Společnost masového turismu (PSpol)
Společnost masového turismu
Každý čtenář u nás známých Baumanových Úvah o postmoderní době (1995) zná jeho brilantní rozlišení základních osobnostních typů, které procházejí časem od počátků modernity k jejímu završení v postmoderní obrat. Podle Baumana je to nejprve poutník, který prochází celým středověkem až do konce modernity – zbožní lidé se vydávají na krátké i vzdálené cesty s cílem dosáhnout místa, které je spojeno s něčím posvátným a dotykem s nímž se poutník přibližuje spáse: neváží útrap cesty, povzbuzován spolupoutníky nebo naopak jda v hlubokém kontemplativním soustředění k cíli. Cíl – a ne ledasjaký, transcendentní, spirituální, „vertikální“ – definuje poutníka více než cesta sama. Teprve moderní doba vytváří jiné typy lidí spíše pohyblivých než putujících, podle Baumana (inspirovaného Weberem, Simmelem a Benjaminem) městského „zevlouna“ (flâneura) oslněného množstvím atakujících dojmů (tak skvěle vystiženého v obrazech německých expresionistů s ulicemi přeplněnými bloumajícími boháči, kokotami i chudáky) a tuláka, který svou marginalizovanou pozicí ve společnosti nastavuje zrcadlo řádu a uspořádanosti, je její karikaturou i výzvou. Pomineme-li, že Bauman nerozlišuje tuláka jako osobu skutečně marginalizovanou (dnešní terminologií „exkludovanou“, vyloučenou) a osobu, která si potulování („homelesáctví“, bezdomovectví) volí jako osobitý životní styl, pak zůstává turista jako specifický produkt moderní doby.
Ano, lidé se v minulosti – kam historická a archeologická paměť sahá – vždycky pohybovali. Nejprve hnáni klimatickými podmínkami či ohroženi cizími nájezdníky, později jako kupci a obchodníci, jako vojáci-dobyvatelé a vojáci-osvoboditelé, samozřejmě jako poutníci putující za Božím hrobem nebo na nedaleký vrch s posvátnou kaplí či na poutní místo. Jen turista je ale produktem, specifickým produktem moderní doby (pomineme-li kulturní antropology), protože, jak říká Robert Runcie, arcibiskup z Canterbury, „ve středověku byli lidé turisty kvůli náboženství, zatímco dnes jsou turisty proto, že turismus se stal jejich náboženstvím“. Zbožnění turismu je signum moderní a postmoderní doby. Cestujeme nejen proto, že chceme získat nové zážitky, ale také proto, že turistika je součástí demonstrativní („veblenovské“) spotřeby. O zahraničních cestách se vypráví, aniž ten druhý většinou poslouchá, svět turisty se mění v objekt pro fotografické a filmové kamery. Slovy Susan Sontagové – „dnes všechno existuje jen proto, aby skončilo ve fotografickém aparátu“. Stamilióny fotografií stále těchže míst stimulují produkci fotoaparátů a jejich inovace, vytvářejí specifický simulakrový svět a současně předlohu pro další cestování jiných tamtéž (podle klasického amerického modelu „buďme jako Jonesovi“).
John Urry navrhl termín tourist gaze, tedy specificky turistické vidění světa: turisticky vidíme svět tehdy, když získáváme nové, krásné, zajímavé a výjimečné vizuální dojmy (v lepším případě) nebo když vizuálně „kontrolujeme“ to, co nám turistický průmysl jako součást zábavního průmyslu postmoderní společnosti nabídl. Vyžadujeme shodu mezi očekávaným a „reálně viděným“: turistický pohled je totiž producenty turistického průmyslu konstruován na základě anticipace, na základě solidního studia snění, představ a stereotypů o tom, co „má býti viděno“ a co „chce býti viděno“. V „turistickém pohledu“ se ale většinou díváme okem kamery více než vlastním zrakem; neputujeme do Říma s nevinnýma očima Wolfganga Goetha nebo Stendhala (případně i nesnášenlivého kritika všeho římského J. S. Machara), ale s očima, které vidí to, co budeme předvádět jako baudrillardovské simulakrum našim známým – a vice versa.
