Ekonomika (MSgS)

ekonomika (MSgS) představuje oblast společenského života, jejímž obsahem jsou vztahy mezi lidmi a společenskými skupinami (viz skupiny společenské), utvářející se během procesu výroby materiálních statků. V marxistickém pojetí bývá souznačně užíváno termínu „výrobní vztahy“, případně „ekonomické vztahy“.

V dějinách lidské společnosti vystupují ekonomické vztahy v dialekticky procesuální jednotě s výrobními silami. Jádrem výrobních sil je přetvářející působení lidí jakožto pracovníků na přírodní síly a útvary pomocí techniky. Tvoří je soubor výrobních nástrojů (obráběcích strojů, přístrojů aj.) a ostatních pracovních prostředků (včetně továrních budov, dopravních prostředků aj.), s jejichž pomocí lidé vyrábějí materiální statky, fungování předmětu práce (tj. materiálu, na nějž pracovníci působí a jejž přetvářejí pomocí výrobních nástrojů a jiných pracovních prostředků) a lidé, kteří jakožto nositelé pracovní síly uvádějí v pohyb výrobní nástroje i jiné pracovní prostředky a na základě určitých výrobních zkušeností a pracovních návyků realizují výrobu materiálních statků. Z toho, že jádrem výrobních sil jsou přetvářející vztahy lidí vůči přírodě, neplyne, že by výrobní síly neobsahovaly žádné vztahy mezi lidmi samými. Jde jmenovitě o kooperačně provozní vztahy mezi lidmi jakožto výrobci. Nutnost boje za ovládnutí přírody a tedy rozvoj výrobních sil jsou zájmem celého lidstva a v důsledku toho jedny a tytéž výrobní síly mohou sloužit různým společenským třídám a vrstvám.

Fungování výrobních sil je pracovní proces. Tento proces jako celek i jeho podstatné stránky (dělba práce, organizace práce) tkvějí svými kořeny v dialektické vnitřní nutnosti vývoje výrobních sil, ale zároveň přerůstají do sféry ekonomických vztahů, a to především proto, že jimi jsou vnitřně implikovány vztahy přivlastňování výrobních prostředků i výsledků práce. Ekonomické vztahy se tedy utvářejí v součinnosti lidí. Souhrnně platí, že ekonomické vztahy vyjadřují vzájemný poměr lidí a společenských skupin při ovládání a přivlastňování výrobních sil.

Hlavní stránkou ekonomiky jsou vlastnické vztahy. Tím se její marxistické pojetí liší od značné části koncepcí nemarxistických sociologů, kteří vlastnické vztahy obcházejí a u nichž ekonomika vystupuje převážně jako distribuce společenského bohatství. Vlastnictví není ovšem odděleným vztahem, svými důsledky i projevy prolíná ekonomiku v jejím celku. Vlastnické vztahy, právě proto, že se vytvářejí bezprostředně v boji za ovládnutí a přivlastnění výrobních prostředků, jsou základem ekonomicko-třídních (a jiných ekonomicko-skupinových) vztahů i vztahů rozdělování, které tvoří další stránky ekonomiky.

Pro ekonomiku je tedy příznačná skupinově zájmová (v třídní společnosti třídní) charakteristika, ekonomické vztahy mají ve společenském vývoji základní skupinotvorný význam.

Specifikace výrobních sil a ekonomických vztahů nepopírá jejich dialektickou jednotu jako základ zákonitostí historického procesu, ale je prostředkem analytického pochopení této jednoty, stále znovu narušované a stále znovu se ustavující na vyšším stupni: „Na jistém stupni svého vývoje se hmotné výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy...“ „S nově nabytými výrobními silami mění lidé svůj výrobní způsob a s výrobním způsobem mění všechny ekonomické vztahy, které byly nutné jen za tohoto určitého výrobního způsobu“ (Marx).

Určitý typ jednoty výrobních sil i ekonomických vztahů vytváří materiální základ určité společenskoekonomické formace (viz formace společenskoekonomická). Proto právem pojednává marxismus o ekonomice prvobytné, otrokářské, feudální, kapitalistické a socialistické (případně v budoucnosti komunistické). To ovšem neznamená popírat fakt kvalitativních ekonomických přeměn v rámci jednotlivých formací. V přítomnosti jej dokumentuje jak kapitalistická, tak i socialistická ekonomika v řadě zemí.

Vzhledem ke své převážně výrobní charakteristice má ekonomika ve svém základě materiální charakter. Jako taková vytváří v každém konkrétním společenském zřízení materiální základnu (viz základna a nadstavba), ze které vyrůstají, vůči které se však s relativní samostatností (nenarušujíce dialekticky organickou jednotu daného komplexu společenských vztahů) pohybují jednotlivé oblasti společenské nadstavby: politika, právo, morálka, výchova, umění, světonázorová ideologie. To ovšem neznamená, že by se sama kategorie ekonomiky vyčerpávala svým objektivně materiálním základem. Lze hovořit i o ekonomickém vědomí, zahrnujícím sféru pracovních postojů, motivací a satisfakcí (viz práce), úroveň ekonomické vzdělanosti atd. Sama ekonomika je tedy svého druhu jednotou objektivního a subjektivního.

Ekonomika jako základní oblast společenských vztahů byla a je častým předmětem sociologických výzkumů i úvah.

