Kreativita
kreativita – (z lat. creatio = volba, zvolení, stvoření) – též tvořivost – schopnost vytvářet, nacházet nová, neobvyklá řešení starých i nově vznikajících problémů. Význ. rysem výsledků k. je originalita, která je zároveň kritériem, podle kterého se tvůrčí čin identifikuje. K. se projevuje obecným naladěním, postojem člověka, který nepovažuje nic za ukončené, hotové, definitivní, jednou provždy dané. J. Hlavsa (1985) uvádí velké množství definic k. s tím, že se nejedná ani tak o odlišné přístupy, jako o různé způsoby verbalizace. Za konstituující složky k. jsou pokládány: schopnost objevovat problémy, seskupovat předcházející uspořádání prvků do nových souvislostí, restrukturovat (nově zahlédnout) vjemové pole problému, objevovat nové vztahy, produkovat nové vhledy do situace atd. J. P. Guilford (1970) pojímá k. jako „divergentní myšlení“, charakteristické hledáním a spontánním tvořením asociací z daného okruhu informací. Myšlenky nejsou zúženy na jeden daný cíl, ale volně se rozptylují a vytvářejí svobodnou matrici myšlenkových potencialit. Vlivná koncepce k. vycházela z aplikace zásad gestaltismu. K. je zde pochopena jako restrukturace vjemového pole a myšlenkových matric. M. Wertheimer, jeden ze zakladatelů tvarové psychologie, napsal o k. jednu z nejlepších knih: Produktive Thinking (Tvůrčí myšlení). Podle něho kreativní myšlení vždy realizuje nové produkty na rozdíl od běžného myšlení, které jen v nových souvislostech opakuje stará řešení. Podobná je koncepce k. jako „laterálního myšlení“, vytvořená E. De Bonem, který zdůrazňuje, že podstata k. spočívá v zaměření myšlenkového, představového a fantazijního úsilí zcela novým směrem, téměř do neznáma, stranou od vyjetých kolejí stereotypu (odtud termín „lateralita“). V této koncepci kreativní člověk např. nepokračuje v začatém prohlubování jámy, nýbrž začne hloubit jámu na úplně jiném, neočekávaném místě.
Mnozí autoři zdůrazňují intuici jako význ. složku k., působící zvláště při získávání informací z nevědomých rezervoárů psych. aktivit. C. G. Jung intuici přisuzuje význ. místo v řízení racionálních i logických operací tvořivé činnosti. J. A. Ponomarjov chápe intuici jako náhlé uvědomění nevědomě připravených závěrů, korunované vytvořením něčeho nového. A. Koestler, který napsal o k. několik knih (provedl např. psychol. analýzu tvořivého ducha J. Keplera a T. de Braha), konstatuje, že v základně tvůrčí činnosti je bisociace, tj. náhlé, ale předem připravované vzájemné setkání dvou předtím nesouvisejících plánů (matric) myšlení. Bisociace se v jasné, obnažené podobě lidové slovesné tvořivosti projevuje např. ve vtipech, v komice a v „kultuře smíchu“ vůbec. Z hlediska psychodynamické motivace je podle Freuda základem k. sublimace, tj. přeměna pudové energie na vyšší, soc. adaptované cíle uspokojování, k nimž patří tvorba nových uměl., kult. a věd. produktů. Důležitý je celý proces k., který od přípravných fází ke konečnému produktu probíhá někdy velmi dlouho. Zpravidla se dělí na 4 navazující fáze (etapy): inspirace, inkubace, iluminace a realizace tvůrčího aktu. Ve vědě a v umění se k. projevuje specif. způsoby. V obou případech je provázena imaginací. V jistém smyslu lze k. považovat za kulturní kapitál. Je to dispozice, která může výrazně přispět k vzestupné mobilitě, může zvýšit prestiž, ale pouze ve vhodné konstelaci s dalšími dispozicemi a soc. podmínkami. K. hraje velkou roli v historii lidských objevů a implicitně je přítomna v konceptu pokroku.
creativity, creativeness créativité Kreativität creatività
Literatura: Hlavsa, J.: Psychologické základy teorie tvorby. Praha 1985; Koestler, A.: The Act of Creation. London 1965.