Propaganda (MSgS)
propaganda (MSgS). V širokém smyslu je propaganda komunikace politických a jiných názorů, vyjadřujících skupinové zájmy, která směřuje z ideologických center společnosti mezi řadové členy (masy) některých nebo všech jejích sociálních skupin, případně mezi příslušníky jiných společností.
V užším smyslu se propagandou rozumí popularizování ideologických problémů v relativní všestrannosti poměrně menšímu okruhu osob, schopných pochopit populárně teoretický výklad. Propaganda v užším smyslu se tak liší od agitace, která je šíření poměrně malého počtu jednoduchých myšlenek názornou a emocionálně působivou formou mezi nejširší masy.
Jako propagandu lze označit též samy popularizované názory shora uvedených druhů.
Od jiných druhů komunikace (případně komunikovaných idejí) se propaganda odlišuje tím, že její jedinou nebo hlavní funkcí je přesvědčit jednotlivce, společenské skupiny nebo masy o pravdivosti a správnosti šířených idejí, vyvolat u nich odpovídající mínění (případně veřejné mínění) a postoje a získat je pro žádoucí společenskou činnost.
Propaganda (v širokém i v užším smyslu) je zvláštní případ propagace. Jako propagaci označujeme šíření jakýchkoli, tedy i skupinovými zájmy nepodmíněných idejí, znalostí, dovedností atd. Nejčastěji je termín propagace používán pro označení hospodářské reklamy a náborových praktik.
Propaganda byla a je předmětem praktického zájmu všech společenských hnutí, zejména těch, kterým jde o získáni podpory širokých vrstev lidu. K otázkám propagandy se proto vyslovují ideologové nejrůznějších zaměření. Rozmach propagandistické praxe, stimulovaný společenskými protiklady období imperialismu a novodobým rozvojem prostředků masové komunikace, způsobil, že se propaganda koncem 19. a počátkem 20. století, zejména však od konce první světové války, stává předmětem teoretického studia sociálních psychologů, sociologů, teoretiků politiky a jiných specialistů.
V klasické marxistické literatuře jsou otázky propagandy projednávány v jednotě s praktickými politickými a ideologickými úkoly revolučního dělnického hnutí (Marx, Engels a zejména Plechanov, Lenin a Gramsci). Zanedbání sociologického a sociálně psychologického bádání způsobilo, že marxistická literatura o propagandě teoreticky málo pokročila a dlouho se jednostranně soustřeďovala na ideovou analýzu propagandy.
V odborných nemarxistických pracích je stoupající zájem o otázky masového ovlivňování podněcován jak potřebami ideologického boje, tak zřeteli komerčními (obchodní propagace). Konečně jsou někteří západní autoři znepokojeni obavami o duševní zdraví lidi, vystavovaných soustavně stále rafinovanějším metodám psychického nátlaku a o zdravý kulturní vývoj společnosti vůbec. V souvislosti s propagandou je zkoumáno působení jednotlivých prostředků masové komunikace: tisku, filmu, rozhlasu a televize. V závislosti na dané společenské situaci soustřeďují se četné práce na obsahovou a metodickou analýzu propagandy těch či oněch států, stran a hnutí, studuje se propaganda během jednotlivých válek, politických kampaní atd.
Termín „propaganda“ je odvozen od názvu katolické církevní instituce Sacra congregatio de propaganda fide (Svatá kongregace pro šíření víry), založené papežem roku 1597. Termín byl zprvu používán jen pro zkrácené označování této instituce. Později, v dobách buržoazně demokratických revolucí 19. století, byl pojem rozšířen vůbec na jakoukoli organizaci, zabývající se šířením učení (zejména revolučních). Dále pak je termín postupně vztahován na samu činnost, vyvíjenou propagandistickými organizacemi, i na šířený ideový obsah.
V současné době se většina odborníků shoduje v tom, že při propagandě nejde o jakékoli šíření názorů, ale šíření idejí v boji s názory jinými, o snahu nahradit jedny ideje druhými. Obsah propagandy tvoří tedy názory nepřijímané obecně, nýbrž názory sporné. Marxistický pohled pak vede k závěru, že tato spornost společenských idejí má v současnosti obvykle třídní, ideologický charakter, což je dáno společenskou strukturou třídní společnosti a světa, rozděleného na protichůdné sociálně politické systémy. Protichůdnost zájmů tu nutně vyvolává potřebu jejich ideové obhajoby a ideového prosazování. Tendence odlišit (ideologickou) propagandu od propagace obecně a od obchodní propagace zvlášť se prosazuje též u nemarxistických autorů.
