Futurismus
futurismus – (z lat. futurus = budoucí) – uměl. a zčásti soc. hnutí s výraznou polit. komponentou. Vznik f. se odvozuje od vydání prvních manifestů v Itálii v r. 1909 a v Rusku v r. 1912. Do jiných zemí se f. nerozšířil, i když jeho vliv lze najít v řadě pozdějších uměl. hnutí a směrů, zejm. v dadaismu a v surrealismu, v konstruktivismu a v různých abstraktivistických směrech. Výraznými uměl. osobnostmi a zároveň ideology it. f. jsou F. T. Marinetti, V. Boccioni a C. D. Carra, v Rusku je to hlavně V. Majakovskij. V Itálii se f. zrodil z rozhořčeného protestu proti oficiálnímu, akademickému umění, konzervativní, zatuchlé spol. atmosféře i „humanitářskému“ soc. verismu. Zde vznikl revoltující, destruující duch uměleckých avantgard 20. st. Specifikou f. je snaha o modernost, přerůstající v nadšený obdiv k vynálezům, k technice, k rychlosti, což je zejm. v počáteční fázi dominantním rysem, stejně jako příklon k anarchismu a socialismu G. Sorela. It. futuristé mají svůj polit. program zakotvený v řadě proklamací, které jsou laděny silně antiklerikálně, republikánsky a social. (obsahují požadavek vyvlastnění půdy, osmihodinové pracovní doby, rovnoprávnosti mužů a žen, rozvodů apod.). V době před 1. svět. válkou it. dělníci často bránili futuristy před „měšťáky“ při pobuřujících veř. vystoupeních. Futuristé „vynalezli“ provokační divadelní a liter. představení a skandalizující manifestace, psali pamflety a libovali si ve výtržnostech (jejich komediální nadání mělo dávku diletantismu a infantilismu). Umění jim bylo gestem, výzvou veřejnosti. Hlavním jeho rysem byla dramatičnost a dynamičnost. Styl básnický, malířský, hudební a architektonický měl být rychlý, dráždivý, znepokojivý jako moderní život (slova osvobozená od gramatiky, intonované šramoty místo hudby, výtvarné umění jako hmota v pohybu). Architekt Sant Elia chtěl vystavět futuristické město zbavené monumentality a statičnosti starých měst, s ulicemi nad sebou spojenými vytahovadly, s pohyblivými chodníky a mnoha mosty, se vzornou komunikací (rozvinutým automobilismem) a hygienou.
Futuristické vize světa byly zároveň romantizující a pragmatizující. Silně na ně působil Bergsonův intuitivismus. Výraznou ideol. složkou, která nakonec v it. f. převládla, byl nacionalismus, vybičovaný do hysterické formy opřené o Nietzscheho teorii vůle k moci. U většiny příslušníků hnutí došlo k nacionalistické exaltaci na frontách 1. svět. války, která posléze přerostla v příklon k fašismu, některé ale přivedla válečná zkušenost k ideám čistého a metafyzického umění, oproštěného od polit. a soc. zřetelů, řada futuristů ve válce padla. It. f. dožíval v deformované podobě až do oficiálního nástupu fašismu, který už nepotřeboval jeho anarchistickou ztřeštěnost, ale státotvorné umění (na Novocentu, tj. Výstavě fašistické revoluce v r. 1922, byla oslavně restaurována neoklasicistická, akademická díla; Marinettiho jmenoval Mussolini akademikem a dal ho do výslužby). Tzv. 2. vlna it. f. (1920–1928), už bez původních aspirací a bez dynamismu, inklinovala k syntetickému kubismu a konstruktivismu.
Ruský f. se hlásil k it. f. jako k uměl. experimentu, odmítl však jeho polit. cíle, zejm. vypjatý nacionalismus. Patřil především k předrevol. liter. avantgardě, bouřící se zejm. proti realistické, romantické a symbolistické tradici (výtvarné projevy inklinovaly ke kubismu a konstruktivismu, i když myšlenka revol. plakátu je v podstatě futuristická). Nejvýzn. větev rus. f. nese název kubofuturismus. V r. 1917 demonstrovali ruští futuristé příklon k nové revol. skutečnosti, ale v l. 1918–1919 proběhla diskuse o f., s kterou lze spojovat počátek jeho zániku, dokončeného v období stalinismu (dožíval do začátku 30. l.). Někteří jeho představitelé přešli do LeFu, někteří pokračovali v původním duchu v emigraci.
futurism futurisme Futurismus futurismo
Literatura: Futurum i jego warianty w literaturze europejskiej. Wroclaw 1977; Pierre, J.: Futurismus und Dadaismus. Lausanne 1967; viz též avantgarda umělecká.