Zajisté sociologicko-filozofickým problémem masového turismu je autenticita – autenticita prostě chybí, co je přítomno, je rekonstruovaná či konstruovaná autenticita, ačkoliv, jak konstatuje třebas Boorstin, ne všechno je konstrukcí a ne každé konstrukci turista „věří“ jako autentickému fenoménu. „Mýdlová bublina“ turismu je založena také na tom, že turista předstírá, že věří autenticitě toho, co vidí, ačkoliv dávno „ví své“. Na druhé straně prožitek těch, kdo autenticitu předstírají, nemusí být úplně neautentický, jakkoliv to podstatné na masovém turismu je skutečně to, že všechno je plánováno, vypočítáno, zakalkulováno a poněkud sehráno – nezřídka v podobě operetní taškařice.
Turistický pohled (aspoň podle Urryho) je více než naším individuálním produktem výsledkem systematické práce „turistických konstruktérů“, kteří vymýšlejí trasy, konstruují a rozvíjejí náš potenciální způsob vidění „cizího světa“. Ale onen cizí svět nesmí být příliš exotický, musí být dostatečně „vzdálený“, aby byl zajímavý, ale nesmí být příliš blízký, aby nebyl nebezpečný nebo nepříjemný. Turista je v roli novodobého pána, který si přeje, aby viděl a zažil věci „nové“ a zajímavé, ale aby nebyl obtěžován – konec konců už proto, že si svůj zážitek platí. Masový turista je plátce, je ten, kdo za svůj „nový dojem“ a zážitek platí, ostatně „dojmy a povídaní o dojmech jsou jedinou kořistí, s níž se turista vrací“ (Bauman).
Masový turismus je únikem ze světa každodennosti, je reakcí na všednost, je „opozitem všednosti“, a proto (což je sociologicky poněkud odvážné tvrzení, ale připusťme ho) „poznáme-li, jak sociální skupiny konstruují svůj turistický pohled (gaze), pak lépe porozumíme tomu, co se děje v tzv. normální společnosti“ (Urry).
Zvláštní problém ve fenoménu masového turismu hrají „místní“ (locals), ti, které turista potkává a s nimiž se setkává. V rámci masového turismu se „místní“ předvádějí většinou jako cosi exotického, cosi, co se sice očekává, ale co „nemáme doma“. Podstatná část „domácích“ se v tomto ohledu profesionalizovala – Kréťané hrají Kréťany a Řekové Řeky, moravští Slováci moravské Slováky atd., aniž namnoze tuto svou původní identitu ještě vůbec sdílejí. Mike Featherstone zavedl pojem „postturista“ pro označení těch, kteří přicházejí, aby viděli „za oponu“ turistické identity „lokálů“. Není jich mnoho, ale jsou. Není mnoho těch, kteří cestují proto, aby poznávali, ale jsou. Co zůstane, bude rozpor mezi každodenností a masovým turismem, netotožným s turistikou pěstovanou opěšalými skauty a neagresivními cyklisty.
Přes všechny výhrady, jež lze vůči masovému turismu vznést z pozic sociologických, ekologických i estetických, nelze opomenout podstatný fakt, že masový turismus je také projevem svobody, je vyjádřením svobodné volby a je možný jen v otevřené společnosti. Z tohoto hlediska nutno odsuzovat i příliš elitistické vidění té části intelektuálního světa, která se zděšením nachází masu tam, kam – podle Ortegy y Gasseta – prostě nepatří. A to je i sociologické poučení z fenoménu masového turismu.
Literatura:
Bauman, Z. 1995 a 2002. Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Featherstone, M. 1995. Undoing Culture: Globalization, Postmodernism and Identity. London & Thousand Oaks (CA): Sage Publications
Seabrook, J. 1989. The Leisure Society. Oxford: Blackwell
Sontag, S. [1991] 2002. O fotografii. Praha a Litomyšl: Paseka; Brno: Barrister & Principal
Urry, J. 1990. The Tourist Gaze: Leisure and Travel in Contemporary Societies. London: Sage
Viz též heslo sociologie spotřeby nebo spotřeba prestižní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)