V soudobých průmyslových společnostech je propaganda převážně funkcí politiky: ideologická centra jsou podřizována centrům moci (reálné nebo potencionální); politická propaganda má tendenci podřizovat si propagandu ideologie vůbec. Stát jako mocenská instituce je též institucí propagandistickou a cenzurní. Na jeho politickém systému závisí systém (systémy) propagandy v něm provozované: existence, rozsah a způsob provádění státní cenzury, pluralita či monismus ideologického obsahu propagandy a jejích řídících center, stupeň autonomnosti propagandistů a propagandistických institucí, převaha jednosměrné manipulace shora nebo diskusního a racionálně kritického prvku v propagandě. Funkce propagandy je integrační potud, pokud sjednocuje sympatizující osoby a sociální skupiny kolem daného mocensko-ideologického centra. Je dezintegrační potud, pokud rozrušuje jednotu skupin nepřátelských. Integrační funkce převažuje u tzv. public relations, kdežto psychologická válka je typický druh dezintegrující propagandy.
Z bojové funkce propagandy vyplývá větší nebo menší citové zabarvení, kterým se propaganda liší od šíření názorů a učení zájmově neutrálních a nediskusních. Řada autorů nemarxistických (Fraser, Blumer) hovoří přímo o převaze emocionálního prvku nad racionálním a považuje to za charakteristický rys, kterým se propaganda odlišuje od jiných druhů komunikace. Z popírání nebo podceňování racionality jakékoli propagandy vyplývá pak u mnoha nemarxistů názor, že propaganda je svým obsahem neslučitelná s vědou a objektivní pravdou a že svými jednostranně emocionálními a sugestivními metodami je protikladná výchově (Tönnies, Lumley, Blumer aj.). Takováto teoretická pojetí propagandy se shodují s velmi rozšířeným empirickým pojetím lidovým, které propagandu ztotožňuje s demagogií a balamucením, s pojetím, které se vytvořilo na základě zkušeností s různými druhy lžipropagandy.
S paušálně pejorativním chápáním propagandy nesouhlasí část nemarxistických, ideologicky a politicky neangažovaných autorů, a nesouhlasí s ním ovšem autoři politicky a ideologicky angažovaní, praktikové propagandy, ať už jde o marxisty nebo nemarxisty. Svéráznou pozici zaujímají ideologové fašismu, kteří v propagandě vidí citové a sugestivní působení, zastávají názor o neslučitelnosti propagandy s objektivní pravdou, a přesto se k této propagandě cynicky hlásí (Hitler, Hadamovsky).
Zastánci teorie o převaze emocionality a sugestivnosti propagandy vycházejí z přesvědčení o převaze iracionálních prvků v lidském vědomí, zejména ve vědomí mas. Sociálně psychologické zdůvodnění tohoto názoru se opíralo v minulosti o představu zvláštní neuvědomělé „davové duše“, stojící hluboko pod úrovní vědomí myslícího individua (Le Bon). V novější koncepci behavioristicko-pragmatické myslí veřejnost převážně nebo výhradně v stereotypech, tj. ve zjednodušených, standardizovaných, citově podbarvených obrazech. Propaganda je pak především manipulováním stereotypy jakožto stimuly, které vyvolávají mechanicky požadované reakce u příjemců propagandy (Lippmann, Doob aj.). Psychoanalyticky orientovaní autoři pak operují s nevědomím jako rozhodující pákou lidského jednání: propagandista působí na podvědomé „Ono“ nebo „Nadjá“ (iracionální propaganda) nebo na „Já“ (propaganda převážně racionální), (Kris, Leites aj.). Moderní psychoanalýza vede specialisty propagace k odhalování nevědomých motivů činnosti pomocí hloubkových interview, skupinových interview, slovních asociací, psychotestů a jiných metod. Na základě těchto průzkumů jsou pak voleny nejúčinnější formy ovlivňování.
V posledních letech se vzmáhá na Západě odpor proti uvedeným antiracionalistickým pojetím. Teorie public relations zdůrazňuje mimo jiné nutnost používání věcné a racionální argumentace jakožto nejlepšího prostředku ovlivňování, což vyplývá z přesvědčení, že ve veřejnosti koneckonců rozhodují rozumně uvažující lidé.
Marxistické pojetí nepopírá citovou stránku propagandy, vidí v propagandě však též možný a pro pokroková hnutí nezbytný nástroj šíření pravdivých racionálních ideji. Vzhledem k rozdílům ve vzdělání, uvědomělosti, různostem v mentalitě a zájmech jednotlivých složek veřejnosti prosazuje zásadu diferencovaného přístupu k nim. Na tomto základě je v podstatě také zdůvodněn rozdíl mezi propagandou v užším smyslu a agitací, jak jej na počátku tohoto století vymezili Plechanov a Lenin.
