uspokojování individuálních i společenských potřeb. Také tendence lidí dosáhnout souhlasu druhých napomáhá dodržování sociokulturních vzorů. Tato tendence je patrně jedním ze základních projevů sociability; ona také vysvětluje, že lidé respektují určité normy, které vnitřně nepřijímají, které tudíž nejsou vlastně internalizovány, že však tak činí s ohledem na příslušníky skupiny nebo společnosti, kteří dodržování těchto norem od jednajících očekávají.

Sociologická analýza deviantního chování a společenské činnosti se vůbec neomezuje jen na obecné aspekty, nýbrž směřuje i k postižení jejich specifických forem projevu, závislých zejména na historicko-logickém typu sociokulturního systému (viz alkoholismus, sebevražda, prostituce).

Literatura: Homans G. C., Social Behaviour, Its Elementary Forms, New York, 1961; Malewski A., O zastosowaniach teorii zachowania, Warszawa, 1964; Parsons T., The Structure of Social Action, Glencoe, 1937; Parsons T., ed., Working Papers in the Theory of Action, Glencoe, 1953; Parsons T., Shils E. A., eds., Toward a General Theory of Action, Cambridge, 1951; Smelser N. J., Theory of Collective Behavior, London, 1962; Weber M., Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen, 1922.

Zdeněk Strmiska (?)


Viz též heslo činnost ve Velkém sociologickém slovníku (1996)