Fašismus
(přesměrováno z Risorgimento)
fašismus – (z it. fascio = svazek, otep) – termín odvozený od agresivního polit. hnutí zvaného „fasci di combattimento“ (bojové svazy), které r. 1919 založil Benito Mussolini v Miláně a jež se v r. 1921 přeměnilo na Partito Nazionale Fascista (Fašistická národní strana). Od převzetí moci v říjnu r. 1922 budovala tato strana v Itálii fašistický stát, který ve 2. svět. válce bojoval po boku nacistického Německa a trval až do státního převratu v r. 1943. Existují spory, zda lze hovořit o f. jako o obecném pojmu. G. Schulz (1974) zdůrazňuje specifičnost různých nár. forem f. Jeho obecnější pojetí s určitými výhradami podporuje S. G. Payne (1980). Podle R. De Felice (1969, 1980) jsou rozdíly mezi it. f. a jeho něm. odrůdou, nacismem, větší než shody. Klíčovým pojmem it. f. je stát, zatímco v nacismu je to rasa. Od skončení 2. svět. války má pojem f. výrazně pejorativní akcent a bývá často používán ve velmi širokém významu pro označení ultrapravicových polit. sil. Různé nár. f. z meziválečného období (špan. „falanga“, portug. f., rak., pol. a maď. „Šípové kříže“, rumun. „Železná garda“, chorvatská „ustaša“, český fašismus) se od sebe ale podstatně lišily stejně jako různé fašistické sekty v jednom státě. Mezi společné znaky f. patří především to, že je určitým druhem totalitarismu v polit. ideologii a praxi a že se vyznačuje propojením nacionalismu s antidemokratismem a agresivním, militantním aktivismem. Existují různé teorie f.: soc.-psychologické (T. W. Adorno a další), marx. (G. S. Lukács, A. Gramsci), hist.-fenomenologické (E. Nolte a další). Z politologického hlediska je f. reakcí na krizi liberalismu, resp. na destabilizaci demokracie. F. Meinecke (1946) chápe f. jako důsledek specif. vývoje nacionalismu. H. A. Turner (1972) jej interpretuje jako antidemokratismus vyvolaný úpadkem liberalismu a parlamentarismu. Na 5. svět. kongresu Kominterny (1924) bylo formulováno marx. pojetí f. jako posledního pokusu buržoazie o udržení moci v podmínkách rovnováhy antisocial. a social. sil. Současně zde byl zaveden pojem sociálfašismus pro politiku soc. demokr. stran. Zčásti toto pojetí revidoval až VII. svět. kongres Kominterny (1935) a brzy potom fr. socialisté organizovali antifašistické hnutí Lidových front.
Italské fašistické hnutí, které podle V. Melettiho (1931) „znovu pozvedlo duchovní síly idealismu“, navázalo ideově zejm. na teorii politiky N. Machiavelliho, na jeho pojetí ctnosti („virtu“), na renesanční koncept bez zábran se prosazující síly, na G. Mazziniho jednotu myšlenky a činu, G. E. Sorelovo pojetí funkce násilí, které bylo základem revol. pojatého syndikalismu, reagovalo na „bankrot všech tradic a moderní kultury“, jakož i „parlamentní kretenismus“, a posléze dospělo k odsouzení mater. pojetí dějin a „iluze pokroku“. Dále sahají tyto kořeny k antikarteziánské filozofii G. B. Vica a k s-gickému dílu V. Pareta, odpůrce hist. materialismu, podle něhož jsou dějiny společnosti ovládány především instinkty a city elit, vůdci, kteří prosazují pořádek, vytvářejí stát a chrání jej proti rozkladné moci liberální kultury a intelektualismu. Mussoliniho názory se utvářely i v ideové konfrontaci s bolševismem. Mnozí fašisté v zemích okupovaných Němci kolaborovali s nacisty, mnozí se však postavili nacismu na odpor a zahynuli v boji s ním. Vznik it. f. souvisí se specif. vývojem Itálie, dlouho zaostalé agrární země s velkými rozdíly mezi polofeudálním jihem a industriálním severem, s opožděným a idealizovaným risorgimentem (hnutím za sjednocení Itálie 