Platonismus
platonismus – fil. směr a tradice v dějinách lidského myšlení obsahující základy řady myšlenkových koncepcí včetně teorií společnosti. P. vychází z celku nebo jednotlivých složek učení antického filozofa Platóna a dále je rozvíjí. Zákl. prvkem p. je Platónova teorie idejí (řec. idea – eidos = vid, jev, tvar, struktura), předpokládající, že smysly vnímatelné věci hmotného světa mají pravou příčinu svého bytí, svých vlastností i vztahů ve vzorových, neměnných, transcendentálních ideách. Platón došel k dualistické koncepci jsoucna, v níž přiřkl primát říši idejí a o věcech hmotného světa soudil, že jsou jen napodobeninami idejí, majícími na nich „účast“. Nejvýše kladl nejabstraktnější kategorie bytí, ideje pravdy, krásna, spravedlnosti, a ideu dobra, dále ideje klidu – pohybu, totožného – různého apod., ideje různých rodů a druhů (např. živočicha, člověka) i jednotlivých konkrétních předmětů. Takto položil na jedné straně základ četným pokusům o fil. zdůvodnění různých forem náboženství, na druhé straně rozvoji dialektiky. Na oba tyto aspekty pak navazuje p. Značný význam ve vývoji p. měly i Platónovy polit. spisy a názory (viz teorie sociální antické). Je ale možno hovořit i o určitých prvcích či zdrojích p. před Platónem, k nimž je třeba počítat zejm. eleatské učení o neměnném jednom, pythagorovské pojetí čísel jako podstat věcí a úsilí Platónova učitele Sokrata o vymezení obecných, zejm. etických pojmů. Po Platónově smrti se p. rozvíjel hlavně v jím založené athénské Akademii. Jeho nejvýzn. žák Aristoteles (viz aristotelismus) se však postupně od p. v mnohém odklonil a podrobil i kritice učení o ideách. Pod vlivem synkretické filozofie Filóna z Alexandrie se postupně dochází k představě, že ideje nejsou samostatná jsoucna, ale myšlenky boží. K další modifikaci p. dochází ve 3.–5. st. n. l. v novoplatonismu Ammónios Sakkás, Plótínos, Proklos Diadochos aj. V procesu emanace, „vyzařování“, z „Jednoho“, dochází podle novoplatónských představ jak ke zmnožení, tak k postupné degradaci bytí, které se opět „zbožštěním“ k tomuto „Jednomu“ vrací. Zároveň se vytváří představa o třech božských, rovněž sestupných hypostazích: Jednom, Mysli nebo Slovu a Duchu. Všechny tyto prvky byly využity zejm. Aureliem Augustinem a Pseudo-Dionýsiem Areopagitou ke zdůvodnění formující se dogmatiky křesťanství. Ideje, jejichž souhrn tvoří tzv. myslitelný svět, Augustin pojímá jako vzory věcí v božské mysli, podle nichž Bůh tvoří tento svět. Pseudo-Dionýsius, inklinující k mystice, zdůrazňuje zejm. hierarchické uspořádání všeho jsoucího (hierarchii nebeské odpovídá pozemská).
V raném období scholastiky se p. projevuje u Jana Scota Eriugeny, který ve svém hlavním spisu O rozdělení přírody pojímá Boha – přírodu ve smyslu novoplatónského emanačního schématu ve čtyřech formách: Bůh jako účinná příčina, ideje jako vzory všeho existujícího, jevový svět našich smyslů a reálných předmětů a Bůh, k němuž vše směřuje, jako účelová příčina. Ztotožněním tvůrce a tvořeného dochází téměř k panteismu (jeho dílo bylo prohlášeno za kacířské). V rámci středověkého sporu o univerzálie, tj. o povahu obecných pojmů, se p. projevuje zejm. u představitelů středověkého realismu, tj. u těch filozofů, kteří předpokládali, že obecné pojmy existují reálně, skutečně (universalia sunt realia), před věcí (ante rem) a ve věci (in re) jako ideje či formy jednotlivin a ne jen po věci (post rem) jako abstrakce v mysli, k nimž se došlo v procesu poznání jednotlivin. Ve 13. st. dochází v reakci na recepci aristotelismu, který se zdál ohrožovat křesťanskou víru, k novému využití p. v jeho augustinské podobě, a to zvl. u Bonaventury a Jindřicha z Gentu, kteří dále rozvinuli tradiční křesťanské pojetí idejí. I Tomáš Akvinský, který se pokusil o syntézu adaptovaného aristotelismu s křesťanskou věroukou, v těchto bodech své nauky navázal na p. i na Augustina a Pseudo-Dionýsia. V pozdní scholastice, zejm. u Jana Wycliffa, ale i u husitských myslitelů dochází k oživení p. i nauky o ideách v jejím heterodoxním smyslu včetně panteistických tendencí. Zvl. v husitství se pravzorový svět idejí stává závazným ideálem, podle něhož by se měla řídit „smysly vnímatelná“ feudální společnost.
Novou kapitolu představuje p. v renesanci, kdy dochází k autentickému a celkovému poznání Platónových děl. Už Mikuláš Kusánský překonává sestupný model novoplatónského emanačního schématu, uvažuje o seberozvinutí absolutna, lidská přirozenost – mikrokosmos je pro něj odrazem „velkého světa“ a ke zbožštění dochází v procesu poznávání světa. Vlastní renesanční p. je spojen zejm. s Gemistiem Plethonem. V medicejské Florencii dochází z iniciativy Marsilia Ficina ke vzniku nové Platónské akademie. Renesanční p. představuje poslední ucelenou kapitolu ve vývoji p. Dále lze hovořit spíše o určitých prvcích či využívání p. v jednotlivých školách: např. u tzv. cambridžských platoniků 17. st., u Ralpha Cudwortha aj., kteří pomocí p. polemizovali s novověkou filozofií, zejm. F. Baconem a T. Hobbesem.
Platonism platonisme Platonismus platonismo
Literatura: Beierwaltes, W. ed.: Platonismus in der Philosophie des Mittelalters. Darmstadt 1969; Friedländer, P.: Platon I – III. Berlin 1954–1960; Klibansky, R.: The Continuity of the Platonic Tradition During the Middle Ages. London 1950; Martin, G.: Platons Ideenlehre. Berlin 1973; Muirhead, J. H.: The Platonic Tradition in The Anglo-saxon Philosophy. London 1931; Novotný, F.: O Platónovi, I – IV. Praha 1948–1970; Ross, W. D.: Plato's Theory of Ideas. Oxford 1963.