Propaganda je nezbytným prostředkem, aby se jakákoli, tedy i vědecká společenská teorie, mohla dostat z vědomí svých tvůrců do vědomí mas a stát se tak reálnou společenskou silou, usměrňující činnost velkých skupin lidí. Propagandistické (zejména agitační) působení ovšem není bezrozporné. Bezprostřední požadavky politického a ideologického boje nutí i propagátory pravdivých idejí, aby získávali podporu skupin, které při jejich zaostalosti nelze získávat racionální argumentací, nýbrž apely na bezprostřední zájmy, využíváním zakotvených stereotypů, víry v jednotlivé osoby atd. Takováto agitace je proto též manipulací. Propaganda má tak „Janusovu tvář osvícenství i řízení, informace i reklamy, pedagogiky i manipulace“ (Habermas). Propaganda svými mimoteoretickými prvky představuje proto jistou hrozbu pro ideologii, které má sloužit. Možným nebezpečím pro vědeckou ideologii se stává její propaganda zejména tehdy, je-li její popularizační forma (která se, zejména pokud jde o agitaci, přizpůsobuje nezbytně společenské mentalitě, a proto bývá teoreticky nepřesná) považována za jazyk teorie nebo stane-li se v obdobích nesvobody společenskovědného bádání státní propaganda jediným a konečným zdrojem informací pro politické a vědecké pracovníky.
Jako druh mezilidské komunikace je propaganda především působením řečí. Jazyk propagandy a ideologie vůbec se vyznačuje tím, že obsahuje ve velké míře slova, která v různých ideologických soustavách a v mentalitě různých společenských skupin mají rozdílné významy. Tato mnohoznačnost výrazů je zdrojem značných potíží při dosahování vzájemného porozumění mezi propagandisty a různými skupinami příjemců propagandy. Bývá jí i zneužíváno pro záměrnou demagogii.
Vedle běžného zvukového jazyka se používá v propagandě, zejména v agitaci, k účelům názorného přiblížení a citového působení různých prostředků uměleckých, jakými jsou politické básně, karikatury a jiné výtvarné výtvory i masové písně. Propagandistickým cílům slouží též výstavy dokumentárních předmětů a symboly věcné (prapory, znaky, odznaky) a osobnostní (osobní přítomnost předních představitelů společenských hnutí při agitačních akcích, jejich obrazy, busty nebo jména v názvech míst a institucí). K agitačním účelům se využívá též zvýšené sugestibility a emocionality lidí v davu při pořádání masových demonstrací a manifestací. Citově působících prostředků komunikace používá každá masová propaganda. Avšak zatlačování racionální slovní propagandy přemírou emocionálně působících prostředků svědčí obvykle o snahách zatemňovat mysl lidí, skrývat rozumově neobhajitelné tendence za clonu nekritického citového zaujetí. Jednostranné trvalé působení na cit pomocí iracionální agitace poškozuje zdravý intelektuální vývoj osobnosti.
Přesvědčující síla pouhé propagandy je omezená. O skutečných postojích lidí rozhoduje koneckonců jejich materiální společenská praxe. Nejúčinnější je proto vždy ta propaganda, která je spojená s praktickou činností.
Obvyklé metody zkoumání propagandy jsou obsahová analýza, kvantitativní i kvalitativní, analýza ohlasu (odpovědi), kontrolovaný experiment aj.
Literatura: Buzek M., Psychologická válka, Praha, 1959; Fraser L., Propaganda, Home University Library, London—New York—Toronto, 1957; Hovland C. I., ed., Communication and Persuasion, Yale University Press, New Haven—London, 1955; Lenin o propagandě i agitacii, GIPL, Moskva, 1956; Packard V. O., The Hidden Persuaders, David McKay Comp., New York, 1957; Schramm W., ed., The Process and Effects of Mass Communication, University of Illinois Press, Urbana, 1955; Sturminger A., 3000 Jahre politische Propaganda, Wien—München, 1959; Chlupáč M., Příspěvek ke konstituování marxistické teorie propagandy, Ústav pro politické vědy při ÚV KSČ, Praha, 1968; Steiner H., Teoretické problémy propagandy a společenského vědomí, Spisy University J. E. Purkyně, sv. 140, Brno, 1968.
Viz též heslo propaganda ve Velkém sociologickém slovníku (1996)