1815–1870, které vedlo k vytvoření jednotného it. nár. státu), s těžkou vojenskou porážkou u habešské Aduy (1896), s trvalou neschopností vlád řešit soc. problémy, se zklamáním z výsledků 1. svět. války a s jejími těžkými důsledky, bídou, nezaměstnaností, inflací, hladovými stávkami, s nezdařenými pokusy o reformy, s neschopným parlamentem prosazujícím stranické zájmy, s vleklou polit. a hosp. krizí, která ve volbách na konci r. 1919 vyústila ve zdrcující porážku vládnoucích liberálně demokr. stran. V téže době určité skupiny deklarovaly nutnost návratu k velikosti Itálie a nebezpečí social. revoluce. Vzniká silné nacionalistické hnutí. V černé košile oděné oddíly G. D'Annunzia obsazují r. 1919 Rijeku, Mussolini organizuje úderné oddíly „squadri“, které konají trestné expedice proti social. organizacím, ale i proti klerikálům, zpočátku zejm. na venkově (agrární f.). Dne 27. října 1922 vydává vůdce („duce“) rozkaz k „pochodu na Řím“; vláda neklade odpor a druhý den král povolává Mussoliniho k vedení nové vlády. F. postupně upevňuje svou moc, získává podporu armády, na základě zvl. volebního zákona získává ve volbách r. 1924 i dvoutřetinovou většinu v parlamentě, organizuje teror proti odpůrcům. Podněcuje relativní hosp. rozvoj a znovunastolení „Imperia Romana“, podniká agresi proti Habeši (1935), Albánii (1939), intervenuje r. 1936 ve Španělsku a v témže r. přistupuje k osudné „ose Berlín–Řím“.
Podle Mussoliniho je pro f. absolutnem stát a vůči němu jsou individua a skupiny relativnem (jsou myslitelné, jen pokud jsou ve státě). F. je „duchovní postoj“, který pohrdá pohodlným životem a vyžaduje činy; je to druh náboženství. V tzv. „chartě práce“ (Carta del lavoro, 1927) je vyjádřena aplikace f. na oblast soc. života a nár. hospodářství. Práce je chápána jako soc. povinnost, uznává se soukromé vlastnictví, zdůrazňuje se kontrolní funkce státu v nár. hospodářství. Korporatismus (stavovské zřízení) má překonat třídní rozpory a nedostatky jak kapitalismu, tak i socialismu. Fil., resp. ideol. základy f. propracoval zejm. G. Gentile, reprezentant aktivistického idealismu a spiritualistického pojetí dějin. Hlásal, že život není to, co je, nýbrž to, co má být – život plný povinností a těžkostí, který vyžaduje vzepětí vůle a sebeodříkání. Proto osobnost jedince zoceluje válka, která teprve „dělá muže“, jako mateřství „dělá ženu“. F. je především „akce a cit“ (A. Rocco), proto filozofii f. vyjadřují pouze „činy“ (H. W. Schneider, 1931). V tomto smyslu pramení it. f. přímo z risorgimenta mazziniánského, které je chápáno jako poslání, jako čin a které vytvořilo základnu „nacionálně patriotického vědomí“ a „religiózně idealistického pojetí života“, zaměřeného proti individualismu, liberalismu a materialismu. F. je antiliberalistický, antidemokr., antisocial., resp. antikom., a antiintelektualistický (intelektualismus podle něj odděluje myšlení a jednání, teorii a praxi, vědu a život, „mozek a srdce“). Antisemitismus, tak charakteristický pro f. jiných národů, přijal it. f. až v „manifestu rasy“ r. 1938, zřejmě pod dojmem spojenectví s nacistickým Německem, ale ve srovnání s „norimberskými zákony“ v umírněné formě.
fascism fascisme Faschismus fascismo
Literatura: Gentile, G.: Grundlagen des Faschismus. Köln 1936; Kapras, J. ml.: Fašismus. Praha 1939; Modráček, F.: Fašistické převraty: krise poválečných demokracií. Praha 1947; Nolte, E.: Der Faschismus in seiner Epoche. München 1963; O'Sullivan, N.: Fašismus. Brno 1995; Wippermann, W.: Europäischer Faschismus im Vergleich 1922–1982. Frankfurt am Main 1983.