Gramatika
gramatika – (z řec. gramma = písmeno, litera; grammatikos = gramotný, vzdělaný) – jazykovědný termín s mnohem delší tradicí, než jakou mají lingvistika a filologie. Ty vznikly až v novověku, zatímco termín g. má svůj původ už ve starém Řecku. Dionýsios Thráx v r. 170–90 př. Kr. podal soustavný popis řečtiny a nazval jej Techné grammatiké (z řec. techné = řemeslo, umění, věda). Tato první evrop. g. vyčlenila 8 slovních druhů. Podle řec. vzoru se pak v římské vědě nazývaly odborné popisy jazyka, začínající výkladem o písmenech (hláskách), Ars grammatica (z lat. ars = umění). Pojmenování g. se pak rozšířilo na popis jazyka jako celku. V tomto širším významu se pak termín g. používal i ve středověké a novověké vědě. V současné jazykovědě může ale mít g. i užší význam, daný vyčleněním fonetiky jako relativně samostatné vědy (v 2. polovině 19. st.) a také lexikologie (slovní zásoby). G. v tomto zúženém pojetí zahrnuje jen morfologii a syntax (větnou skladbu) a prakticky spočívá v pravidlech o stavbě a používání jazyka jako celku nebo jeho tvarové a větné soustavy. Někteří lingvisté i filozofové (zejm. angl. a am.) užívají pojem g. jako synonymum pro jazykovou normu. Jestliže označí nějaký jev jako gramatický, znamená to, že odpovídá daným zásadám, předepsaným pravidlům. Např. věty mohou být gramatické, tj. správné, odpovídající normě daného jazyka, nebo negramatické, tj. nesprávné, neodpovídající normě daného jazyka. Proto také N. Chomsky nazývá svou teorii o formování řečového projevu a o parafrázování vět a textu generativní gramatikou, resp. transformační gramatikou. Hovoří se ale i o kulturní gramatice, příp. gramatice chování.
grammar grammaire Grammatik grammatica