Fonologie
fonologie – (z řec. fóné = hlas, řeč; logos = slovo, myšlenka, věda) – subdisciplína lingvistiky, zkoumající využívání a fungování zvukových prostředků v jazyce. Studuje jejich soustavu a systém fonémů, tj. zvukových émů, segmentů, jazykových jednotek (viz též behaviorém). Funkce hlásek zkoumá ve vztahu k vyšším složkám jazykového systému. Fonologický pohled na jazyk vychází z toho, že při vnímání řeči některé zvukové prvky nerozlišujeme a jejich variabilitu si neuvědomujeme ani ve vlastních promluvách. Např. čes. samohláska e může mít několik hláskových odstínů (realizací): podoby otevřenější, blížící se realizacím samohlásky a, ale i podoby zavřenější, blížící se realizacím samohlásky i. Pro komunikaci mluvenou češtinou jsou však tyto zvukové rozdíly irelevantní (nedůležité, nezávazné) a účastníci komunikace sledují jen rozdíly relevantní, které mají distinktivní, významově rozlišovací funkci. Vnímají tedy všechny uvedené odstíny samohlásky e jako samohlásku přední středovou, která se např. v slově „ven“ liší od samohlásky nízké a v slově „van“ nebo od vysoké samohlásky i v slově „vin“. F. se jako samostatný obor vyčlenila ve 20. l. 20. st. z fonetiky, kdy tak jazykovědci reagovali na nedostatek strukturálního a funkčního přístupu k hodnocení zvukového materiálu jazyka. Funkčnost jazyka je spjata se soc. motivací, soc. situací řečového projevu a soc. prostředím vůbec. Proto do f. intervenují s-gické přístupy. Teor. základy f. vycházejí především ze dvou zdrojů: z učení o fonému Baudouina de Courtenay a z názorů Ferdinanda de Sausura na systémovost jazyka. Význ. představiteli čes. f. byli na přelomu 20. a 30. l. 20. st. V. Mathesius, B. Havránek, B. Trnka, později J. Vachek, F. Daneš, M. Romportl, M. Komárek (viz též Pražský lingvistický kroužek, lingvistika strukturální).
phonology phonologie Phonologie fonologia
Literatura: Daneš, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957; Vachek, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968; viz též lingvistika strukturální.