V nemarxistické sociologii zahájil úvahy o ekonomice již Comte, jenž kritizoval abstraktně deduktivní charakter tehdejší ekonomické vědy jako metafyziku a zahájil tím dodnes neukončené spory mezi ekonomy a sociology. Zdůrazňoval, že ekonomické zákony jsou zákony sociálními, spjatými sociálním konsensem s činnostmi probíhajícími v jiných společenských sférách. Přitom ovšem Comte přešel ke druhé krajnosti, když popřel možnost zvláštní ekonomické vědy. V podstatě směřoval k pohlcení ekonomie sociologií. To vyvolalo nesouhlas zejména u Milla, jenž zdůrazňoval autonomii ekonomické vědy. Z Comta aplikoval na ekonomii pouze rozlišení statiky a dynamiky. Zato většího ohlasu se dostalo Comtovi u jeho sociologických následovníků. Durkheim měl za to, že politická ekonomie může nalézt své oprávnění pouze jako obor sociologie a že ustupuje místo ekonomické sociologii. V mírnější podobě zastával podobné stanovisko Gurvitch, jenž pojímá vztah mezi ekonomickou sociologií a ekonomickou vědou jako rozpor mezi koncepcí nutného historického vývoje a koncepcí postupu směrem k předem stanovenému ideálu, jenž je považován za konečný cíl. Cuisinier se domnívá, že ekonomická sociologie, ekonomická věda a dokonce obecná sociologie mají stejný předmět — sociální realitu — a že se liší pouze zájmem, podle kterého tematicky člení toto společné výzkumné pole. Weisser, stejně jako Durkheim, vidí i dnes v ekonomické vědě speciální sociologii.

Správné řešení daného problému bude vycházet jistě z toho, že ekonomika je sociálním jevem, že jako taková tvoří předmět studia ekonomických věd, že však je zároveň částí, stránkou předmětu sociologie, byť i šlo o stránku základní.

Ekonomické problémy se promítly do obecně sociologických úvah Spencera o dvou základních typech společnosti: vojenské a industriální. Velmi analogické bylo Durkheimovo rozlišení segmentální (homogenní, integrované mechanickou solidaritou) a diferencované (se specializovanými strukturami rolí) společnosti — opíralo se o jeho pojetí dělby práce. Weber se pokusil analyzovat historicko-společenské podmínky kapitalistické ekonomiky (zejména působení asketického protestantismu a byrokracie, která podle něho poskytuje nejracionálnější formu sociální organizace industriálního kapitalismu), ovšem v rámci apologetického zaměření na zjištění podmínek jejich trvalého růstu a rozkvětu. Místo vědecky sociologické analýzy reálných rozporů této ekonomiky vyúsťuje jeho teorie v modelování „ideálního typu“, podle něhož dělníci nemají vlastnit svou práci ani výrobní prostředky, manažeři nemají vlastnit své dělníky a kapitalisté nemají vlastnit ani kontrolovat možnosti zisku na trhu.

Na rozdíl od politické ekonomie i specializovanějších ekonomických disciplín nejsou středem pozornosti sociologů ekonomické zákonitosti samy o sobě, ale úloha ekonomiky v širších společenských souvislostech, její působení na rozvoj ostatních oblastí společenského života, zejména její působení skupinotvorné. Tradičním sociologickým problémem je vztah ekonomiky a politiky. Sociologa dále zajímají společenské motivy hospodářského jednání, úloha pospolitostního smyslu v hospodářském životě, struktura hospodářského života z hlediska globálního společenského systému, organizační formy ekonomických institucí, společenské vztahy mezi výrobcem, dodavatelem a spotřebitelem, společenské důsledky industrializačních procesů (teorie industriální společnosti), komplex technických, ekonomických a sociálních souvislostí automatizace i jiných kvalitativních technických přeměn.

Je ovšem otázkou, zda bude mít své místo speciální ekonomická sociologie v tom případě, jestliže ekonomická věda (jakou bezesporu je marxistická politická ekonomie) sama pojímá důsledně svůj předmět z hlediska utváření sociálních vztahů. V takovém případě není třeba, aby sociologie substituovala ekonomii. Důslednější je budovat jako speciální sociologické disciplíny sociologii průmyslu, zemědělství, práce aj., z nichž každá chápe svůj předmět jako jednotu ekonomické, morální, politické, výchovné a ideologické určenosti, tedy daleko komplexněji než ekonomické vědy.

Historie sociologických výzkumů a analýz ekonomiky je z větší části historií sociologie průmyslu, která se datuje od Le Playových prací z poloviny 19. století, v nichž byly analyzovány zejména údaje o hospodaření dělnických rodin. Pokračuje výzkumy průmyslových vztahů v 30. letech 20. století v USA (viz vztahy skupinové formální a neformální) a dnes se realizuje v širokém proudu výzkumů nejrůznějších stránek lidských vztahů v ekonomické oblasti.

Literatura: Cuisinier J., Auguste Comte et la sociologie économique, Cahiers internationaux de sociologie, 1958; Friedmann G., Naville P. a kol., Sociológia práce, Bratislava, 1967; Gurvitch G., Pour le centenaire d'Auguste Comte, 1957; Slejška D., Dialektika výrobních sil a socialistických a ekonomických vztahů, Praha, 1962; Smelser N. J., The Sociology of Economic Life, New York, 1963; Weber M., Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen, 1947.

Dragoslav Slejška